Prezident pro nás objednal u Cyra deset gulášů, na nádraží se nás však sešlo pouze pět statečných – nu není co se divit, když v Hradci celý den pršelo.
Nakoupili jsme ještě nějaké Březňáky na posilněnou a už jsme frčeli. Cestou bylo veselo a v Broumově ještě veseleji – jen co jsme vystoupili z vlaku, poryvy větru se do nás opřely a my se potáceli ze strany na stranu, jak kdyby těch Březňáků bylo třikrát tolik. Chtěli jsme zahájit cestu jedním (čti dvěma až čtyřmi) Opaty, ale v Broumově nám do nosu žádný necvrnkl, až v Křinicích, kam jsme se dopotáceli, se na nás Opat z cedule usmíval (bohužel jen z cedule). V hospodě bylo skoro zhasnuto, ale pan vrchní nám, ač byl poněkud divný a vyrušili jsme ho od sledování hokeje, i rozsvítil a načepoval… Zlatopramen. Doplnili jsme pitný režim, František dal (ne)malý úplatek (čti zpropitné), a tak dostal pár pivních tácků na cestu.
Vydali jsme se dál cestou necestou, povlávali jsme jak se větru zrovna chtělo a poznali co je zač takový pořádně „čerstvý vítr“. Do Martinkovic se nám nakonec podařilo dorazit a Cyr už na nás čekal s ohřátým vynikajícím guláškem (zvládli jsme skoro všech deset porcí). Večer to byl víc než příjemný, poseděl s námi i Cyr s Danou a kromě příhod jak sir Kyr Cyrus přišel ke své přezdívce, ke své ledvince a bůhví k čemu ještě, jsme za doprovodu kytary za(ú)pěli písně známé i neznámé.
Ráno nás čekala královská snídaně a vyrazili jsme na cestu za doprovodu Cyra i Dany. Obloha hrála všemi odstíny šedé, vítr si opět s námi pohrával, ale my nic nedbali a pokračovali dál z Martínkovic po cyklostezce kolem chaty Pod korunou až na Machovský kříž. Tu jsme zapili Cyrovu první účast na zimním táboření a rozloučili se s nimi. Dál jsme pokračovali podél hraničních kamenů až k PTTK Pasterka.
Nutno podotknouti, že nejdřív se nás prezident snažil usměrňovat, ať nerozšlapem v celé šíři upravenou lyžařskou trasu, nicméně když za lesem zbyla ze sněhu už jen břečka místy přecházející v potok, byl aspoň důvod k vtipům ze zoufalství.
Na Pasterce jsme se občerstvili tradičním Žurkem (vývar s bramborama plný párků) a pokračovali dál k Hejšovině. Výstup na vrchol nebyl jednoduchý – zbřečkovatělý sníh se střídal s ledovými plochami a drobnými potůčky. Na vrcholu na nás čekal slušný výhled, který trošku kazily mraky plazící se nebezpečně blízko a také vítr, který si s námi opravdu dělal co chtěl. Prošli jsme kousek okruhu skalním městem a pokračovali dál do Karlowa a cestou necestou směrem na Bledne skaly. Místy nás přepadalo už dost výrazné zoufalství, neboť brodit se tou mokrou břečkou v nacucaných pohorách fakt nebylo moc příjemné, ale my jsme si to zkazit nenechali a vyděržali jsme. Cestou jsme viděli dost zvěře a největší zážitek jsme měli, když Jerrymu, který na nás na patníku čekal, proběhlo obrovské stádo laní skoro za zády a on by si toho bez našeho upozornění ani nevšiml. A že to byly výstavní kousky – však se taky hned rozproudila debata o jelením gulášku. Na Bledné skalky jsme dorazili chvíli před setměním a našli nádherný bivak přímo ve skalním bludišti. Někteří nadšenci se rozhodli přes značný skepticismus ostatních rozdělat oheň a s nemalým úsilím se ho rozdělat podařilo a bylo to moc příjemné posezení i s opečenou klobáskou.
Ráno se nám ze spacáků moc nechtělo, jelikož jsme však leželi přímo na turistickém okruhu, nebylo zbytí a vyrazili jsme skalním bludištěm dál. To bylo mimochodem fakt super, s úžasnými útvary a spoustou skvělých prolejzaček. Přes noc se však zase o něco oteplilo, takže jsme čvachtali cestou necestou, břečkou nehezkou do Pstražne, Žďarek a po cyklostezce kolem Metuje až do Náchoda. Cesta po asfaltu nás trošku zmohla, občerstvili jsme se v Bavorce! na českopolských hranicích a na vlak dorazili těsně před odjezdem.
