Na větrné hůrce, aneb Malá Fatra po dvou letech, 6.-8.5.2011

Sen, zrodivší se ve Františkově a mé hlavě před dvěma lety, konečně dosáhl naplnění. Loňské stornování k vůli nepřízni počasí se ukázalo správnou volbou. Je třeba, aby na Fatru a z Fatry bylo vidět.

Tentokrát rosnička hlásila příznivo a tak jsme 6.5.2011 ráno v　8hod vyrazili z Hradce. Ze “skromného” počtu v Šemíkovi se počet nakonec rozrostl na 17 “Fatranů”. (František, Zdeňka, Karel, Jarmila, Eva, Vašek, Věrka, Naďa, Pavlína, Vláďa H., Kníže, Honza, Táňa, Pepa, Tomáš, Lukáš a Vláďa Č.). V　15h již první skupinka odchází z　Bílého Potoka přes Diery směr Rozsutce.

 

Druhá skupinka ji za chvíli následuje a to tak usilovně, že se nevědomky ze　stíhajících stávají stíhaní. Prostě nás předešli jinou cestou, což nám všem došlo téměř až v　sedle Medzirozsutce. Žebříky v Dolných Dierach vypadají neudržovaně a v　období většího stavu vody by asi byly neprůchodné. Přesto je to úchvatná cesta divokými úzkými soutěskami.

 

 

 

O to kontrastněji působí dosažení prostorného sedla, kde sluníčko vlahého odpoledne konejšivě hladí unavená těla a puchýře na patách. Výstup na Malý Rozsutec si po vaječném dopinku Věrky (jak ta křehká dívčina unese tolik lahví?) nikdo nenechá ujít a tak jsme odměněni pohledy na zasněžené vrcholky Vysokých a Nízkých Tater a Velký Choč a ve směru naší další cesty na Chleb a Velký a Malý Kriváň.

 

 

Respektujeme zákaz vstupu na V.Rozsutec a podcházíme jej do sedla Medziholie, kam již průzkumný předvoj Zdeňka s　Františkem dorazili, našli krásné místo na přespání a vystavěli svůj oranžový hrad.

 

 

 

 

Stíny se začínají dloužit a večerní paprsky dávají nádherné světlo.

 

 

 

 

 

 

Rozložíme se v　podhradí, většina v　těsných světničkách bez topení a světla, kde ani ztracenou čepici nenajdeš. Rozehříváme se kapkou grogu a chlapi poslechem v　rádiu probíhajícího mistrovství v hokeji, děvčata poslechem jedna druhé.

 

 

Vycházející měsíc zvěstuje mrazivou noc a tak přikládáme pod ešusy a samovary s　grogem opakovaně syčí. Jsme sice sportovci, avšak jde hlavně o přežití v　těchto k　životu nevhodných podmínkách. Noc je krutá.

 

 

 

 

 

Vstávám po páté, počítám zmrzlé a připravuji snídani pro všechny přeživší. K　mému překvapení však vycházející sluníčko uvolňuje postupně všechny spáče z　chladného objetí Morany a tak nakonec tu jednu porci sním sám.

 

 

 

V　8hod jsme již připravení vyrazit na náročný pochod.

 

 

 

 

 

 

 

První zkouškou (proč jsem tam jen lezl) je Stoh s　výškou 1607m. Těch 400 výškových metrů ze sedla nám tvrdě připomínají naše batohy na zádech. A kdyby jen nahoru, ale (kdo to stavěl!) i dolu. Hora se nám však odměňuje překrásnými výhledy severně na Rozsutec a k jihu na oba Kriváně.

 

 

 

 

Silný ledový vítr nás ale vyhání a tak rychle sestupujeme (někteří využívají skluzavky) a opět vystupujeme, tentokrát na Poľudňový Grúň. (Jak název připomíná, kráčíme zde “po ľuďách”. Nejspíš mohyla, pohřbívající polárníky, co nedošli). Přecházíme Hromový a těšíme se na chleba na Chlebu.

 

 

 

 

V　Snilovském sedle se scházíme a stejně tak i na nejvyšší hoře, Velkém Kriváni. Ledový vítr stále vyhrává nad sluníčkem. Je již jasné, že všichni asi nedojdeme, a tak alespoň děláme společné foto zbědovaných členů.

 

 

 

 

 

Na rozdíl od pohledu na nás je pohled na okolní kopce úžasný.

 

 

 

 

 

 

 

Jsme již pěkně unavení a tak někteří najímají fatranské nosiče–šerpy.

 

 

 

 

 

 

 

Postupně se dělíme na dvě skupiny. Na ty, co chtějí dojít na všechny vrcholy a na ty, co chtěj dojít. Chata pod Suchým je totiž vzdálená ještě téměř 5hodin chůze. Cesta vede přes Pekelníka (A co byste řekli? Byl tam.)

 

 

 

 

 

 

 

 

Na vrcholu Malého Kriváně je ošklivé betonové torzo, které kazí pohled zpět na oba Rozsutce a V. Kriváň.

 

 

 

 

 

 

 

Pomalu začínáme klesat (i v　kolenou) a proto naše zadní skupina volí před Bielymi skalami únik po úbočí Suchého, zatímco přední dobývá i tento poslední kopec, abychom se nakonec utrmácení sešli kolem 19.hod v　Chatě pod Suchým. První kroky vedou do restaurace na pivo a zahnat hlad. Většina se celou cestu těšila a nakonec si i dala smažený sýr (Dejte si sýr, stejně nic jiného není!). Chvíli posedíme a prožíváme uplynulý den. Někteří se věnují ještě paličkování pod záminkou zvládnutí uzlové techniky, jiní doplňují tekutiny, další z　nás odcházejí na kutě ještě před večerkou.

 

 

Ráno začínám litovat, že jsem nechal pláštěnku doma. Je zamračeno a mrholí. Avšak než se sbalíme a nasnídáme, začíná se to vybírat a zanedlouho opět svítí slunce. Jen ten vítr z　hor! Cesta dolů do Strečna mě děsí a tak chvíli zvažuji, zda nejet raději autobusem, ale nakonec to zavrhuji. Sluncem prosvícenou cestou potkáváme typickou vysokohorskou faunu, jako je např. mlok skvrnitý-obrovský.

 

 

Prohlídka zříceniny hradu Varín stojí za to. Je v　bukových lesích na překrásném místě nad Váhem, který v　těchto místech tvoří veliký oblouk. Chvilku jsem se divil, že majitel hrad opustil a šel raději bydlet na nějaký nehostinný zámek. Ale když jsem na vlastní uši slyšel, jaký rámus dělá vlak přejíždějící přes železniční most, tak chápu, že se přestěhoval.

 

 

 

Plánujeme, že si v　Nezbudských Lúčkach dáme bryndzové halušky, ale to je na Slovensku asi neznámá specialita. Hospody jsou hlavně na to “si vypiť”. Nakonec nám v　penzionu ve Strečně kyne štěstí, i když bez bryndzy a halušek. Po obědě ještě vyběhneme (já už se spíš belhám) na Strečno, zatímco řidiči se vydali pro auta, abychom v　15hod vyrazili k domovu.

 

Nádherné společné chvíle končí a já si opět uvědomuji, jak jsou díky téhle fajn partě umocněny. Snad se zase brzy sejdeme!

 

 

Všechny ty krásy, které jsme společně viděli (a že jich bylo), dokonale doplňuje snímek ze Strečna. Je odtud nádherný pohled na údolí Váhu a hlavně na šťastné lidičky.

 

 

 

 

 

Buďte všichni šťastni i nadále.

 

Vláďa Čurda.