Počasí v Čechách nebylo dle předpovědi pro poslední říjnový víkend ideální, a tak jsme vyrazili společně s Lenkou do rakouské lezecké oblasti jižně za Vídní na Hohe Wand.
Krásně se začíná psát, když se jaro hlásí o své místo v rotaci Země (kolem pomyslné přímky spojující severní a jižní zeměpisný pól) a pohybu okolo Slunce (teorie Niklase Koppernigka z Thorni). Jaro v české kotlině, to není země, to je zahrádka!
Jak jinak, než že zase supr akce. Pokaždé úplně něčím jiným výjimečná. Sobota charakteru až alpského, neděle klasika krkonošská.
Když je prašan, tak to frčí…
Na pátek večer se přišel podívat František, parádní víkend v horách si užil Čejpik, Jíra, Peky s Ivkou, Sixta, Mára s Máňou, Libor s Lenkou.
Nejtěžší pro mě vždy je, napsat takový úvod, aby ctěné čtenářky a čtenáře lákalo si článek přečíst. Avšak dnes má múza asi dovču, a tak to bude jako nepopsaná první strana skvělého příběhu, jenž se odehrál v únoru a o jednom březnovém večeru. Mimochodem, byl to další, oku a duši lahodící měsíc. Též plný báječných zážitků.
Cesta Františka Kavána, Via Czechia – Centrální stezka, Vlastivědná stezka krajem Chrudimky, Keltská NS, PR Strádovské Peklo, LS Podhůra… To bylo letošní zimní táboření. A spousta mostů přes Chrudimku.
