Ekvádor + Peru, 27.6.-4.8.2007

Mnoho již bylo na těchto stránkách v diskusi napsáno, něco málo proběhlo emailem a ještě méněji jsem měl možnost již povědět osobně či prostřednictvím popisků u fotek. Znalým výprav do hor pak hodně napověděly fotky, jejichž adresy jsou uvedeny v novinkách. Tedy jdeme na to.

Plán vznikl před čtyřmi lety a u začátku byli Jerry a Pepin, později se přidal Parťák. Ani jeden z nich nakonec nejel. Podnětem nám byla téměř totožná výprava, z roku 2001, na kterou mnoho lidí nerado vzpomíná, ačkoliv i oni měli možnost vidět mnoho pěkného. A také hned z několika vrcholů. Kancléř nám dovolil nahlédnout do jeho zápisků, celkem podrobných, které nám byly skvělým průvodcem po celou dobu. Rád mu na tomto místě ještě jednou velmi děkuji.

Zde musím napsat i to, že si velmi vážím těch, kteří včas odhadli své schopnosti a momentální stav, dokázali se včas obrátit a jít zpět, či nevycházet vůbec a čekat u stanu. Dokázali sobě i ostatním, že bezpečnost a zdraví, hlavně pak zdravý rozum, je víc než nesmyslné hrdinství a ješitnost spojená se ctižádostí, pozvracené vrcholy a malátná chůze v nebezpečném terénu. Ohrožení průběhu celé výpravy spojené s bezohledností k ostatním členům je také nutné připomenout. V tomto směru jsem měl štěstí setkat se hlavně s momenty kladnými.

Plán zněl: 3 sopky v Ekvádoru (Illiniza, Cotopaxi a Chimborazo), v Peru 2 hory (Huascarán a Pisco) a několikadenní trek. Musím již nyní napsat, že nám vyšlo vše co jsme si naplánovali a ještě něco navíc. Stálo při nás štěstí ve všech směrech, které takovéto výpravy ovlivňují. Věděl bych komu poděkovat a věřte, že tak činím často, ačkoliv mám hříchů, až hanba!

Na letiště do Vídně jsme dne 27.6. odjížděli ve složení já, Petr Salač, Jakub Cejpek a Jiří Lukeš (Jagyč). Ze Španělska vyrazil můj bratr Josef Nývlt, který ale chtěl zůstat v Peru o měsíc déleji, proto měl složitější cestu kvůli ceně a vhodnosti letenky. Byl nám svojí perfektní znalostí španělštiny velmi nápomocen, žije již sedm let kousek pod Valencií. Let proběhl příjemně, přestup v Madridu byl spojený s noclehem v tamním hotelu včetně bohaté snídaně. 28.6. jsme šťastně přistáli v Quitu, hlavním městě Ekvádoru. Najít hotel nebyl problém, měli jsme i doporučení na celkem bezpečnou a civilizovanou čtvrť. Následující den nacházíme supermarket a také pár dobře vybavených outdoorových obchodů. Tím jsme vyřešili zda vařit na plynu nebo benzínu. Vyhrál samozřejmě plyn.

V sobotu 30.6. vyrážíme pod dvojvrchol sopky jménem Illiniza. Každý z vrcholů je jiný, my jsme nakonec stanuli na nižším severním vrcholu, 5126 m. Jižní vrchol má výšku 5248 m. V neděli 1.7., před výstupem, k nám do BC, 4650 m, konečně dorazil Píno. Byli jsme kompletní a hned vyrazili k vrcholu. Doufali jsme v získanou aklimatizaci z červnových Alp, což se nám v této výšce potvrdilo. Skály byly, díky počasí, pod nafoukaným ledem, výstupová cesta pak proti původním předpokladům nelehká, místy těžká. Petr zůstal ve stanu, na výstup za těchto podmínek se necítil. Strávili jsme tedy pod Illinizou jednu noc, po návratu z vrcholu jsme již zahájili přesun pod Cotopaxi. Nechtělo se nám čekat na pěkné počasí, nevěděli jsme zda a kdy bude a právě šťastně ukončený výstup na severní vrchol byl velmi hodnotný.

Cotopaxi, 5897 m, je stále činná sopka, naštěstí právě odpočívající. Do BC jsme dorazili v pondělí a již cestou se nám nabízel úžasný pohled na masív sopky. Od stanů, z výšky 4800 m, byl úchvatný pohled do dalekého okolí i na Quito. Zvláště v noci. V úterý 3.7. jsme stanuli na vrcholu a čekali na svítání, které se nám odvděčilo převelice, pohledy do kraje a na blízké i vzdálené vrcholy sopek byly opět nádherné. Popsat dojem z pohledu do kráteru se mi asi nepodaří. Samá nej!!!! Byl to jediný vrchol, kde jsme stanuli všichni. Píno v průběhu dalších dní zjistil, že výška mu nedělá dobře ani po aklimatizování se. Byl tak v různých fázích výstupů po Petrovi také příkladem, který ví, jak se v horách chovat.

Tím byl splněn náš plán, co se okolí Quita týkalo a přesunuli jsme se do města Riobamba, cca 200 km jižně od hl. města. Cestou se nám ukázalo Chimborazo, nejvyšší hora Ekvádoru. Opět úchvatný masív. Sopky v Ekvádoru jsou zajímavé tím, že je každá zvlášť, netvoří žádné pohoří, proto jsou pohledy na ně úžasné, neboť svou samostatností vyčnívají vysoko nad okolní zvlněné terény, a to někdy až o 3500m! Chimborazo má ještě jedno nej: vrchol je nejdále od středu země. Je dáleji o 2,22 km oproti Everestu. A nám se podařilo v pátek 6.7. stanout ty 2,22 km “nad” Everestem, ve výšce 6310 m. Výstup byl dlouhý a fyzicky náročný. Opět jsme viděli krásné svítání a další sopky v okolí. Na severu jsme se rozloučili s Illinizou a Cotopaxi, vlastně jsme se rozloučili s celým Ekvádorem a po následujícím několikadenním odpočinku v Riobambě a okolí jsme se přesunuli do Peru. Časově jsme na tom byli úžasně, hranice s Peru jsme přecházeli v úterý 10.7., tedy o mnoho dní dřív, než jsme počítali.

V Peru jsme si to namířili rovnou do Bílých Kordiller, města Huarázu, k doplnění všeho spotřebovaného a dál do Yungay, odkud jsme ihned vyrazili směr Huascarán. Já sám byl pohořím velmi nadšen, neboť jsme konečně byli v pravých horách, obklopeni nádhernými zasněženými vrcholy na straně jedné a dlouhým tmavým pohořím, Černými Kordillerami, na straně druhé. Huascarán sám je nádherná třívrcholová hora, přičemž severní a jižní vrchol vyčnívají vysoko nad krajinu. Třetí vrchol je takový krásný “bobek”, “nalepený” z jihu k jižnímu vrcholu. V plánu jsme měli využít BC, C1 a C2, který byl již těsně pod sedlem, ve výšce 5900 m, odkud se vycházelo přímo na vrchol. Z předchozích výstupů jsme byli téměř všichni perfektně aklimatizovaní, já sám jsem se nahoře cítil lépěji než v údolí. Tato pohoda ve výškách, včetně úžasné pohody na vrcholu, mě pomalu, s odstupem času, utvrzuje v tom, kam vyrazit za čtyři roky. Zatím to nechávám uzrávat. Zpět k výstupu. Z Yungay odcházíme 13.7., ze srandy než z nutnosti využíváme na cestu do BC, 4200m, osly, tzv. kanceláře (toto vysvětlím opravdu až ústně). 14.7. jdeme dál do C1, cca 4950 m, kde to následují den Píno otáčí a vrací se. My pak jdeme dál do sedla a v pondělí 16.7. přichází den “D”. Tolik roků snění a plánování. V 6,30 hod jsem s Kubou stanul na nejvyšší hoře Peru. Slzy štěstí, blahopřání si vzájemně i se čtyřčlennou výpravou, která nám velmi pomohla s hledáním správné cesty a na vrchol dorazila pár minut před námi. Bylo to úžasné, úžasné, úžasné!!! Hora z mých nejkrásnějších a také nejnebezpečnějších. Slyšel jsem již názory, že je to choďák. Věřte, že lze jen těžko mluvit o choďáku, když se tam mnozí malátně plouží, těžko překonávají ledové nástrahy a trhliny a na vrcholu vysílením vyprazdňují žaludky… O sestupu takových jedinců již lépěji ani nevědět. A v tomto stavu někteří již vycházejí, neboť přístup do sedla samotného je také nebezpečný. O tom vypovídá i minimální účast. Doma pak podávají zasvěcené informace. Bohužel se takto se hovoří i o mnohých jiných horách, přitom např. sama Sněžka má na svém kontě již mnoho životů. Na Huascaránu pak ani krásné počasí nenaláká mnoho odvážlivců! Většinou se jdou jen podívat do BC, nebo k ledovci. Podmínky se každoročně mění k horšímu, přibývá trhlin, nebezpečných séraků a ledových ploten. Toliko můj názor a pojďme dál. Užíval jsem si vrchol. Užíval jsem si vrchol naplno!!! Bylo nám s Kubou skvěle. Pohledy byly překrásné, Bílé Kordillery byly ze svého nejvyššího vrcholu ještě krásnější. Několik fotek, rozloučení se s tou krásou a zpět ke stanům a dále do civilizace. Při sestupu potkáváme Jagyče a Petra, oba dorazili na vrchol samostatně. S Kubou zůstáváme ještě jednu noc v BC. Tam plánuji sedmidenní trek, který se líbí všem a v pátek 20.7. vyrážíme.

Šli jsme převážně okolo Alpamaya. Těch sedm dní bylo fyzicky středně náročných, někdy pohodovějších, jindy několikahodinová dřina. Viděli jsme krásná údolí, kam se moc nechodí, což odpovídalo mým představám o poznávání tohoto pohoří. Potkali jsme sice pár výprav, ale více místních obyvatel a měli jsme tak možnost seznámit se s tím, jak žijí. Musím říct, že naprosto v klidu, ve spojení s přírodou, které ničím neubližují a určitě si vzájemně nepřekážejí. Měli jsme možnost projít mnoho sedel, jít okolo jezer malých i velkých, ale všechny byly krásně zbarvené. Až neskutečně! Spokojeni jsme byli všichni nadmíru. Před námi už byl krok poslední, výstup na Pisco, spojený s uctěním památky u pomníku čs. horolezců, zavalených 31.5.1970 kamennou lavinou pod severní stěnou Huascaránu. Doufali jsme, že nám i tentokrát bude přát počasí a z vrcholu Pisca si vyfotíme Huascarán. Je prý odsud nádherný výhled na oba vrcholy.

A stalo se. Poslední výstup s batohem, poslední nazutí maček, poslední zapíchnutí cepínu do sněhu na vrcholu v Peru a celé Jižní Americe. stalo se tak v neděli 29.7., čtyři dny před odletem. Obloha jasná, nikde ani mráček. zde jsme strávili nejvíce času, neboť jsme už nikam nespěchali. V BC jsme se opět rozdělili, já s Kubou zůstal ještě jednu noc, čímž jsme nemuseli spát v Limě a mohli jsme si ještě plně užít ty krásné hory, Petr s Jagyčem jeli tedy do Limy o den dřív a Píno někde v městě vykopávek již plánoval, co vše ještě podnikne v srpnu a na začátku září. Domů jsme dorazili v sobotu 4.8. nad ránem a už jen vzpomínali.

Vyšlo nám opravdu všechno. A když přejí Ti nahoře a sejde se parta, kde většina je schopna táhnout za jeden provaz, občas se pro druhé obětovat a hlavně vždy přidat hodně toho dobrého ze sebe ku společnému dosažení cíle, nelze se vrátit domů jinak, než se zážitky, na které se vzpomíná celý život. S radostí vzpomíná. Tímto tedy děkuji skvělému Jakubovi, na kterého se vždy dalo spolehnout a navzdory svému mládí a touze poznat svět a velehory, nikdy neblbnul, naučil mě fotit a skvěle zvládal angličtinu, němčinu a velmi rychle i španělštinu. Petrovi za to jeho zkušené chování, které nás občas přivádělo k infarktu, ale i na něj se dalo vždy spolehnout, že bezpečně dosáhne dohodnutého cíle a vyprávění jeho zážitků bude vždy k pobavení, neboť jsme se v horách vlastně viděli vždy jen ráno, když dlouze balil a večer, když cestou neustále fotil a k tomu metodicky šel. Ale vždy došel. Téměř vždy. Také on byl oporou v angličtině a v nepotřebě hnát se kamkoliv za každou cenu. Bratrovi Pínovi za jeho skvělou španělštinu a úžasné životní názory, téměř neměnné, určitě hodinu mu vydržely a přispěl tak k dobré náladě mužstva, hlavně pak mu děkuji za to, což jsme již vlastně psal, že dokázal poslouchat tělo a rozum a nikdy, ani v nejmenším, jsem se nemusel bát o něj ani o osud výpravy. Jagyčovi za to, že to navzdory osudu nevzdal, jel sám, ačkoliv si musel vše táhnout na svých bedrech. Všichni jsme pak vytvářeli skvělou Cimrmanovskou pohodu, protože úryvky z her pánů Smoljaka a Svěráka jsou úžasným antidepresivem v každé situaci! V neposlední řadě musím poděkovat i Jerrymu, Pepinovi a P(a)rťákovi za to, že nepřekáželi, ani jinak nebyli na obtíž. J J J

Tímto bych ukončil celé vyprávění, vyznání se ze svých, jen a jen svých, pocitů. Snad nebylo tak dlouhé a strohé, aby nudilo a také jsem toho snad neprozradil moc, aby se vám ještě chtělo jít se podívat na nejbližší promítání, o kterém vás budu informovat v plánu akcí, popřípadě shlédnout má dvě alba fotek o rozměrech 13×18 cm. Fotky jsou z 95% jiné, než ty na internetu. Přeji krásný zbytek léta.

Prezident-FKDP

PS: budu vděčný za možné doplňující komentáře z řad samotných účastníků i ostatních, určitě toto povídání lze doplnit i dalším článkem!!