Hřebenem Stüdlgrat na Grossglockner 28.10.2006

Dnes v noci jsme se vrátili z nejvyšší hory Rakouska a tak ještě plný dojmů usedám k počítači abych se podělil o krásné zážitky, kterých jsem pln.

Poté, co jsem v pátek s klukama vystoupil na Zvoníka normálou a poté co večer přijel Jirka Pražák nabitý optimizmem jsme se chystali na Stüdlgrat. Podle průvodce by mělo jít o vysokohorské lezení v obtížnosti  až 3/3+. Při pohledu z normálky vypadal famózně.

V noci drobně chumelilo a foukal nárazový vítr, k ránu se to nelepšilo, přesto jsme vyrazili v 7 hodin z chaty. Šli jsem po vyšlapané cestě a ve čtvrt na devět jsme již navázáni pod nástupem. Počasí se sice nelepšilo, ale na chvíli mezi mraky nad námi problesklo modré nebe, což nám dodalo důvěrěru, že se alespoň nezhorší. Na hřeben stoupáme levou variantou, která je sice dle průvodce snazší, ale namrzlá a určitě ne lehká. Na vlastní hřebínku je již cesta jasně čitelná, dobře zajištěná. Sice jsme oba prostudovali průvodce, ale jediné co jsme poznali jasně byl Frühstückplatz, jelikož je tam cedulka. Dolezli jsme tam po jedné a čtvrt hodině lezení. Trochu se zde napijeme, pojíme a pokračujeme dál. Počasí se zlepšilo, takže máme nádherné výhledy. Hned následuje obtížnější místo, které Jirka bravurně překonává a já to za ním taky nějak přeplácám. Dále hřebínek pokračuje střídáním lehčích těžších míst. Lehká jdeme současně s mezijištěním, na těžších se nechám od Jirky raději jistit. Na dvou místech je natažen fix. Na spodním fixu mě podklouzla noha a já chvíli visím pouze na levé, tedy bolavé ruce. Sice jsem se udržel, ale od té chvíle jsem se snažím jí zatěžovat co nejméně, takže se náš postup trochu zpomalil. Kus pod vrcholem, tedy v nejtěžší části nás dochází dvojice místních borců, lezou rychle, tak je pouštíme před sebe. Naštěstí jsou spolu s námi jediná dvojice, která jde hřebenem, tak se nemusíme na nikoho ohlížet.

Na vrchol dolézáme v jednu hodinu a cítíme se výborně. Půl hodinky se kocháme okolím vychutnáváme samotu na hoře, trochu se najíme a napijeme, vyfotíme a již jen sestup. Oproti pátku napadlo trochu sněhu, tak je sestup jednodušší. Na malém zvoníkovi potkáváme pětici Čechů jdoucích normálku z Adlersruhe. Ve sněhovém žlábku potkáváme ještě jednu postavičku, jde sám, s hůlkami, cepín nemaje, na nohách nějaký protiskuzy a jensy, na pozdrav nereaguje, zřejmě odborník, potěš pánbůh. V půl páté jsme zpátky na chalupě, najíme se, zbalíme a už mažem dolů na parkoviště.

Domů odjíždíme v sedm večer. Já jsem docela grogy, ale Jirka je v pohodě. Stavujeme se ve Dvořišti na jídlo, kus za Budějovicemi si Jirka dává dvě hodinky odpočinek. Před pátou letního času již vystupuji doma ve Stěžerách a mám to za sebou. Jirku čeká ještě cesta do Trutnova.

Dodat se dá jediné, bylo to nádherné, já jsem si dal Zvoníka dvakrát ve 24 hodinách a Jirka si poprvé zalezl na prvním.

JL

P.S.: jedna ruka už trochu tleská.