Sedmihorky 7. 9.

Ahoj všem,
krásný víkend je za námi a díky dobrému počasí se nám podařilo uskutečnit sobotní výpravu do Sedmihorek.

Je právě 5:40 a já startuji před domem svůj dopravní prostředek a ještě za tmy vyrážím k Parťákovi. Před šestou přesedám k Parťákovi do auta a za doprovodu ranních červánků jedeme vstříc pískovcovým velikánům. V autě se Parťák zmiňuje, že není ve své kůži. Před sedmou jsme na parkovišti, které je obležené nocležníky. Převlékáme se, bereme vybavení a vyrážíme do skal. Ranní nízké teploty nás přiměly pozměnit lezecký plán a najít nějakou věž, na kterou už tak brzo ráno budou dopadat sluneční paprsky, aby nás zahřály. Když přicházíme k Podmokelské věži, tak spatřujeme, že v její údolní cestě (V) se sluníčko už opírá.
Po krátkém přemlouvání Parťáka se jdeme připravit pod nástup do cesty. Pro nízkou teplotu a ohled ke zdravotnímu stavu Parťáka si necháváme teplé oblečení a jdeme na věc. Vyrážím po hodně vyšlapaném chodníku za hranu k prvnímu kruhu. Cesta dál pokračuje po dálnici, která z pěkné cesty dělá méně pěknou cestu, protože ošlapané stupy nedrží a dost se kloužou. Pro zlepšení morálu v půli cesty pod druhým kruhem jistím kevlarovou smycí hodiny. Nad druhým kruhem pokračuji po dálnici doleva na hranu a marně hledám kruh. Křičím na parťáka dolů: ,, Koukni se do průvodce, jestli jsem neuhnul.´´. Po nápovědě si všímám kruhu, který je uprostřed stěny asi dva metry vedle mě. Dobírám Parťáka a ten pokračuje dál vzhůru. Cvaká další kruh a směřuje po dálnici doleva na hranu. Tam zjišťuje, že to nepůjde a znova hledáme tu správnou prošlapanou cestu. Podařilo se a v postupu na vrchol nám už nic nebrání. Na vrcholu se kocháme krásou Hruboskalska, která je umocněna blankytně modrou oblohou a ranním sluníčkem. Parťák ještě stihne vyřídit telefonát se zákazníkem a už spěcháme dolů. Dole se při ranní horolezecké kávě a broskvové bublanině balíme a pokračujeme na další vrchol, kterým je Sfinga.

Nastupuji do normální cesty (IV). Byl to hladký výstup až na vrchol. Při zápisu do vrcholové knížky Parťák obdivuje schopnosti kevlarové smyce a přemýšlí o doplnění výbavy. Jediné, co nám kazí náladu, je druhá lezecká dvojice, která dorazila hned po nás. Asi byla tak otrávena z čerstvého vzduchu, že si museli hned zapálit ;-(. Ze sedla pod hlavou se vydáváme ještě na Večerní věž její normální cestou (III). Opět mimo plán. Hold dobytá věž je dobytá věž. Trochu nás tlačí čas, tak rychle dolů a zrychleným přesunem pod cíl naší výpravy. A tím byl Maják.

Při příchodu pod věž nám kazí dobrou náladu to, že námi vyhlídnutá Mézlova cesta (VI) je obsazená. Při asi půl hodiny trvající debatě, jestli to odpískat nebo jít jinou cestu, Parťák rozhodne, že i přes nepříliš dobrý zdravotní stav bychom měli tuto věž dobýt. Vybíráme Diretissima do Dubče (VI). Tato cesta není osazená ani jedním kruhem a díky mé fyzičce se mi do ní moc nechce. Parťák mě podpoří a zevrubnou studií cesty odhadujeme, kam se bude dát založit jištění. Je domluveno a jdu na věc. Po prvních metrech narážím na erární smyci, která se zdá být tutová. Nespoléhám se na ni a o kus výš zakládám uzlík. Dále stoupám podél spáry a zakládám několik uzlů do spáry a jistím smycemi nepříliš pevně vypadající talíře. Padat by se mi do toho nechtělo. Po protlačení kolem borovice se ocitám na balkónu a v postupu mě brání druhá lezecká dvojice, která utekla do naší cesty. Nic naplat. Tvořím štand provázáním několika trhlin ve skále a dobírám Parťáka. Mezi tím se uvolnila cesta a já vyrážím přes nepříjemný převis vzhůru. Ruce už neberou. Jistím, co se dá, abych se vyhnul dlouhému pádu. Pár metrů pod vrcholem mi došly expresky. Nedá se nic dělat. Beru HMSku a cvakám bambulína ve spáře. Naštěstí to dál na vrchol pokračuje po velkejch. Posiluji morál a šetřím materiál. O pár metrů výš dosahuji vrcholu a těch pár karabin, co mi zbylo, mi umožní dobrat Parťáka. Ještě vrcholová fotečka a hurá dolů.

Po návratu na zem s malou časovou sekerou (1 hodina) rychle balíme a plni skvělých dojmů vyrážíme zpátky k domovům. Byl to krásný den.

Lezení zdar
Martin