Lyskamm – perla Monte Rosy, 8.-11.6.07

Teď budu chvíli mluvit pravdu. Celý výlet byl vlastně naplánován již o Velikonocích a jejím cílem bylo pobýt pár nocí ve výšce nad 4000 m n.m., a to z toho důvodu, že, jak všichni asi tušíte, někteří z nás za 14 dní odlétají do Jižní Ameriky, kde jen letiště se nachází ve výšce 2800 m n.m.. Další plány nás pak téměř okamžitě “vystřelí” do výšky nad 4000 m n.m.. Bivak na Balmenhornu (4167 m n.m., dále jen m) se jevil jako ideální aklimatizace. A blízkost té krásné hory, o Velikonocích zřejmě kvůli sněhovým podmínkám nevylezené, byla dalším důvodem proč jet sem a ne jinam.

Dost tedy bohapustého plkání. Vrhám se na fakta, ať to nejni nudné ale čtivé. Nebo mi zase bude vytýkáno… Osazenstvo se měnilo každou hodinou, věrní pak zůstali Petr Salač, Vladislav Čurda (sokolík z Trutnova, učí mě cvičit na nářadí), mimochodem v horách poprvé, Jiří Lukeš – Jagyč, Martin Pecka – Mário nebo Hasič, Katka – paní doktor z Janských Lázní, mimochodem také v horách poprvé a já. Jako náhradníci se přidali Jaroslav Melger a Aleš od Hanky Slezákové. Dost kvalitní náhrada!!

Odjezd byl dle plánu ve čtvrtek 7.6. v 17,00 hod z HK. Cesta proběhla rychle a pohodlně, takže v pátek v 6,00 hod jsme byli v Alagna Valsesia na parkovišti. Odjezd lanovky byl až v 8,45 hod, takže bylo dost času se přebalit, sbalit, najíst normálním jídlem a v klidu dojít k lanovce. První neočekávaná, vlastně nejneočekávanější věc nás potkala u uzavřené pokladny. Zapomněli tam dát cedulku, že lanovka je mimo provoz. Naštěstí se nějací stavěči “bajkových” sjezdů zrovna chystali pickupem k horní stanici první části lanovky, a tak nám byly z nížky 1100 m do výšky 1900 m vyvezeny nejen batohy, ale i Vláďa, Mário a Káťa. My ostatní doslova vyběhly za 90 min. za nimi a dál všichni pokračovali se zátěží k chatě Vigevano, do výšky 2864 m. Cesta byla v závěru dost nečitelná, tak jsme nasadili návleky a dobrodili to sněhem směrem nejpřímějším. Zde došlo k rozdělení a dál, směr konečná lanovky Punta Indren (3260 m) a chata Gnifetti (3611 m), jsme se vydali já, Vláďa, Jagyč, Aleš a Jarda. Počasí se zhoršilo a tak jsem se s Vláďou vrátili. Trojka bouráků se vydala dál a my doufali, že se jim bude dařit dobře.

Zde musím osvětlit, o čem budu psát dál. Dál se budu zmiňovat jen o tom, co jsem přímo prožíval já a budu velmi rád, a nejen já, pokud se příhody ostatních objeví přinejmenším v komentáři, možností je samozřejmě i další článek. Domnívám se, že o této výpravě se toho dá určitě napsat mnoho zajímavého. Např. hned první pytel nejmenované dvojice hned na začátku, jsem již nepopisoval, ačkoliv jsme se nad ním všichni, včetně aktérů samotných, pousmáli. Jak tedy šel čas? S Vláďou jsme se po návratu na chatu ubytovali ve společenské místnosti s krbovkami a všem pak sušili vše, co bylo potřeba. Usnul jsme uprostřed věty a ráno byl fit, jako bych spal doma pod peřinou. Mário, Káťa a Petr měli pokoj.

Budíček v sobotu, 9.6., byl stanoven na 4,00 hod a odchod na 6,30 hod. Vyrazili jsme a v cestě směrem na Punta Indren nám stála zdánlivě lehká třítisícovka, Stolemberg (3202 m). Nakonec byla svými technickými pasážemi, které se během dne a díky počasí měnily doslova každou půlhodinou, letošní nejzajímavější horou. Z Punta Indren nás čekal traverz po ledovci pod skalní stěnu, kterou vedla jedna z cest na Gnifetti, čímž jsme se vyhnuli chatě Mantova (3498 m). Byla to krásná pasáž po zasněžené skále a pak jen čisté skále s fixy. Vláďa si to jako začátečník patřičně “užíval”, načatý už Stolembergem. Ale nejni nad vlastní, těžce získávané zkušenosti, že? Petr pak šel tradičně metodicky, což mu šetřilo síly na další výstupy, což se nakonec ukázalo jako velmi prozíravé. To už jsme se oddělili od Mária s Káťou, kterým dal Stolemberg časově více zabrat. Ostatně jednu z pasáží jsme slaňovali všichni!!!

No, jdeme dál. Po krátké svačině a potřebnému odpočinku jsme pokračovali k Balmenhornu. Chatu Gnifetti jsme záměrně minuli (o Velikonocích to byl náš první cíl, lanovka totiž jela a vyvezla nás až na Punta Indren) a vydali se na posledních 556 výškových metrů. Závěrečný výstup nás roztrhal úplně, což nevadilo, neboť jako o Velikonocích, i tentokráte byl ledovec nádherně scelený bezpečnou vrstvou sněhu a nehrozil pád do trhliny. I když je pravda, že čert a Parťák nikdy nespí. Takže štěstíčko stálo při nás nejen tento den, ale i dny další. Počasí přálo a tak spouště digifotoaparátu byly stále v permanenci. Hlavně náš “tajný” cíl, Lyskamm (4527 m), se okázale předváděl jak nejlépěji uměl. A šlo mu to skvěle! Na Balmenhornu (4167 m) mě čekal prázdný bivak, vybavený nejen dekami, ale i plnou plynovou bombou, takže jsme ohřívali vodu v místních, téměř prádelních hrncích, tudíž jí bylo dosti. No, prázdný, sešel jsme se tu se “ztracenými syny”, kteří došli cca hodinu před námi. Zatímco se chystali na výstup na protější Pyramide Vincent (4215 m), přes sedlo Vincent 4087 m, což já o Velikonocích udělal stejně, “vyráběl” jsem vodu pro postupně vystoupivšího Vláďu a Petra. Nakonec jsme se sešli v bivaku všichni, kromě Mária a Káti, kteří si poradili jinak. Vyprávěli jsme si co kdo kde a proč a plánovali možný pokus o Lyskamm, kdo kudy a jak, s čím a v kolik. Atmosféra byla skvělá, aklimatizace téměř z nuly se projevila kladně. A o to nám šlo hlavně.

Nastal den D. Byla neděle, 10.6., den, kdy mnozí z nás dělají jednou v měsíci za peníze. Vstávali jsme ve 3,05 a za hodinu stáli pod fixy vedoucími na Balmenhorn, připraveni ve světlech čelovek vyrazit k nástupu na Lyskamm. Byla krásná noc s oblohou plnou hvězd. Na horizontu začalo lehce prosvítat denní světlo, ale byl to jen takový proužek naděje, že i tentokrát nezůstane slunce na půli cesty. A tak … Nějak nenacházím slov. A cloumá se mnou pocit štěstí, jaký jsem zažil na vrcholu. Takže to zkrátím. Prostě jsme tam došli. Pod nástup. Nazuli mačky, vzali cepín a šli. Šli krásným a nejnáročnějším hřebenem a pak stejně obtížnou ukloněnou ledově sněhovou stěnou, abychom v 6,15 zažili ten nejkrásnější pocit, jaký zná jen ten, kdo něčeho dosáhl. Třebas ve hře v šachy. Pobyli jsme na vrcholu 30 minut, mlčeli, povídali si, fotili sebe i blízké a vzdálené vrcholy nebo se jen tak dívali do kraje právě probuzeného po úžasném svítání, které nás provázelo až na vrchol.

V 6,45 jsme začali opatrně sestupovat, u nástupu se rozdělili a já vyrazil zpět na bivak, kde čekal Petr a Vláďa. Tedy Petr šel zkoumat přístup na jedinou čtyřtisícovku, která mu z těch všech ještě chyběla a Vláďa čekal, zda se pro něj někdo vrátí a přidá se k němu na cestu zpět, až na chatu Vigevano (2864 m), přes obávanou třítisícovku. Sbalili jsme se tedy a v 9,15 vyrazili. Já o Velikonocích již všechny ostatní kopce navštívil a tak jsem dal přednost ústupu dolů, dokud bylo hezky a sníh ještě trošku držel. Nakonec jsme ještě oba stanuli na vrcholovém hřebeni Pyramide Vincent a vyfotili objekt ranního úspěchu a ostatní nádherné čtyřtisícovky, včetně Dufourspitze (4634 m), druhé nejvyšší hory Evropy.

Návrat rozbředlým sněhem byl velmi náročný, před nástupem na Stolemberg začala bouřka a pršet, padaly kroupy a vše se náhle zkomplikovalo. Naštěstí nám bylo po krátké přeháňce dopřáno ještě pár minut slušnějších podmínek na skalní lezení a sestup. Pod vrcholem jsme došli Mária s Káťou a společně, za všelijakých příhod se zapadáním po pás do sněhu a padáním po hlavě po uklouznutí, dorazili na chatu. Ihned po našem vstupu do chaty začalo pršet a pršelo nepřetržitě až do noci. Chatař nám opět rád pronajal společenskou místnost, takže jsme hned zatopili a sušili téměř vše. Hlavně jsme si pak užívali zaslouženého odpočinku. Připomínali jsme spíše výlet invalidů. Okolo deváté ještě došel Petr, který se před deštěm chránil vším, co i jen zdánlivě zadržovalo vodu. Opět se povídalo a tentokráte jsme to vydrželi déleji než první den.

A závěr? V den odjezdu došli ráno Jagyč, Aleš a Jarda, povyprávěli co zažili a na co ještě vystoupili a všichni jsme pak vyrazili směr parkoviště. I tentokráte některým z nás odvezl místní horal batohy od mezistanice lanovky k autu, tedy společně s Káťou, která si z hor přivezla jistě nezapomenutelný zážitek. Cesta domů proběhla stejně hladce a jako vždy se zastávkou v motorestu za Plzní, s půlnočními výpečky, vepřovým, segedínem a dalšími zdravě uleželými pochutinami.

Toť vše. Opět mi v rádiu hezky hrají a opět na Praze. Tentokráte výběr z naší i světové country. A já se budu těšit na další společný výlet, ať už to bude do Příhraz nebo do podzimních modřínových hájů v Alpách.

Prezident-FKDP