Karwendelské Alpy – Výlet Šuftů a Sivul, 8.-11.5.2025

(Autorka: Martina Smudková) Odjezd 8.5. v 01:01 h od Pivovaru Beránek, na nikoho se nečeká, píše prezident ve společném chatu, který pro účely organizace Májových Alp zřídil.

A tak to bylo. Nasedáme do Šemíka a vyrážíme směr Eng. Posádku tvoří prezident a hlavas výpravy Fanda, copilot Luděk, v druhé lajně Vrbka a já (Martina), řady uzavírá Šíma a v Praze k němu přistupuje Karel. Dál jedeme směr Plzeň, Mnichov, až do Engu. Máme to 587 km, 6,5 hodin. Posádka, až na řidiče a copilota, pospává. Po šesté prořízne klídek v kabině oddílová hymna na plný pecky. Karel vzadu protestuje. Je nováček, ještě nezná zvyky.

Před osmou platíme 12 km před Engem mírný poplatek (7 Eur) za vjezd do údolí na Maundstrasse, která vede podél řeky RiBbach až nakonec nádherného údolí, porostlého řídkým javorovým hájem. Javory Kleny/ Acer pseudoplatanus, všech velikostí a stáří tvoří přírodní památku Grosser Ahornboden. Na 240 hektarech jich je přes 2 000 a je to nádherná podívaná.

Počasí nás neznepokojuje, věděli jsme, do čeho jedeme. Prší a je mlha, asi 7 stupňů. V 8.15 hodin zastavujeme na liduprázdném parkingu před hotelem. Je čas na snídani, zvažování, jestli nejsou sluneční brýle a opalovací krém zbytečná zátěž, na ladění autorádia podle návodu, klidně i v japonštině. Vyskytuje se i náznak konfliktu první řady posádky o úrovni rozladění rádia během cesty, ale nakonec je Luďa chválen jako moc šikovný copilot. Dál je čas na hygienu na hotelových toaletách, na kávu v hotelové restauraci…. stále čekáme na to, až se objeví okénko v oblačnosti a déšť alespoň trochu poleví.

V 10.40 opouštíme bivak před hotelem a Franta nás veze ještě pár výškových metrů Šemíkem vzhůru po terénní zpevněné cestě úbočím prvního kopce. Zastavuje nás zapadlý zásobovací náklaďáček, který čeká na vyproštění ze srázu a ani my se kvůli němu už dál nedostaneme. Vyskakujeme, batohy na záda a dál už pěšky. Naštěstí už neprší, jen je mlha a sychravo. Fanda se vrací parknout Šemíka zpátky před hotel, a vyráží svým daleko rychlejším tempem od parkoviště. Dochází nás kousek nad Bins Almem v 1500 m.n.m., asi za hodinu a půl, o kterém ještě netušíme, jak důležitým se pro nás ten den stane.

Cílem čtvrtečního dne je na pohodu dojít na Lamsenjochhutte, necelé 3 hodinky cesty, 5,5 km, z 1327 m.n.m., 648 m. nahoru do sedla, pak 27 m. dolů, chata je v 1950 m.n.m. Ale… zhruba v 1600 metrech n.m. začíná posněžovat, v 1800 už jdeme sněhovým polem, místy se to i slušně boří, v sedle Wiestliche Lamsenjoch 1950 m.n.m. už je regulérní zima. Cesta pak traverzuje příjemným profilem po vrstevnici. Podle mapy jsme v očekávání chaty za 1 km. Já jdu s Karlem vzadu, když vidím, že se z mlhy vynořuje postava s batohem. Nečekám v tomto počasí v těchto končinách, v době zavřených chat mimo hlavní sezónu žádné lidi. Na 20 metrů konečně poznáváme Šímu. „Nejde to projít.“ Asi 500 m. před chatou je hodně příkrý kuloár, cesta je ve skalní polici, celá pod sněhem, bylo by to riskantní přecházet bez jištění. Rozhodnutí je jasné. Vracíme se, zkusíme se domluvit na noclehu v Bins Almu.

Paní šéfová nás vítá s otevřenou náručí a nabízí rovnou nekřesťanskou cenovku se všemi službami co Alm umí. Karel vyjednává výbornou němčinou, snaží se o lepší cifru a jeho snaha se vyplácí. Zůstáváme, jako jediní hosté toho dne. Můžeme si i vlastní véču a Medvěďáka uvařit. Ze samé radosti, že jsme v teple, rozjíždíme vícedruhový večírek s kytarou a tanečkem do první ranní hodiny. Den se po 24 hodinách uzavírá.

V pátek po snídani, kde nás dozoruje bobr alpský, scházíme dolů do Engu. Počasí není o moc lepší než ve čtvrtek, proto odchod opět odkládáme až na 10.30 h. Je to prostě naše hodina. V plánu je tentokrát Falcenhutte, je to od chaty 8 km, 4 hodinky, není kam spěchat. Klesáme 2 km do Engu a vydáváme se vstříc novému dobrodružství na druhou stranu údolí, 714 metrů nahoru. Cesta je příjemná, nic exponovaného. František s Luďkem nám nechávají v sedle Hohljoch 1794 m.n.m. vzkaz. Já letmým odhadem hlásím Vrbce, že za 20 min. už tam musíme být. Zdálo se mi to už dost daleko. Ona mlčí a myslí si své. Byla mlha, sníh. Jak lehce je člověk v takovém počasí dezorientován poznáváme, když v malém hřebínku, který dělí sedlo od dlouhého traverzu, chvíli hledáme stopy týmu A, který tudy šel před námi. To později poznává i Karel, který tvoří tečku za skupinou. Dlouhý ukloněný traverz je jak v Pelíškách u Balatonu. Kdo má cepín, vytahuje ho. Zvuky živé přírody vymizely, ozývá se jen hrozivě znějící lupání a padání kamenů. Čekáme na Karla a jdeme spolu. K chatě docházíme ještě krátkým kilometrovým výšvihem ve 14.40 h. Tým A už nás 30 min vyhlíží, zatím osídlil luxusní winterräume, zatopil na 23 stupňů elektrickým topením a na elektrickém sporáku rozehřívá sníh. Mám zážitek největší. Uviděla jsem tetřívka. Poprvé v životě. Takže existují! Byl v dálce v mlze, ale Vrbka říkala, že je to on. Navíc tam byly stopy.  

Bydlení předčilo naše očekávání, ideální na Velikonoční skialp. Počasí nás nevybízí k prozkoumávání terénu. Jsme rádi, že se můžeme usušit. Zábava je všelijaká, hlavně luštění křížovek a moudré debaty. Ochytřujeme se o spoustu nových věcí. Třeba, co to jsou explicitní sexuální obrázky, nebo kdo je darebák. Taky jsme pochopili kynutí… Aj to nás všechny překvapilo později dojde i na hlubší témata, jako je Luďův návrh na založení oddílové popelnice. Pro mě je poprvé taky ochutnání Kašpárka a Medvěďka.

Na večer přicházejí další 3 nocležníci z Mnichova. Na pohodu je spaní ve winterräume pro 8 lidí, tak to není žádný problém.

Ráno se probouzíme a žasneme, jaká krása se okolo vyloupla. Okolo chaty se tyčí stěny masivu, jehož vrcholy dosahují 2 500 m n.m. V té mlze nebylo vidět vůbec nic. V podstatě celou cestu jsme šli pod ním.

Natěšení balíme základní věci na jednodenní túru. Tentokrát jsme zkrátili odchod na 10.10 h. Nejdříve na 2 km vzdálený Mahnkopf 2093 m.n.m., pak dál další 3 km na Steinfalk, 2347 m.n.m.. Poslední kilometr na vrchol jdeme krásným technickým úsekem skalního (lehkého 1 až 2) terénu. Někdo šel přes dva vrcholy, někdo přes tři, jak to komu sedlo.

Zpátky jdeme stejnou cestou, až na závěrečnou část, kdy Mahnkopf obcházíme traverzem. Profilově to máme necelý 1 km nahorů a 1 km dolů. Překonání nepřízně počasí předešlé dva dny, stálo za to. Odměnou nám jsou výhledy a povznesená nálada. Ale túra končí až dole, tak po nějakém tom focení se soustředíme na sestup. S pěkným počasím se vrátila i živá příroda. Na loukách jsou s námi stáda kamzíků. Ve 14 hodin zase bydlíme. Jana Vrbka, která si volila individuální program a byla v bydlení dřív, si zatím ohřála vodu a umyla se, což jí trochu závidím.

1 2 ►

V sobotu a s hezkým počasím se začínají courat místňáci. Kluk sólista, táta s klukem, nakonec ještě mladý kluk s holkou. Je to dost mumraj na osmimístný winterräume. Sólista opouští pozice a jde radši do bivaku, my ostatní se trošku víc potulíme na postelích a půjde to.

Večer dojídáme, co nám zbývá. Šímovi nakládaní ryzci jsou luxusní. Vynesl je ve skle, což se fakt cení. Máme i posledního Medvěďáka. Kdyby František důsledně nerozděloval a nechránil ingredience na něj, mám tušení, že by ten rum padnul už na prvním večírku.

V neděli uklízíme a pádíme v 8.00 od chaty sice stejnou cestou, kterou jsme předevčírem vystoupili, ale pro nás je jako nová. Konečně vidíme, kudy jsme šli. Sluníčko ohřívá stěnu a ta se dává do pohybu. Kamenné laviny nás drobně znepokojují, proto není čas na kochání a postávání. V 10.15 jsme u Šemíka a vyrážíme domů.

Májové Alpy předčily mé očekávání a moc už se těším na příště. Díky parťáci, že jsem u toho mohla být s Vámi.  

Vysvětlení některých použitých výrazů aneb hledej šmudlo!