Odložené velikonoční Alpy, aneb mráz, nejlepší děda, 3.-6.4.08

Ještě se vrátím k titulku. Ten mě napadnul, když jsem přestal cítit prsty na pravé ruce a rozbil se mi zip u bundy. Zatímco prsty při přicházení k sobě nešetřily bolestí, odhalená místa na břiše mi mrzla. Zvláštní pocit. Vzpomínka na Josefa T. a jeho slova, že hubený nemají na horách co dělat, na sebe nedala dlouho čekat. Dík tedy všem, kteří mě vykrmili.

Nu, pojďte se zasnít. Představit si, jak stoupáte elektrickou zubačkou z Zermattu na Rotenboden zasněženou krajinou a máte krásné výhledy na okolní čtyřtisícovky, ty nejznámější a nejkrásnější. Všemu pak vévodící hora co ční k nebesům, bílý Matterhorn. Vystoupíte z vláčku a naskytne se vám pohled na celé, sluncem ozářené pohoří Monte Rosy. Klein Matterhornem počínaje, přes Breithorn, Pollux, Castor, Lyskamm, Parrot-Spitze, až na masív nejvyzývavější, hřebenem spojená Dufour-Spitze a Nordend. V některých seznamech udávané jako druhý a třetí nejvyšší vrchol Alp a tím i Evropy. Krásné snění, že? Pro některé z nás nezapomenutelná realita.

Pro koho? Na skialpech to byla skupina A a v ní Jerry, Mário alias Hasič, Jiří alias Jagyč a Jiří alias Bosák. Na sněžnicích pak skupina B a v ní nováček, ale zkušený sokolík Vláďa, Radko alias Faust, Jakub alias Kuba a já. Po nezbytné úpravě batohů, focení okolí i aktérů a mazání všech sluncem ozářených částí obličeje, vyrážíme traverzem na ledovec, přes který se dostáváme k Monte Rosa-Htt. (2795m). Výška a dálka dělají s fyzičkou své, takže skupina B po čtyřech hodinách staví stany u chaty. Z kopce si šetřící sílu skupina A vystoupává ještě nějakých 250 výškových metrů a rozbíjí tábor na kraji ledovce. Zde končí mé vyprávění o skialpinistech. Občas se k nim  vrátím, neboť jsme se potkávali, ale strategii výstupu i cíl samotný jsme měli téměř každý jiný.

Po postavení stanů a rozkoukání se, podnikáme já, Kuba a Faust aklimatizační výstup na oblíbené stanové místo, Ob. Plattje (3300m). Naskytly se nám další, trošku jiné výhledy a seznámili jsme se se sněhovými podmínkami. Po návratu jdeme na chatu na čaj a pro horkou vodu. Kdo se moc ptá, moc se dozví, nebo mluviti stříbro, mlčeti zlato. Na dotaz, zda můžeme vařit před chatou na lavičkách, nám bylo správcem odpovězeno, že nás i stany nechce ráno ani vidět. Tím nám ale vyřešil co dělat druhý den, neboť zkušenosti mi jasně říkaly, že na pokus o výstup je ještě čas a chce se to lépěji aklimatizovat.

Probdíme první, nečekaně mrazivou noc a ráno, při čekání na slunce, pomalu balíme. To, že jsem při zavazování bot zlomil zmrzlou tkaničku, mi již připadá neskutečné.

Vydáváme se tedy na Plattje, přesněji 70m pod toto místo, na jedno z nejpanoramatičtějších míst pro stanování v tomto pohoří. Cestou míjíme prázdné stany skupiny A, čímž usuzujeme, že šli pokoušet štěstí. Na vybraném místě potkáváme sestoupivšího Hasiče s Jerrym. Na blahopřání k vrcholu však bylo brzy, mrazivý vítr a únava jim nedovolily vystoupat nad 4200m. Ani druhá dvojka nebyla úspěšná. Vybalujeme, za jasného počasí stavíme, již zkušeně, stany a poté jdeme na další aklimatizační výlet. Hlavně se seznámit s výstupovou cestou, kudy bychom měli za tmy jít. Opět já, Kuba a Faust.

Vláďa střeží náš skromný majetek. Propadnutí do trhliny bylo “třešničkou na dortu” poznávací túry. Večer odpočíváme, vaříme, kocháme se a fotíme. Sledujeme nemalou lavinu z pod Castoru a žasneme nad západem slunce za Matterhornem. Plán je jasný: vstát ve dvě a pokusit se o Nordend. Pravdou je, že jsem ani na chvíli nepřipustil změnu vrcholu. Hlavně pak proto, že zkušenosti dvou dnů ukázaly stálost sněhových podmínek po celý den a tudíž možnost pokoušet štěstí, dokud budou síly stačit. I přes to příjemné teplo slunečních paprsků. Promrzlý sníh a led jim nedovolily přiblížit se “na dosah”. I odhodlanost chtít se poprat sám se sebou, dělala své.

Bohužel, v noci fouká a tak odkládáme vstávání po hodinách. V pět naštěstí vítr ustává. Vybalujeme ze spacáku boty, oblečení, vodu a termosky, snídáme a po šesté odcházíme. Před tím nás minuli Bosák s Jagyčem, ale cestou na plato, kde se oddělují cesty na Dufour-Spitze a Nordend (cca 4200m), je opět předcházíme. Faust stoupá metodicky, Vláďa výstup vzdává a chystá se “jen” korzovat. I tak je obdivuhodné, jak skvěle zvládnul své první stanování v tak vysokých horách, za takových podmínek. Od rozcestí jdu s Kubou navázán. Pod séraky ve výstupové cestě, kde měníme mačky za sněžnice, prožívám již zmiňované mrznutí prstů, ale po 15-ti minutách jsem schopen jít dál. Zip spravit nejde, stahuji bundu jen bederákem a lanem. Kapuce je, bohužel, nefunkční. Stoupáme cestou necestou, mezi séraky, okolo trhlin, přes sněhové mosty a ledové výšvihy. Fouká, je zima. Kuba bojuje se sněhem a ledem, já s orientací, kdy kompletuji v hlavě veškeré zkušenosti z podobných výstupů.

V 10.45 jsme v sedle, kde má vítr největší sílu. Jdeme tedy dál, po hřebeni, kde už zuří téměř vichřice a mrzne nám vše, co nejni schované. V jedné ruce cepín, druhou zakrýváme tvář, držíme si kapuci a snažíme se držet rovnováhu. Poryvy větru s námi někdy nebezpečně cloumají. Za nekonečných 45 minut jsme u skalní pyramidy a čeká nás riskantní výstup na vrchol. Zde Kuba prokazuje úžasnou schopnost najít cestu, kterou vidí jen on. V jednom místě mě táhne, neboť chyty jsou dál než dosáhnu a cit v prstech chybí. Náhle slyším tu nejkrásnější větu celého výletu: “Jsem na vrcholu!”.

Je sobota, 5.4.2008, 11.45 hod. a my stojíme, vlastně sedíme, okolo vrcholu vysněné hory Nordend (4609m). Jedna z mých nej hor. Objetí, ruky podání, náznak slz, focení a kochání se. To vše během pár minut. Ani zde to vítr nevzdává. Naopak.

Na protějším hřebeni Dufour-Spitze jsem již cestou k vrcholu viděl Bosáka, za ním tušil Jagyče. Přeji jim tedy dodatečně stejnou dávku štěstí. Měli ji. A nejen oni. I to mě nyní naplňuje nepopsatelnou radostí.

Ve 12.00 opouštíme vrchol a vracíme se do sedla. Znovu jsem spouštěn a na hřebeni mi Kuba zachraňuje koleno, když se mi podařilo jej zašprcnout v trhlince pod kámen. Pomáhá nám to, že jsme navázáni a cepín je dobrým jistícím bodem pro oba. Opět musím poděkovat parťákovi za pomoc. Když jsem u parťáka, na toho pravého jsem také často vzpomněl. Zvláště v sedle, kde jsme se sešli s Jerrym, který stoupal sám za námi a také s Hasičem, z kterého se vyklubal Faust. Dáváme jim informace jak dál, na co si dát pozor, jaký je závěr a hlavně je povzbuzujeme, ať to nevzdávají a bojují dál. Nevzdali to a bojovali. Smekám až na zem před Faustem, který byl tam kde byl. Ať je jaký je, je to dříč a je na něj spoleh. Tedy když už o něco jde. Loňská zkušenost, že hory vysvléknou člověka “do naha” a ukáží ho v plné “kráse”, se mi potvrdila. Smekám i před Jerrym, že to nevzdal, stoupal sám za námi, přivázal se k Faustovi a vylezl závěrečnou pyramidu. Kdo má nad 170 cm, ten jen vzdáleně může tušit, jaké to je, někam vylézt. Na jeho sms ze sedla, plnou slz štěstí, nelze zapomenout.

Sestup zmiňované dvojice jsme již sledovali od stanu, kdy jsme věděli i o úspěchu Bosáka, Jagyče a pohodového Hasiče. Udělali jsme si společný piknik na oblíbeném kameni, předávali si zkušenosti a trumfovali se stále neuvěřitelnějšími historkami. Jak to ti chlapi umí. Vláďa nezklamal a připravil vše potřebné pro navrátilce.

Uspěchal jsme návrat? Ano. Děsí mě ta délka vyprávění o výstupu, ale dlouho jsem nebyl tak stále plný dojmů. A jak je mi teď, ve 23.45, tři dny poté, u sklenky vína? Mám slzy na krajíčku.

Druhý den jsme se vrátili všichni k autu. Téměř každý jinou cestou, každý s jinými zážitky, každý v jinou dobu. Opět ruky podání, gratulace, vášnivé vyprávění, radost v očích z výkonu svého i druhých… Ta krásná chvíle upřímného přátelství. Tak ať nám vydrží, Páni Horolezci.

Prezident-FKDP