Nejen jedno splněné přání – Weisshorn, Nadelhorn, 2. – 11. 8. 2019

Nastává opět čas vzít do ruky složku s názvem Plány budoucí… Po několikáté míříme pod Weisshorn s vidinou štěstí. 7 horalů vyráží směr Švýcarsko, Wallis – Poky, Raf, Mára, Martin, František, já Ady, Gogan. Těšíme se… Aklimatizační kopec máme všichni společný, hlavní výstup nás dělí na dvě krásné čtyřtisícovky. 

 

Pátek 2.8.

Na trase Stěžery, Hradec Králové, Praha se postupně scházíme.

Sobota 3.8. – Aklimatizační výstup

Míříme do oblasti nejzápadnějšího údolí jižního Švýcarska Val Ferret. František vybírá italský bivak Cesare Fiorio (2810m) a horu možného výstupu Mt. Dolent (3820m). S Poky studujeme veškeré internetové informace a přitakáváme, že samota bivaku a hlavně nepřítomnost turistů a protivných chatařů nám nebude rozhodně chybět. Chceme opět pobýt dvě noci ve výšce, užít si seznamovací večírek a pohodový výstup na vrchol.

Z vesničky Ferret (1705m) stoupáme necelé 3h velmi příjemným údolím mezi rozkvetlými loukami do sedla Petit Col Ferret (2490m), které leží na švýcarsko-italské hranici. Cestu si užíváme, není kam spěchat. Náš bivak Cesare Fiorio (2810m) je před námi asi hodinu. Je určen pro cca 22 lidí, tak se těšíme na pohodlné postele. Přicházíme velmi brzy, nenecháváme si ujít poobědovou siestu. Odpolední průzkum nástupu na Mt. Dolent (3820m) není složitý, terén je čitelný, průvodce popisuje ne příliš obtížný terén. Trochu se školíme, hlavně Martin přijímá rady od všech, neboť je v takovýchto horách poprvé. Je krásně, přichází další horolezci, turisté. Bivak se plní.

Neděle 4. 8.

Vstáváme na pohodu (tím je myšleno ne za tmy :-)), bereme vybavení jak na skálu tak i na sníh. Pohodlná kamenná pěšina se po chvilce mění na zmrzlý ukloněný sníh, bereme železa, Martin se začíná školit. Po krátké rovince nastupujeme na rozsáhlé sněhové plato. Jde se krásně, povrch je pevný, celistvý, občas nějaká ta menší trhlina je krásně čitelná. Jdeme bez lana, slušně nabíráme výšku. Již mírně naměklý výšvih nejprve traverzujeme, posléze hroty maček jdou napřímo. Sněhové sedýlko (cca 3500m) je na dosah.

Zastavujeme častěji, neboť se nám začínají ukazovat neskutečné výhledy. Pro mě neskutečně úžasné – a to budu mluvit jen o těch, které jsme měli jak na dlani. O kterých slýcháváte, čtete v knihách a máte v podvědomí, že to jsou kurňa kopce a asi se na ně nikdy nedostanete. A teď tu byly. Přímo vedle nás – Grandes Jorasses, Rochefortův hřeben, Dent du Géant, Mont Blanc.

Míříme ke skále vedoucí na vrcholovou část. Krátké jištění kolmé stěnky a jsme opět na sněhu. Zhruba 100 výškových metrů zprudka po předních hrotech, cepín nezahálí. Hlavně se tu moc nezdržovat, není proč, rychle na skálu. Závěrečný výstup nás vede k předvrcholu s Madonkou.

Jeden dva vzdušné kroky a jsme na vrcholu Mt. Dolent (3820m). Jedná se o hraniční horu na trojmezí Švýcarska, Itálie a Francie, nejvýchodnější vrchol Montblanského masivu. Výhledy za odměnu, mačkáme spouště. Na východě je krásně vidět Grand Combin a za ním vpravo Monte Rosa, na západě celý Montblanský masiv. Relaxujeme.

Sestup nás opět prověřuje po všech stránkách. Vrcholová skála je spíše sutí, sněhové pole díky sklonu sestupujeme pozadu. Každý krok musí být na jistotu, každý jde sám za sebe. Je to nekonečné. Krátké slanění přes skalní hranu máme za odměnu. V sedle se navazujeme, ledovec již povoluje. S chutí pod ledovcem sundáváme mačky, uklízíme lana, již jsme na bezpečné skalní stezce. Cesta k bivaku je již bezpečná.

Průvodce mluví o pohodovém výstupu. Pro nováčka Martina to byl doslova křest ohněm. Poprvé sedák, mačky, cepín, trhliny, lezení, výstup po hrotech po velmi příkrém sněhovém svahu. Předvrchol s Madonkou, kde si Martin zažil pocit, že ještě nejsme na tom nejvyšším vrcholu a musíme ještě kousek dál po úzkém a vzdušném hřebínku, jak tvrdil :-). Poprvé tak vysoko a tak nádherné trojmezí s krásnými výhledy. Sestup sutí k ještě příkřejšímu sestupu po sněhu, slaňování, průstup na lanu mezi trhlinami v lanovém družstvu. A když si myslíte, že už bude pohoda, tělo připustí únavu a musíte ještě bezpečně dorazit na bivak. Častý odpočinek je na místě, i když je třeba 100m od cíle. Za to kochání a rozjímání to rozhodně stojí. V nohách máme 10h pochodu. Pro Martina křest ohněm, pro nás ostatní křest litrem meruňkovice, kterou sem vynesl hrdina tohoto nádherného dne  😉 .

Pár slov od Martina: „Z našich Letních Alp jsem si odnesl nezapomenutelné zážitky, za které vděčím vám všem. Takže ještě jednou díky moc, protože bez vás bych to nedokázal. Ahoj, Martin.“

Pondělí 5.8.

Za deště, sauny, slunce, mraků, deště, oblíkačky, sauny, slíkačky, deště, sauny, slunce – pořád tak nějak dokola, sestupujeme do údolí k autu.

Přejíždíme do údolí k městečku Ardon do kempu Botza. Již jsme tu byli v minulých létech a moc se nám tu líbilo. Proběhla přehlídka ve sjezdu na skluzavce 🙂 a ve skoku do vody :-).

Úterý 6.8.

Dnešní den jsme výletovali do Sionu, což je hlavní město walliského kantonu. Toto město je jedním z nejdůležitějších předhistorických míst v Evropě. Nejstarší stopa lidského osídlení pochází z roku 6200 př. n. l. Takže ty hrady, na které jsme chtěli jít, bychom opravdu měli někdy navštívit :-). Cestu na vlak jsme si užili po svém. Automat na vlakové jízdenky byl rozbitý, tak jsme i ušetřili.

Naším hlavním cílem byla však koupě nových pohor pro Rafa. V infocentru jsme si nechali poradit, kde jsou sportovky s horolezeckým vybavením a pánové byli také zvědaví, zda tu náhodou není místní pivovar. Uspěli jsme všude. Nákup pohorek nás bavil.

Návštěva pivovaru ještě víc, 6 druhů točeného piva na sebe nenechalo dlouho čekat. Jen servírka byla malinko nechápavější a nebyla si tak jista naším přáním ochutnat všemi vše.

 

Pár zápisků se objevilo záhy v pivním bločku (ještě že byl opomenut u nás na stole), políbení spisovatelské múzy padlo až u třetího :-).   

15:10 Pivo č. 1 = Lager   

15:26 Pivo č. 2 = Grim White

15:46 Pivo č. 3 = Session IPA

Gogan – Kdyby tady jiný neměli, tak si ho dám…

František – Nejhorší pivo, žádný pivo. Poky nestačí. My třetí. Poky stále první napodruhé.

16:01 František vystavuje roční směnku – Piš, co chceš. Já jsem dlužník…

16:05 Gogan – Tady nejsme na rekreaci, tady jsme na tahu…

16:07 Raf – PRDUCH = pracující důchodce x PRASE = pracující senior

16:16 servírka – The next one? Pivo č. 4 = Unfilter lager

16:32 výměna servírek, mladá, také hezká, prý všechno ví… Raf – Ale chybí jí 6 vlevo nahoře…

František – 100m běhám za 14,5

Gogan – 14,0 – lepší mi nepiš, ať to nevypadá blbě…

Raf – 11,09 a teď za 18,00

Ady – já též… smích…

Večer jsou závody, Gogan se těší. Trasaři – Gogan s Františkem – večer krokují 100m. Přesně… Já… Já… Mezi vlakem a kempem… To nemůžeš pamatovat…

František – Rafe, kde máš sponku?

Dřevěná židle je lepší než koženka. Mysli na hemeroidy. Já mám mastičku. Já taky…

Ady – Gogan je koza nadmutá…

František – Až budeš mít co já, tak si stěžuj.

16:45 František – Má brýle a je dobrá. Ale má, vlastně nemá 6 vlevo nahoře…

16:56 František – Nemlať mě do ledvin. Já už jsem PRASE… Hlavně nesmím propít název promítání…

U2 – I will be with you…

17:00 Gogan je dehydrovaný, umírá žízní…

17:15 František – Milá Adélko, jak to děláš, že máš v nohách tvaroh a vylezeš, to co já. A já dřu jako blbec a vlastně ti nestíhám. Jsi úžasná!

17:25 Pivo č. 5 = Marzen (Pale) Ale

17:30 Martin vstupuje do oddílu, 200 CHF je našich 🙂 🙂 :-). A sní… Takovej hřebínek to bych chtěl. Musí to být úžasný. A teď jsem to zažil. A my tam šli. A já neměl čas, si uvědomit euforie, emoce, které byly tak silný. Tak silný. A bylo to tam. První moment byl neskutečně silný. Říkal jsem to Adélce. Kdybych neměl brýle, tak… Tak by viděla, jak pláču štěstím… Mt. Verto Dolem, Dole Veron a já už ani nevím jak…

17:52 Pivo č. 6 = White IPA

18:10 Gogan – Nemám brýle, takže výhledy dobrý…

18:15 František – Oddíl zřizuje oddílovou kartu platební…

Gogan – Nech to, já mám platinovou…

Martin – Nech to na mně…

18:22 Raf – Do hospody jsou ty nové pohory úplně úžasný…

18:24 dva plešatí – Udělej detail… Zlatá… Platinová…

18:33 servírka – It´s on the house!!! Pivo č. 7 = Unfilter lager nám chutná asi nejvíc.

19:18 Pivo č. 8 = Unfilter lager

19:27 – někdo chtěl hladit nějaký Říp 🙂

19:30 Ady – Gogánku, namaluj holky, které jsi obdivoval za okny… Nechci, já to neumím… Umíš…

19:35 A to vše se psalo na pivní lístky. Došly… Vše další je v utajení. I to, že Prezident nebude nikdy abstinent. Ady

Středa 7.8.

Tradiční výlet do Zermattu byl opět ve znamení deště. Vychutnali jsme si zdejší folklór, nákupy, vynikající bílou klobásu, pro štěstí pohladili sviště a na wifině prověřili počasí na další dny. Odpoledne jsme se usadili v kempu v Randě, připravili bágly na další dny, vyzvěděli informace od Pavla z Liberce, který předešlého dne sám vystoupal na Weisshorn.

Čtvrtek 8.8. – Sobota 1O.8.

František a jeho pocity z Weisshornu – majestátní hory, na kterou se vyplatí počkat

Randa, čtvrtek, 8.8., kemp (1430 m), krásné ráno. Dobaluji poslední věci, jsem lehce nervózní. Z toho neznáma a všeho toho, co jsem četl a četl, studoval a studoval. Snídaně, posledních pár vět se skupinou A – Goganem, Martinem a Rafem. Fotím je ještě v poklidu. My máme batohy připravené, stany „zazimované“, s věcmi potřebnými při návratu. Ještě fotka nás, skupiny B – Poky, já, Ady a Mára. Pak i s batohy.

Odcházíme v 8:00, skrz golfové hřiště, které je brzy pod námi i s kempem, okolo křížové cesty. Cílem je Weisshornhűtte (2932 m), tedy 1500 metrů převýšení. Po dobré aklimatizaci by to ale mělo jít dobře.

Stoupáme a stoupáme, kromě vedra se přidávají i krásné výhledy. Cesta je to nečekaně příjemná, žádný ostrý výstup, ale pozvolné stoupání hezkou krajinou. Čerstvě upravenou dvěma sekáči! A s krásnými výhledy na celý Breithorn, Monte Rosu a Lyskamm, Nadelgrat a Dom a Täschorn, Zinalrothorn.

V 12:15 jsme na chatě, kde nás nejdříve zaujme paraglidista, než si stačíme uvědomit, jak jsme rádi, že to máme za sebou. Prohlížíme si chatu, ubytováváme se. Ukázal se i Weisshorn.

Po krátkém odpočinku jdu s Ady na prohlídku nástupové cesty, ať to máme ráno za tmy jednodušší. Alespoň začátek – vstává se ve dvě, vyráží se o půl třetí. A za tmy se chodí vlastně celých prvních 1000 výškových metrů, až na hřeben. Ovšem pohled na celou impozantní stěnu Weisshornu nás na delší dobu zbavil jakéhokoliv optimismu. „Čteme“ cestu přes ledovec k prvnímu lezení, ač je to jako plánovat výstup ze stěžerských chat v Obřáku na Sněžku a přitom 2 hodiny studovat cestu k Hájkovi…

Obuv nemáme dvakrát ideální, bruslíme mezi trhlinami a lezeme spíše rukami, tudíž to po hodině a půl otáčíme zpět na chatu. Je krásně posazená. A také již pěkně plná. Znamení, že bude zítra hezky. Vaříme venku, doplňujeme tekutiny, poslední relax, poslední povídání nad plány. Po třinácti letech se blíží vysněný den. Ať to dopadne. Prosím. Šampaňské připravené. Zatím ale jde o fotku do Vulkánu.

9.8., pátek, dvě hodiny ráno – drsné buzení, neskutečné hemžení, snídaně, strojení sedáků a další výstroje, po půl hodině odchod. Byl to mazec. Jsme domluveni na dvojice s třicítkami lany a materiálem na lezení, pokud bychom se rozdělili. V té tmě a terénu to bylo pravděpodobné. K tomu také dochází po prvním lezení okolo vodopádu. S Ady držíme směr světel před námi, lezeme tmou kamsi. Po hodině a půl lezení na ukloněných skalách začíná výstup žebrem na tzv. frühstückplatz. Ady mám před sebou na krátkém laně, vedu ji nohy, ona hledá ruce. I exponovaná místa leze na první, je to v tuto chvíli praktičtější. Lezení ve tmě do tmy, stále nahoru za čelovkami, které vypadají jako mihotající hvězdy. Nemá to konce. Ale po půl šesté jsme nahoře, na hřebeni. Začíná svítat. Ukazují se okolní hory, hrot žebra a hřeben, na který jsme vylezli. Vidět je i další část výstupu, vč. vrcholové ledovcové a skalní pasáže. Mára s Poky jsou hluboko pod námi, ale postupují. Paráda. Měli štěstí na horského vůdce se starší klientkou, tudíž drželi jejich tempo. Ostatně, kromě nás čtyř tady byly samé klientské skupiny.

Za světla se postupuje lépe, mnohem lépe. Hřeben je čitelný, lezeme jej pouze postupově, nemusíme se dobírat, za což Ady děkuji. Až na jeden převis je to vlastně takový vtipný hřebínek, jak nás na něj připravil jeden Čech v kempu – šel to celé sólo… Myslel jsem na něj při každém jištění. Ale těžký nebyl. Určitě méně ve srovnání s loňskými výstupy (Dent Blanche, Dent d´Herens, Ober Gabelhorn a Zinalrothorn). Nálada je lepší, máme pocit, že nám to celkem jde a postupujeme bez větších potíží.

V 7:00 jsme na konci, čeká nás asi dvouhodinový ledovcový výstup. Odpočíváme, jíme, nasazujeme mačky, s radostí zjišťujeme, že Mára s Poky jsou na začátku hřebene a stále v závěsu za zmiňovanou dvojicí. Vyrážíme tedy do další části výstupu, která byla nečekaně náročná – hodně ledová, ukloněná. A dlouhá, kurňa dlouhá! Opravdu po dvou hodinách a vylezení závěrečné skalní pyramidy vidíme konečně kříž.

WEISSHORN, 4505 m, 9.8., 9:10 hod.

Na vrcholu moc místa nebylo, střídáme se na něm a společné foto děláme pod ním. Neskutečná radost z dosažení vrcholu je poněkud zkalena vědomím, jak náročný a nebezpečný sestup nás čeká. Vnímáme nádherná panoramata, ale po chvilce jdeme dolů. Hlavně opatrně.

Pod vrcholovou skálou opět navlékáme mačky, vítáme se s Poky a Márou, přejeme si vzájemně štěstí, díváme se, jak lezou k vrcholu a otáčíme to dolů. Náročným ledovcem to začíná a lano se párkrát zlověstně napne…

V 10:36 si poprvé oddychneme – jsme na hřebínku. Uf! Dvakrát slaňujeme, jinak se nám daří jít opět s postupovým jištěním. Na frühstückplatzu nás dochází Poky a Mára, chvíli z něj žebrem sestupujeme spolu, ale pak se naposledy dělíme. S Ady doslova letíme dolů, cesta, místy lezecká, je báječně čitelná. Noční výstup vůbec nepoznávám. Na ledovci jsme již společně. Ještě závěrečné slanění, slézání vodopádu, kudy vede cesta, jen ráno je omrzlá, a již zbývá příjemná cesta k chatě. Neskutečně si ji užívám. Jen ještě poslední foto s velikánem.

16:30, obrovská radost všech může vypuknout. A taky jo! Vnímám těžko popsatelné pocity, které budou s časem hlubší a intenzivnější. Tak to mám pokaždé. I dnes, kdy píši tento příspěvek, jsem mnohem šťastnější než první hodiny po sestupu.

Na chatě jsme večer téměř sami, známka změny počasí v horší. Předpověď tedy opět nevychází, ale na nás se usmálo štěstí. (Přes týden po nás nikdo na vrchol nevystoupil…). V sobotu vstáváme brzy, rychle sestupujeme, bohužel větší část v dešti, abychom byli včas v kempu, přivítali se s druhou, snad stejně úspěšnou skupinou a pokusili se ještě ten den dojet do nějakého příjemného českého kempu. Ale to je již jiný příběh.

František-FKDP

 

Poky a její pocity z Weisshornu

Cesta na Weisshornhutte stoupá přes 1 500 výškových metrů z Randy a po 2 dnech deště je dusno jak v prádelně. Mně jakožto astmatikovi se špatně dýchá a Máru od včerejška bolí zub a cpe se antibiotikama a práškama na bolest. Jednoznačně fit team na Weisshorn. Chatařka je protivná a u chaty není pitná voda. Dnes tu spí 30 lidí, my jediní vaříme venku a taky jsme jediní, kdo nemá oficiálního horského guida. Ale je tu krásně 🙂

Ve 2 ráno vstává celá chata a každý bojuje o místečka v minipředsíňce, aby se sbalil. V noci se nedalo moc spát, pod otevřeným oknem se promenádovaly horské kozy a zvonily zvonci jak katolický kostel v neděli.

Po půl třetí vyrážíme. Svítat začne až tak za 4 hodiny, do té doby hodně lidí bloudí na téhle hoře v nečitelném terénu. Začíná to hned za ledovcem Schali, asi hodinu cesty od chaty, kde se musí trefit nástup na správný skalní hřbet a nenechat se svést do bočních žlabů, kde se pod nohama sypou proudy kamení. Hřbet samotný je dost rozchrastaný, takže pokud máte štěstí a trefíte ho, musíte si dát pěkný pozor, kam stoupáte a co chytáte. Čelovky Františka s Adélou a nejrychlejších guidů s klienty nám mizí z očí, můj dech jejich tempu prostě nestačí. Mára si včera dal koktejl pěti prášků na bolest, ale jeho tempu to viditelně nevadí. Hledáme nástup na hřbet, ale ve tmě vypadá všechno stejně. Až nám svitne naděje v podobě dvou čelovek kousek pod námi. Pomalejší dvojice guide plus starší klientka se nepustíme až na vrchol. On zná cestu, tempo mají víc než vyhovující, vklidu a pohodě jsme za svítání na začátku vrcholového hřebínku na místě zvaném Fruhstuckplatz.

Začíná nejkrásnější část výstupu – skalní hřeben s  exponovanými pasážemi, lezení za II, maximálně za III. Nejtěžší místa jsou zajištěna borháky, párkrát hodím kolem šutru smyci na dojištění, ale skála krásně drží pod rukama i nohama a tak postupujeme s Márou na jednom laně s lehkostí a radostí.

Všechny ostatní vrcholy se zdají být pod námi jako na dlani – Matterhornu se jenjen dotknout.

Skalní hřeben pak přechází v ledovcový terén se sklonem do 45 stupňů, kterým se cikcak stoupá pod závěrečnou skalku. Poslední 2 hodiny tak už jen mechanicky šlapem v mačkách vzhůru, paní klientka před náma toho má už taky dost a její guide jí pomáhá lanem, co může. Nám nikdo nepomůže, musíme se tam dohrabat sami.

Pod závěrečnou skalkou nás čeká překvápko – František s Adélou právě slezli závěrečnou pasáž z vrcholu a ujišťují nás, že je to už jen kousek. Za chvilku jsme u kříže, po 7 hodinách z chaty. Čas máme dobrý, ale moc se tu nezdržujeme, čeká nás dalších 7 hodin dolů tou samou cestou.

Cestu už sice známe, ale při sestupu musíme být ještě opatrnější než cestou nahoru. Františka s Adélou vidíme celou dobu na hřebínku před sebou.

Slunce pálí, žízeň je veliká a nám dojde voda, takže dole na ledovci doslova chlemtáme rozpuštěný sníh, mezi zuby křupe štěrk. Po 14 hodinách jsme zpátky na chatě, studené pivo je opravdu za odměnu. Večeře je první jídlo, co od 2 v noci jíme, doteď nebyl hlad ani chuť, mně za 14 hodin stačily 2 gely s rychlými cukry a Márovi celá půlka čokoládové tyčinky. František bouchne šampaňské, které sem vynesl a pak usínáme jak mimina, co právě vylezla na Weisshorn.

Pokyša

 

Gogan a jeho výprava alias Metodici na Nadelhorn

Po třech dnech v údolí jsme všichni natěšení na kopce. Cílem naší skupiny metodiků (Gogan, Raf a Martin) je Nadelhorn (4.327m) z Bordierhütte ve stopách bouráků, kteří tam byli před dvěma lety. Loučíme se s bouráky a Raf nás popováží do Gasenriedu. Na parkovišti osušujeme promočený stan a za slunečného počasí obáglovaní vyrážíme vzhůru směr Bordierhütte. Cesta vytrvale stoupá nejdřív lesíkem, podle potoka, pak suťoviskem až k ledovci, nad kterým nás čeká domluvené bydlo.

Po čtyřech hodinkách nás před chatou vítají nejdřív kozorožci a za chvíli i paní domácí. Ta nám s úsměvem sděluje, že rezervaci máme, ale až na další den, chalupa je plná a že jdou obědvat. My se zatím sluníme a odpočíváme. Po obědě tři postele volné jsou, což je dobrý důvod dát si zasloužené pivo.

Následuje odpolední obhlížení okolí, přebalování báglů, teoretické přípravy na výstup … V  podvečer ještě průzkum trasy, v plánu je vyrazit za tmy, tak abychom ráno moc nebloudili. Před setměním nás těší pohledný západ slunce a čtyři kozorožci, kteří k chalupě přišli oblizovat kameny.

Spát jdeme brzy, budíček je nastaven na 3:30. Během snídaně zjistíme, že se k odchodu chystají i další výpravy, tak chvíli vyčkáváme. Vyplatilo se a dva mladíci nás pěkně provedou suťovým bludištěm až na ledovec. Tam se nasoukáme do úvazků a maček, čelovky jdou do báglu. Na sněhu jsou vidět stopy nějaké výpravy, která šla před námi. Držíme se jich, hledáme zápichy od maček i na tvrdém ledu a tak bezpečně prokličkujeme mezi trhlinami až pod Ulrichshorn. Podle map se chodí okolo, ale všechny stopy vedou přes vrchol, tak je následujeme. Na vršku fotíme, skoročtyřtisícovka (3.925 m) svou hodnotu má a výhledy jsou parádní.

Sestup do sedla Windsjoch a pak po vydupané pěšině sněhem s občasným přelezem skalek stoupáme po hřebeni Nadelhornu. Cestou se často vyhýbáme s výpravami, které to měly z Mischabelhütte podstatně blíž a už sestupují. Vyhýbání v prudkém svahu na hřebeni nás postupně rozděluje a bere nám cenný čas, sníh pod paprsky rychle měkne.

Martin je se svým výstupem spokojen, v cca 4.000 m otáčí a během sestupu se připojuje ke španělské výpravě, se kterou přejde ledovec i mezi trhlinami. Já dolézám kolem jedenácté na vrchol Nadelhornu, kochám se výhledy na okolní i vzdálené velikány Matterhorn a Weisshorn.

V té době je Raf asi 100 m pod vrcholem, dál už jít nepotřebuje a začíná sestupovat. Já ještě okukuji cestu na vedlejší Stecknadelhorn, třeba někdy příště, a v měkkém sněhu valím dolů. Na zpáteční cestě znovu navštívíme vrchol Ulrichshornu.

Velké dobrodružství dne je ale ještě kousek před námi. Sníh už je měkký, v propadlých stopách předchůdců vidíme černou tmu sakra hlubokých trhlin, z toho máme respekt, tak tudy už to není to pravé. Navázaní s Rafem se držíme co nejvíc pevného ledu a hrajeme kličkovanou. Dole si pěkně odechneme a pádíme k chalupě, kde se vítáme s Martinem a po jenáctihodinové procházce si vychutnáme jedno točené. Později nám pivo gratis přinesla i paní domácí. Na chalupě je pár lidí, předpověď na další den k výstupům nijak neláká. SMS od prezidenta nás informuje o úspěchu bouráků. Večer opět kozorožci a pak na kutě.

Ráno vstáváme za tmy, abychom dole u auta a v kempu byli včas. Při sestupu nás hned po ránu skropí déšť opepřený hřměním. Čelovkám, které jsme viděli potmě stoupat na Nadelgrat není ani trochu co závidět. V klidu scházíme k busíku, který Raf s přehledem dopravuje z kopců zpět do kempu v Randě. Tam už můžeme gratulovat bourákům k Weisshornu.

Gogan

 

Sobota 10.8.

Po vzájemných gratulacích, sprše a naházení horolezeckého vercajku do hlubin vozu, jsme se vydali do rodné země. Večer přijíždíme do kempu Keramika u přehrady Hracholusky. Slavíme Poky narozky, slavíme šťastný návrat z hor. K poslechu a tanci nám tentokráte hráli Podvraťáci :-).

Neděle 11.8.

Probuzení bylo tak trochu do jiného světa. Jako by ho na chvíli zahalila andělská křídla a nechala nám čas na rozjímání…

Každý máme své modlitby a rituály, jak ukonejšit duši, abychom se v pořádku vrátili zpět. A to je určitě tím darem největším…

 

Martin měl většinu vybavení zapůjčenou. Vlastní zakoupenou výbavu servíroval manželce tak pomalu, aby ji moc nevylekal a mohl s námi odjet. Spoustu si toho s námi vyzkoušel poprvé…

Raf, horal, který byl absolutně spokojený a vděčný za nás přítomné. Že s námi může být opět v horách. S přehledem zvládnul vše, co se nabídlo…

Gogan, chlap, který tu běhal po kopcích, aby trénoval na Sudety. Chlap, který se učil odprostit od všeho okolo a snažil se být chvíli jen pro sebe. Chlap, který sám vyšel na Nadelhorn…

Poky, ačkoliv vždy jsou obavy a člověk přemýšlí, co bude zítra, někdy pár slov v pravou chvíli stačí, aby se vše stalo skutečností. Poky vytáhla skalní úseky na Weisshorn. Je to prostě super lezkyně, oddílová jednička!!!

Mára: „Přátelé, něco byste měli vědět. Tak trochu mě bolí zub. Nevím, co to je, proč to je, ale je to v prdeli.“ Bral antibiotika, nespočet prášků na bolest, nespal několik nocí, aby mohl uspokojit svoji touhu horskou. Po 14h náročném výstupu na Weisshorn se podvolil s prosbou mým rukám. Zoufale odhodlaný si ode mne nechal odoperovat váček na zubu. Řval jako lev, slivovice chutnala…

František měl takové skromné přání: „Kdyby mi vyšel k padesátinám Weisshorn, budu moc rád.“ Veškerá příprava přinesla své…

Já, Ady: „Weisshorn je nádherná hora na nádherném místě. Jsem MOC ráda, že jsem mohla být součástí takového snu… PS: …“

I mně se splnilo přání… Byly to opět úžasné chvíle ve světě hor se skvělými lidmi. A to vždy přinese příjemnou vzpomínku a vítězství, že je to na světě… 🙂 🙂 🙂

 

Ady

6 komentářů

  1. Jířa:

    Joo jo a už si můžete zpívat, máme ho už za sebou. Parádní akci jste měli (to snad ani plánovat nešlo), jak Vám to dle sááhodlouhého a super popisu vyšlo. Člověk tiše závidí a hlasitě přeje. Gratulace

  2. Lukeš:

    Dík za přenesení do světa hor…. krásně se to čte. Mě i vzpomíná. Děkuju. J

  3. Vrbka:

    Krásný článek. Musel to být úžasný zážitek!! Gratuluji.

  4. Bosák:

    …ba ba …náádhera …výkon, zážitky i popis 🙂

  5. KINDR:

    Úžasný článek a fotky. Všem skupinám blahopřeji. Musel to být super zážitek. Hlavně, že po letech vyšlo počasí alespoň na rozhodující den. Martin jako začátečník si také přišel na své. Já se po dvou letech absence se na podzim pokusím vyškrábat na nějaký ten winterraum a vařit medvěďák.
    A kam příště borci?

  6. Špágr:

    Nááádhera nepřeskakoval jsem v článku (jako obvykle),ale užíval si každou větu i obrázek…

    Výraz „rozchrastaný“ si najdu v Česko-brněnském slovníku, bude asi hned vedle výrazu nepostačím…😎

    Gratulace (zřejmě dobrej oddíl)…

    špágr

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.