Chata pri Zelenom plese aneb poslední Letní Tatry, 7.-12.9.2010

Bohužel, vše jednou skončí. Také je ale občas pravdou, že kde něco končí, něco nového začíná! Začala nová oddílová tradice.

 

 

Jaká? No přeci Zářijové Tatry! Následující fotografie by mohly hovořit samy za sebe, ale já si k　nim přeci jen dovolím přidat pár řádků.

 

Předně jsme po mnoha letech jeli do Tater vlakem. Většina. Skvělá nálada začala již v　Hradci Králové na nádraží, pokračovala ve vlaku do Pardubic a pak i na pardubickém nádraží, s　veselým železničářem, přednostou stanice Jaromírem Duškem z Benešova, jenž nás doprovodil až na perón, aby nás následně poprskal sádrovou drtí. A vyfotil! Nu a jaká že byla cesta lůžkovým vozem? S　nesmělou a plachou introvertkou Věruchou? Naštěstí jeli i tři skvělé Laštovky a Korálek, takže jsme si nakonec hezky popovídali, také popili a něco i naspali.

 

Z　Popradu jsme se pak za nádherného svítání přesunuli do Tatranské Lomnice, kde jsme v　prvním otevřeném bufetu dobře posnídali, abychom nakonec nezapomněli na několikaletou tradici: na oltář ochránce Tater položit oběť největší, vypít panáka horce!

 

 

Dlouho jsem byl jediný, kdo na Brnčálce (1551 m) byl, proto jsem si mohl vychutnávat nejen své oblíbené hory, již pocukrované sněhem, ale i nadšení druhých z　míst, které dokonce přirovnávali k　Alpám.

 

 

 

 

 

Brnčálka s okolím tím místem opravdu je: hluboké údolí, vysoké stěny, navazující doliny, opět ohraničené krásnými stěnami a nádherné vodopády, nyní umocněné tající vrstvou čerstvého sněhu, která již nevypadala jako poprašek, ale měla někde i více jak metr, o čemž jsme se měli několikrát osobně přesvědčit. Mraky nám nedaly možnost vidět úplně vše, ale i toho jsme se dočkali.

 

Předpověď počasí nebyla přívětivá, ale cestou na chatu spadlo jen pár kapek a tak i odpolední procházka okolo chaty byla příjemná. Před ní jsme se stačili ubytovat v 12-ti lůžkovém pokoji, který jsme do druhého dne, než přijel zbytek účastníků, obývali sami a náležitě se roztahovali! Večer pak proběhlo seznámení s　obsluhou a hlavně s　”medvědím mlíkem”, které natolik nechutnalo, že jsme v　pěti vypili 3 várky! Zpívající Věrucha si vzpomněla, že tu již s　dětmi byla a společně s　ostatními ženštinami se postarala o kulturní vložku.

 

 

 

Ve čtvrtek se počasí zhoršilo, přesto jsme vyrazili na celodenní výlet. Vybral jsem trasu pod Belianskymi Tatrami na chatu Plesnivec (1290 m), sejít do Tatranské Kotliny (760 m), autobusem do Ždiaru a přes Široké (1826 m) a Vyšné Kopské sedlo (1934 m) zpět na chatu.

 

 

Až na Plesnivec bylo zataženo a celkem chladno, ale dobrá polévka nás zahřála a dál již bylo mnohem vlídněji. Ve Ždiaru dokonce svítilo sluníčko a tak jsme se chvíli povalovali u místního obchodu s potravinami. To nám bylo ještě veselo.

 

 

 

 

Ve 14,50 hod. jsme se totiž na rozcestníku dočetli, že na chatu je to ještě téměř 5 hodin! A bylo! Naštěstí nádhernou cestou, kterou jsem i já šel poprvé.

 

 

 

 

 

 

 

Převýšení 1000 m, náročné stoupání, v　sedle sníh, několik lavinišť, zledovatělý sestup k　chatě a brzké stmívání, nás donutilo zavolat na chatu, ať nám strčí večeři do trouby, že dorazíme později. Přesto to byla nádherná cesta!

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

I s　kamzíky, výhledy přes celé Tatry a s úžasným západem slunce.

 

 

 

 

 

 

Přesně ve 20,00 hod. přicházíme na chatu, kde nás čeká nejen zasloužená večeře a nosičský čaj, ale také Hlavy, se synem Tomášem a Špágrovci, s adoptovaným synem Pepou Hrachem. U dalších medvěďáků bylo opět veselo a v　nejlepší náladě jsme se rozhodli pro plán na další den: přechod Baranieho sedla na Térynu. Cestu, která byla plná neprošlápnutého sněhu.

 

 

 

V　pátek vstáváme brzy, do kupodivu nádherného dne. Vycházíme hned po snídani, bez maček a cepínů.

 

 

 

 

 

Již nad řetězy, na kraji Veľké Zmrzlé doliny, se začínáme brodit ve sněhu.

 

 

 

 

 

 

Lomnický sníh na dosah, Belianske Tatry jako na dlani a téměř bílá pláň až do sedla. Jako v　lednu, když jsem tudy opačným směrem sjížděl na lyžích. To nejsou letní Tatry…

 

 

 

 

Kolem půl jedenácté přicházíme do Baranieho sedla (2389 m), odkud se nabízí krásný zimní pohled na Malou Studenou dolinu a Ľadový štít (2627 m).

 

 

 

 

Po krátkém odpočinku začínám sestupovat, abych vyzkoušel, jak drží sníh. Sestupuje se pohodlně, občas se bořím až po … a tak se za mnou vydávají i ostatní. Pro mnohé neskutečný zážitek, jaký by v　Tatrách, a ještě v　září, nečekali. Vlastně i pro mě.

 

 

 

 

Za chvíli se ukazuje Téryho chata (2015 m), což někteří oslavují polední, velmi studenou koupelí! Pro mnohé kolemjdoucí překvapivá podívaná. Následuje posezení před chatou, někteří uvnitř.

 

 

 

Z　údolí se blíží oblačnost, takže ani tentokrát moc neposedíme a snažíme se bezpečně sestoupit obávanou zasněženou stěnou Malého svahu.

 

 

 

Závěr cesty k　Zamkovského chatě (1475 m) je již bez sněhu, jenže u pivečka na terase chaty začíná bohužel pršet. A déšť nás provázel po celý zbytek dne.

 

 

 

 

 

Vydáváme se v　pláštěnkách a jiných voděodolných materiálech, po Tatranské magistrále na Skalnaté pleso a odtud dále do Sedla pod Svišťovkou (2023 m).

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Někteří neváhají udělat krátký výstup na Veľkou Svišťovku (2038 m), společné foto a hurá na chatu, na zaslouženou večeři. Přicházíme 15 minut před ní, v 17,45 hod. V　nohách tedy máme desetihodinový výlet, který si zaslouží další odpočinkový večer u medvěďáčků.

 

Dopili jsme poslední zásoby a s　vědomím výstupu další den na Jahňací štít (2230 m) usínáme hodně tvrdě.

 

V　sobotu ráno mrholí a tak si velké naděje, na uskutečnění výstupu a návrat přes Kotlinku pod Kolovým sedlem a Zadné Meďodoly, nedáváme.

 

 

 

 

 

 

To se nám potvrzuje již v　Červené dolině, cestou přes několik lavinišť. U řetězů pod Kolovým priechodem (2118 m), před závěrečným vrcholovým hřebenem a v　odtrhových, metr vysokých a mokrých blocích sněhu, to otáčíme zpět na chatu.

 

 

 

 

Jaké kontrasty: při pohledu na Brnčálku od Červeného plesa se nechce věřit těm masám sněhu za námi, které nám nedovolily vystoupit na jeden z　mála turisticky dostupných vrcholů. A při vzpomínce na krásné skalní lezení v teplíčku loni s　Vláďou na stejném místě …

 

 

Rozhodujeme se tedy pro odpolední výlet spojený s　vyprovozením Evy, Vaška, Kulihracha, Hlavyho a Dredaře, kteří odjíždí o den dřív.

 

Přestalo pršet a tak si vybíráme cestu do Doliny Bielych plies a dále cestami značenými i neznačenými.

 

 

 

Okolo velkých medvědích borůvkových exkrementů a chaty Na Žihľavníku, až do Doliny Kežmarskej Bielej vody, kde posvačíme, loučíme se a ve složení z　prvního dne se vracíme na chatu.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Poslední pohodový večer byl předzvěstí nádherné neděle a ještě nádhernějších pohledů na celou Dolinu Zeleného plesa.

 

Jen neradi se loučíme a stále fotíme.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Popisovat cestu zpět podrobně by vydalo na další cestopisný článek, tak snad jen, že jsme ji strávili téměř celou v　jídelním voze.

 

 

 

 

 

 

 

 

Co více k　tomu dodat. Tentokrát to opravdu nechám na fotkách.

 

Zatahuji za ruční brzdu a tím končí mé další vyprávění o další skvělém výletu. Sliboval jsem pár řádků, ale snad mi čtenář promine. Pokud se za rok, na akci Zářijové Tatry, vydá s　námi, možná to i pochopí.

　

 

 

 

 

 

 

František alias Prezident-FKDP