Předvelikonoční švýcarské Alpy s českým vrcholem …, 7.-8.4.2011

 

… aneb jak může člověk zradit člověka … aneb jak lze i v　základním táboře dosáhnout vrcholu … aneb co si nepamatuji, to se nestalo!!! J

 

 

 

Je sice v　tom úvodním odstavci trošku přeanebováno, ale vše záhy vysvětlím. Také proč píši článek o výletu, který se vlastně nezdařil. Protože to tak může vypadat jen na první pohled a původní záměr, vložit na stránky jen pár fotek bez komentáře, mi byl účastníky rozmluven a s　odstupem času tuším proč: byl to skvělý výlet!

 

V　plánu jsme měli dojít na skialpech, či sněžnicích, z　vesničky Gasenried na chatu Bordierhütte a odtud se pokusit vystoupit na některou čtyřtisícovku nad ní (Dürrenhorn, Hohberghorn, Stecknadelhorn a Nadelhorn), nejlépe pak na všechny čtyři. Winterraum byl telefonicky s　majitelem chaty zamluven, zbývalo jen čekat na vývoj počasí.

 

 

A počasí se vyvinulo skvěle! Všechny námi používané servery hlásily čtyři slunečné dny. Ve středu večer tedy vyrážíme vstříc předvelikonočním zážitkům, abychom si již ve čtvrtek ráno vychutnávali pohled na “naše” kopce, probouzející se v　prvních slunečných paprscích.

 

 

Ještě přebalit, společné foto a můžeme vyrazit. Kdo? Já, Vláďa, Zuzka od Luďka, Luděk od Zuzky a Jerry. Už teď rád napíši, že jsme byli skvělá parta, která si dokázala užít i to málo, co nám bylo přírodou dovoleno.

 

 

 

 

Ač to zpočátku tak nevypadalo, po hodině a půl stoupání jsme narazili na pravidelnou sněhovou pokrývku, přezuli si sandále a botasky, zádům konečně odlehčili od lyží a sněžnic a snažili se využít jejich předností při pohybu na zasněžených pláních.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Jenže ouha, tak lehké to nebylo! Sníh nedržel, co chvíli jsme se bořili, každé dolování z　díry až na trávu bylo náročné a teplota hodně nad nulou dělala ze sněhu větší a větší břečku.

 

 

 

 

 

Cestou míjíme malebnou chatku, která se nám měla nakonec stát na jednu noc azylem, což by nás ale ještě v　té chvíli nenapadlo ani ve snu…

 

 

 

 

 

 

Stoupáme tedy jak se dá, přes několik, asi den starých lavinových polí a doufáme, že na chatu dojdeme dřív, než se začnou sypat čerstvé.

 

 

 

 

 

 

Uprostřed jedněch takových, před nedotknutým svahem, který se měl přejít, začaly, bohužel, drobné laviny kolem nás padat.

 

 

 

 

 

 

Po chvíli zvažování co dál a při vzpomínce na Tatry, jak snadné je udělat chybu, rozhoduji nepokoušet dalším postupem uříznutí celého svahu a navrhuji sestup k　již zmiňované chatce, zda nebude otevřená, nebo dojít až k　autu a tam vymyslet, co dál.

 

 

 

Naštěstí to nebylo k　momentálním podmínkám tak těžké rozhodování a všichni jej přijali jako nejrozumnější řešení. Poprvé, co jezdím do hor, se otáčíme a vracíme zpět kvůli tomu, že je hezky. Bylo prostě moc hezky a slunce dělalo ze všech svahů smrtelnou past na každého, kdo by se jimi chtěl prodírat!!!

 

 

 

Když víte, že se nedá nic jiného dělat, že si vlastně jen zachraňujete vlastní kůži a máte kolem sebe skvělou, stejně chápající partu lidí, pak se i z　takových okamžiků dá udělat přednost a ještě něco hezkého zažít. A tak se i stalo! J

 

Zpět k　chatce to máme asi 400 výškových metrů a až na pár pěkných krátkých sjezdů to byl ještě větší boj, než cestou nahoru. Každý se snažil vymyslet nějaký “bezpečný” styl, ale výsledek byl stejně vždycky stejný. Už nám o nic nešlo, času bylo dost, a tak se vše bralo s　úsměvem. J

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ve tři hodiny jsme úplně vyčerpáni dorazili k vysněnému cíli a s　úsměvem jsme brali i zavřenou a nedobytnou chatku. Co se dá dělat, sestoupíme až k　autu. Pro Vláďu a Jerryho to ale byla hrozná představa a bez jakéhokoliv zásadního poškození se jim ji nakonec podařilo otevřít. Stačilo ”jen” odšroubovat okenici a odstranit trošku starého kytu u jedné ze skleněných tabulek. Kamna, dřevo, plynový vařič, prostorná palanda a deky. Co víc jsme si, na kost promočení, mohli přát.

 

Slunce již svítilo jen na okolní vrcholy a tak přišlo na donesená zaručená ”ohřívadla”. Výborná hruškovice od Slovenky Zuzky, skvělý šňaps od Jerryho a Luďka a kdovíco ještě.

 

 

 

 

 

Nebudu to prodlužovat: v　šest hodin už o sobě většina z　nás nevěděla!!! J

 

Mezitím se toho hodně napovídalo, notně jsme se nasmáli, vyfotili spousty nesmyslných záběrů a natočili nepublikovatelná videa. Tím vším nás provázel Karafiátek z　pohádky Jak se ševcem šili čerti a jeho hlášky: ”pro pár špinavých zlaťáků, pro falešnou slávu”, nebo: ”jak může člověk zradit člověka”, které s　momentálním skvělým posezením nemělo nic společného, vlastně ani s　ničím a nikým jiným, dále Jerryho snaha o dosažení vrcholu již v　základním táboře a ranní Luďkovo nezapomenutelné moudro: co si nepamatuji, to se nestalo!!! J

 

 

Ještě došlo na noční nečekané probuzení a s tím spojené snědení ohřátých párků, chlebů namazaných paštikou, napojení se čajem a vodou se skvělou Mlamíkovic rybízovou šťávou a vyfocení se.

 

 

 

Páteční ráno je stejně hezké, jako předchozí den. Sníh začíná tát a lavinky se pomalu probírají k　životu. My si v　poklidu sbalíme, uklidíme chatku, dáme vše do původního stavu a zanecháváme 20,- Eur s　vysvětlením a poděkováním.

 

 

Sestup k　autu, zpočátku rozbředlým sněhem a pak již po suchých cestičkách, byl ještě příjemným ”horským” zážitkem, který jsme si vychutnávali každým ujetým, propadlým, uklouznutým, zbloudilým i ušlým metrem. Ještě společné foto nad vesničkou Gasenried s　Bietschhornem již v　bernských Alpách v　pozadí, další s　plnou polní na mostě kousek od prvních stavení a poslední z　okna Šemíku na cestě do Zermattu, kdy se loučíme s　údolím a námi nedotknutými velikány. Tak zase za rok!!!

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Zmínil jsem Zermatt. Do Čech jsme chtěli vyrazit na noc, proto se hledal ještě tip na výlet. A proč ne Zermatt, když Luděk se Zuzkou tam ještě nebyli, ostatní se tam také rádi podívají a byl to jen kousek?

 

 

 

 

 

Zpáteční, Jerrym naplánovaná vyhlídková cesta údolími přes Furkapass, se změnila na jízdu vlakem, protože lavinové nebezpečí zavřelo také další sedla, kterými jsme chtěli jet. Ovšem i tento nečekaný zážitek byl všem příjemný a fotilo se ostošest. A hezká udolí a výhledy nakonec byly!

 

 

 

 

 

 

 

 

 

K　příjemnému ukončení předvelikonoční alpské anabáze stačí snad jen napsat, že to byla taková pěkná tečka za tím naším případem. Opakuji, byla to taková pěkná tečka za tím naším případem!

 

Zde bych mohl vyprávění skončit, ale co ten český vrchol? Sobotní cyklovýlet na Zvičinu přeci jen dal stanout na vrcholu, ač stovky kilometrů daleko od původně naplánovaných a o stovky metrů nižší!

 

 

 

 

 

Byl jsem zde teprve druhé jaro a bylo tu opět krásně. Příští rok to tedy zkusíme naplánovat obráceně a třeba to dopadne! J

 

　

František alias Prezident-FKDP