Lyskam, 8.-11.6.2007 – doplnění

Rád bych doplnil Františkův výborný článek o pár vzpomínek na Lyskam, tak jak jsem to viděl Já.

Po společném (i když s půlhodinovými odstupy) jsme cestě výstupu na chatu Vigevano, kde se celá naše skupina roztrhala. Někteří zůstali, my pokračovali na konečnou lanovky Punta Indren (3260 m) a lépe, až na chatu Gnifetti (3611 m), Na konečné lanovky v Paso Salati nás zastihla dešťová přeháňka a mlha, která otočila k návratu Frantu s Vláďou. My s Alešem a Jardou po krátké poradě pokračujeme dál. Musí se přiznat, že jsme nevěděli, ani neviděli do čeho jdeme, možná naštěstí. Přechod přes Stolemberg (3202 m) byl vskutku lahůdkou, nástup na hřebínek jsme netrefili, po nalezení správné cesty nás čekalo překvapení za překvapením. Jak již psal Franta, je to skutečně zajímavá hora. Po výstupu na vrchol se nám počasí umoudřilo a cesta se nám ukázala v plné kráse. Sestupový hřebínek, výšvih k Punta Indren, travers, skalní pasáž k Gnifetce a nad tím vší spokojeně trůnil náš hlavní cíl, Lyskam. No prostě nádhera.

 Sestupový hřebínek po krátké debatě radši slaníme, nakonec to tady slaňují všichni. Další postup se však začal zpomalovat, neboť jeden z účastníků neměl sněžnice, a protože sníh byl velmi rozbředlý, bořil jsem se po kolena, někdy i hloub. Ani se sněžnicemi to nebyla procházka růžovým sadem, přeci jen po probdělé noci a po nastoupaných 2000m s těžkou krysou na zádech, není divu. Nakonec tedy zůstáváme na Indren, která sice není otevřená, ale český člověk si poradí.

Ráno vycházíme v 7:00, na sněhu s v noci utvořila zmrzlá krusta, po které kluci na sněžnicích jsou jak páni, avšak pode mnou se propadá a propadá. Naštěstí mi Jarda pomáhá s baťohem, jinak bych tam šel ještě teď, Nakonec docházíme na Gnifektu. Na ní se připravují k výstupu nahoru dva Chorvati s dívkou se snad centimetrovou vrstvou krému na obličeji. Jdou na skialpech, tak jsme rádi, že nebudeme muset prošlapávat, protože slunce pálí a sníh měkne. Ledovec je krásně zacelený, tak se ani nevážememe. Každý máme jiné tempo a akorát bychom se zdržovali. Na Balmenhorn docházíme celkem unavení, ale po odpočinku se ještě jdeme projít na protější Pyramide Vincent (4215 m). Jdeme na lehko (bez ničeho) na sněžnicích, a pro mě osobně, po dvou dnech trápení, je to jako znovuzrození.

K nedělní výstupu na Lyskam bych podotkl je to, že jsme měli, myslím, výborné sněhové i povětrnostní podmínky, a to byl základ k úspěchu. Taky aklimatizace z 1100m pomohla. Jinak to byla nádhera, východ slunce, skvělá viditelnou, nádherně ostrý hřebínek a skvělí lidé. Není co dodat..

Po sestupu jdeme s Alešem a Jardou ještě na Ludwigshöhe (4341m), a Schwarzhorn (4321m), a hlavně druhý kopec stál za to. V jedenáct jsme zpátky na Balmenhornu a po siestě, zabalení a úklidu vyrážíme v 13:15 dolů. Během sestupu se kazí počasí, je ohromné vedro, prší a mraky jsou všude kolem nás. Na traverzu už je jedno, kdo sněžnice má a kdo ne, protože se boříme všichni, já sice hloub, ale zase bota se z té břečky lépe vytahuje než sněžnice. Zkrátka, byl to boj. O velikonocích to šli kluci na Indren za hodinu třicet a my to jdeme přes tři a půl hodiny.

Ráno je na Indren jako vymalované, nebe bez mraků, sníh alespoň trošku přimrzl. I v údolí, kde se dva dny válely mraky, je čisto. Jo, když se to umí naplánovat… Sestupy sice nemám v oblibě, jako asi většina, ale tentokrát bych řekl, že je dobře, že lanovka nejezdila. Stálo za to.

Jako ostatně celý výlet.

Těším se na další!!

J