Lyskamm – perla Monte Rosy podruhé, 9.-18.8.2013

Třikrát na stejném místě, třikrát jinou cestou, třikrát stejné i jiné vrcholy. Že ty kupecké počty nějak nesedí s　titulkem? A poprvé to tam bylo od začátku do konce jinak.

 

 

 

 

Proti původnímu plánu jsem se rozhodl jet někam, kde to znám (http://www.hostezery.cz/view.php?cisloclanku=2007060002), mám to tam rád a je tam i čtyřtisícový vrchol, na který jsem nevystoupil. Vyhrála Monte Rosa z　italské strany a její krásné uskupení osmi “čtyřek” za sebou.

 

 

 

 

 

 

Teď ještě najít vhodný aklimatizační vrchol a poté oslovit hlásící se zájemce. Po posledních třech, řekněme úspěšných výpravách, bylo asi nejhorší najít právě to místo, které bude vyhovovat mým představám a hlavně splní tu nejdůležitější část celé akce: dobře nás připravit na pobyt ve výšce nad 4000 m n.m. Vyhrála to jižní část pohoří Ortleru – Monte Vióz a okolí.

 

 

 

V　Šemíkovi nás v　pátek, 9.8., sedělo nakonec pouze pět horolezců a horolezkyň: já, Rút, Cyr, Adéla a Šíma. Každý s　nějakým snem. Všem se splnil …

 

 

 

 

 

Vesnička Pejo nás přivítala do slunečného rána. A to slunce nás provázelo téměř celých 10 dnů! Po chvíli balení (na tři dny na chatě) vyrážíme o 1800 m výše, na chatu Mantova d. Vióz (3535 m). Již z　dálky je chata vidět, což na psychice nepřidá, ale máme na to celý den, proto není kam spěchat. Naopak, cílem je stoupat pomalu, pravidelně odpočívat a zvykat si na výšku a zátěž. Vzhledem k　výhledům a přírodě vůkol to nebyl problém.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Po šesti hodinách jsou první v　cíli a postupně přichází další. Hlásíme se na recepci o dopředu zamluvený pobyt, domlouváme to bez jídla se svolením vařit si sami a následně jsou nám přiděleny pohodlné pryčny.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

První zásoby jdou do horké vody a po vydatné večeři a odpočinku začíná seznamovací večírek se 14 let starou vodkou z　Kyrgyzstánu a plechovkami zlatavého moku, při kterém Rút podlehne výborné atmosféře a vstoupí do oddílu.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

V　neděli ráno, 11.8., vstáváme do mlhy, ale rozhodujeme se jít směrem k　Monte Cevedale po celkem schůdné trase. Cyr si ordinuje individuální program a následný sestup dolů.

 

 

 

 

 

 

Viditelnost se mění, výhledy jsou a nejsou a nám se podařilo vystoupat k　Monte Vióz (3645 m), ale poté odbočuji v　mlze na vrchol Cema Linke (3631 m), kterou po skále přelézáme dál, aby naštěstí Rút s　podporou Šími a Adély zjistila, že jdeme jinam a my se včas otočili zpět.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Čeká nás tedy lezecký výstup po skále opět na vrchol a to se již slunečním paprskům daří prorazit mlhu a ukazuje nám krásy místní části pohoří. Vidíme i náš plánovaný hřeben s　bližším vrcholem Palon de la Mare (3703 m) a Cevedale vzadu (3769 m).

 

 

 

 

Navazujeme se a vyrážíme. Nějaký čas jsme ztratili na druhém, neplánovaném vrcholu, ale lezení po skále v　mačkách byla dobrá zkušenost pro další dny. Vrchol Palonu nás vítá zahalen a času zbývá tak akorát na návrat na chatu.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Plánované tři vrcholy, z toho dva vlastně dvakrát, máme za sebou a za pěkného počasí a panoramat se opět přes M. Vióz vracíme.

 

 

 

 

 

 

 

Podvečerní víno, vrchcáby a spát. Budík nastavuji na půl pátou, kdy se již rozednívá.

 

 

 

 

 

 

 

Hodinu po budíčku začínáme za nádherných přírodních úkazů sestupovat.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

V　Šemíkovi budíme v　pondělí ráno, 12.8., “vyvoranou myš” překvapeného Cyra. Jen se převlékáme, vše jde do kufru a za pomoci autoatlasu a navigace, která nám občas ukazuje cestu necestu, odjíždíme směr Alagna Valsesia, městečko pod Monte Rosou s　příjemným kempem pod plánovanými čtyřtisícovkami. Však se nám také ukazuje mezi prvními ta, kvůli které jsem vlastně přijel – Punta Giordani.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Po 16:00 hod. vybalujeme, stavíme stany, sušíme pár vlhkých věcí. Šíma pod dohledem vaří medvěďák a další oblíbený seznamovací večírek může začít. Jen ty plechovky o sebe nějak necinkají …

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Je úterý ráno, den odchodu na min. čtyři dny a my se s　těžkými batohy plahočíme od parkoviště k　lanovce. První dojem z　toho nákladu na zádech není nejlepší.

 

 

 

 

 

 

Naštěstí Adéla náhodně zjistila, že ta původní lanovka je zrušená a nová nás doveze cca hodinu a půl od plánovaného místa stanování. A měla pravdu. Paráda!

 

 

 

 

 

 

Po dvou přestupech a kocháním se blížících se velikánů dorážíme k　ledovci, odkud chceme dojít o 350 m výše k　chatě Gnifetti (3647 m), u které stavíme stany. Po předchozí útrpné úpravě místa.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Cyr přichází později, a když vyzkouší pohodlí stanu, volí pobyt na chatě. Včetně vaření tamtéž. To my neváháme a hned se pouštíme do přípravy odpoledního teplého pokrmu.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ve středu, 14.8., vstáváme do tmy a v　plánu máme přejít všech osm po sobě jdoucích vrcholů, přičemž začít chceme od té nejvyšší, Zumsteinspitze (4563 m).

 

 

 

 

 

 

Někde u Balmenhornu (4167 m) nás opouští a svůj program volí Šíma, přičemž Cyr nám toto oznámil již večer a ráno si pospal. Předávám tedy Šímovi zkušenosti (Cyr je měl již z　minulých let, kdy tu byl s　Petrem a Knížetem) a přidávám nějakou tu radu. S　Adélou a Rút se jdeme pokusit naplnit plán.

 

 

 

 

Postupně tedy stoupáme na již zmiňovanou Zumsteinspitze, Signalkuppe (Punta Gnifetti) s　chatou Margherita (4556 m), Parrotspitze (4432 m), Ludwigshöhe (4341 m), Schwarzhorn (4321 m), Balmenhorn (4167 m) a Piramide Vincent (4215 m).

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Cestou míjíme “turistu” Šímu a fotíme ho z　Shwarzhornu na vrcholu Ludwigshöhe.

 

 

 

 

 

 

 

 

Bohužel, po dvanácté jsou za Vincentem mraky a na Punta Giordani to ten den nevypadá. Chvíle čekání na lepší počasí a jdeme ke stanům. Potkáváme k　překvapení všech Cyra, který to neotočil dolů a vesele si chodil po kopcích. To nás těší a v　jednom stanu si pak vyprávíme, opět u kostek, zážitky z　výstupů.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ve čtvrtek je cíl jasný – Giordani!!! Volíme sestup k　lanovce a výstup přímo. Počasí nádherné, výstup úžasný. Vrchol dosažen v 9:10 hod. Podle jednoho z　přehledů alpských čtyřtisícových vrcholů je to můj čtyřicátý!

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Šťasten, a nejen já, si jej užíváme. Dochází i k　písemnému zvěčnění. Vždyť času je dost.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Další plán je přechod přes Piramida Vincent, což zpočátku jde, ale po hodině lezení v　těžkém terénu to raději obracíme a přechod Giordani uskutečňujeme traverzem Vincenta a sestupem západní stěnou ke stanům.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ani to nebylo zadarmo, což dokládá podvečerní dvouhodinová záchranná akce jakéhosi turisty třemi zkušenými horolezci v　náročném přechodovém místě okolo skály.

 

 

 

 

 

Večerní pohoda, nastěhování Cyra do stanu a plánování dalšího dne, kdy chceme již jet po poledni lanovkou dolů do kempu. Nabízí se všemi vysněný Lyskamm (4527 m), kde jsem již byl a tak jej chci přejít. Moc nadějí nedávám sobě ani ostatním, je to těžký a psychicky náročný výstup i přechod. Ke mně se přidává Rút, další dvojicí na východní, nejvyšší vrchol je Šíma s　Adélou a Cyr opět volí indivindi.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Vyrážíme v　pátek, 16.8., o půl třetí. Miliardy hvězd nad hlavou, které bych mnohým přál zažít a rád u toho byl, jsou nám odměnou za brzké vstávání. Ve čtyři jsme pod nástupem, před pátou pod vrcholovou pyramidou a o půl šesté na vrcholu. Nádhera!!!

 

 

 

 

 

 

 

Roztřesenou rukou děláme pár lehce rozmazaných záběrů a za začínajícího rozbřesku se jdeme pokusit o přechod.

 

 

 

 

 

 

 

Nebylo to jednoduché, míst na prd poměrně dost, ale ten týden v　horách nám přeci jen něco dal a my se šťastni po hodině vypětí vzájemně fotíme na západním vrcholu (4479 m). Krásný pocit. Krásné výhledy.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kudy zpět, já bych nejraději spodem, tak v　tom má Rút jasno – stejnou cestou. Nedávám na sobě nic znát a s　úsměvem souhlasím. Vyrážíme tedy v　záři prvních slunečných paprsků podruhé přes hřeben. K　hlavnímu vrcholu.

 

 

 

 

 

Tam nás čeká Šíma s　Adélou. Několik fotek šťastných lidiček se splněnými sny a sestupujeme.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Hlavně opatrně a pozor na Cyra, kdy se i on opravdu metodicky blížil svému vysněnému vrcholu. A věřte, že tam opravdu byl!!!

 

 

 

 

 

 

 

Od nástupu se již jen kocháme okolím, loučíme se s　horami, co lemují cestu ke stanům, bavíme se a fotíme, co se dá.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Okolo poledne začínáme balit, šťastné shledání s Cyrem, jenž si chce nejdřív odpočinout, a proto vyrazí déle, a hurá na lanovku a do kempu. V　Alagni se nejdřív zastavujeme na výbornou kávu a u stanů už může začít všeobecné veselí!!! Vždyť odjezd je plánován až na sobotu, 17.8.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Jako minulý rok, i letos chceme dojet domů přes nějaký hezký český kout a děvčatům se podařilo najít kemp u vodní nádrže Hracholusky. Sem přijíždíme v　sobotu večer, ale ještě se stihneme dobře ubytovat, resp. zaparkovat Šemíka na rovném místě s　prostorem na spaní pod širákem. Vidíme notný kus fotbalu mezi Plzní a Spartou, dáme pár piv a hlavně se přejídáme úžasnými grilovanými rybami, na které nás zadarmo pozval náhodný rybář, aby se záhy zjistilo, že byl u Cyra v　květnu ubytovaný!!!

 

 

Pravda, ryby jsem nevyfotil, ale večer to byl nečekaně příjemný a tak se do rána krásně spalo. Vzbudilo nás slunce a po něm ranní koupel v　přehradě. Následovala snídaně a už jen definitivní odjezd domů. Cestou vysazujeme Rút na vlak a okolo 15:00 hod. přijíždíme do Hradce. Podání ruky, loučení.

 

 

A to je vše. Není to krátké, já vím, avšak znáte mě. Ale snažil jsem se! Ještě děkuji všem členům výpravy za velmi příjemnou atmosféru i podporu, za jejich houževnatost i pokoru, a těším se za rok na “Ydykseb”!!!

 

 

 

František alias Prezident-FKDP