Svatováclavské Alpy opět v Ötztálských, 24.-28.9.2010

Člověk míní, příroda mění! Naštěstí je příroda mocná čarodějka a tak nám navzdory špatné předpovědi vyčarovala nádherné zimní putování v místech, odkud všichni prchali.

 

 

 

Pokračování loňské návštěvy tohoto údolí (http://www.hostezery.cz/view.php?cisloclanku=2009100002), kdy jsme skončili na chatě Martin-Busch-Hütte a kde již tenkrát vznikl letošní plán, mohlo začít.

 

To nejdůležitější se odehrálo ve Ventu (1895 m), v cílovém místě vozidel a výchozím místě naší skupiny: celou noc zde chumelilo a nepřestávalo ani po našem příjezdu! Déšť, co nás provázel celé Rakousko, zůstal o pár výškových metrů níže a my nemuseli stoupat v dešti, nýbrž v čerstvém sněhu. S batohy je to velká výhoda.

 

 

Ještě společné foto a můžeme vyrazit na chatu Martin-Busch-Hütte (2501 m).

 

 

 

 

 

 

Sníh nepřekvapil jen místní obyvatele, ale i stádo koní, které se tu předchozí den páslo na zelených pláních. O těch mnoha turistech v téměř letním oblečení, houfně sestupujících z chat, ani nemluvě.

 

 

 

 

A tak se stalo, že jsme na chatě nakonec spali sami a hoteliér nám rovnou otevřel winterraum.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Velký prostor na spaní, velká kuchyň a “předsíň”, vše jen pro nás. Celé čtyři dny se nikdo neukázal.

 

 

 

Jelikož počasí výhledům a nějakému výletu moc nepřálo, začali jsme, lehce unaveni po nočním přesunu, hodovat a lehce popíjet tradiční medvěďáky.

 

 

 

 

Okolo 16,00 hod. se přeci jen ukázalo slunce a okolní panoramata, což některé vyhnalo na krátkou procházku.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Během cca hodiny vznikly ty nejkrásnější záběry, protože další dny už to bylo spíše o radosti z pohybu a z hledání cest k vrcholům, které jsme ani jednou neviděli. Prostě výprava ve stylu Jerryho oblíbené písničky od skupiny Mňága & Žďorp, I cesta může být cíl (http://www.gazotube.com/ykU8s-o5oEw.html).

 

V neděli vstáváme brzy a ač se nám moc nechce, po delším přemlouvání vyrážíme do mlhy. Cestou necestou. Rozdělujeme se na dvě party. Jedna vyráží směr Similaun (3599 m), druhá k Hintere Schwärze (3624 m).

 

 

V první skupině je Karel s Jarmilou a Jerry s Pavlínou a já si dovolím přiložit pár Pájiných výstižných fotek.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ve druhé jdu já, Šíma, Jehňata (Honza s Markétou), Luděk s Monikou a Věrucha.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Mlha neustoupila nikomu, přesto jsme si den všichni skvěle užili a večer si bylo o čem vyprávět. Třeba o zážitku s motorkou, nebo modré značce v dálce, jenž byla chvíli vidět a chvíli ne, z které se nakonec vyklubal označený beran. A když nic jiného, na další den jsme si obě skupiny doslova vybojovali cestu k ledovci a zbývalo “jen” dojít na vrchol.

 

 

Pondělní ráno nabídlo optimistické počasí, proto jednodušeji dosažitelný Similaun zlákal většinu.

 

 

Na náročnější Hint. Schwärze odcházím jen já se Šímou. Bohužel, modrá obloha se velmi brzy zatáhla a nám se podařilo doslova probít alespoň do půlky ledovce k metě 3000 m.

 

 

 

 

Po krátkém zhodnocení situace a v začínajícím dešti se sněhem obracíme zpět na chatu s vědomím, že druhá parta nám vrcholové fotky ukáže.

 

 

 

V mracích schované vrcholové partie Similaunu však odolaly i jim. S troškou bloudění a výstupem na jeden z předvrcholů se vrátili na chatu, kde jsme již se Šímou obšťastňovali svými zážitky Věruchu, která se sněžnou slepotou z předchozího dne nevyšla vůbec ven a s obkladem na očích strávila celé pondělí ve spacáku.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Poslední odpoledne a večer trávíme v poklidné a příjemné atmosféře. Povídalo se o všem možném mnohdy bylo hodně veselo.

 

 

Také došlo k malé změně plánu na poslední den: na popud Jerryho nepojedeme do bazénu, ale na prohlídku úžasné soutěsky, kde se jezdí extrémní vodácké zájezdy.

 

 

Ráno vstáváme brzy, abychom vše stihli včas a v poklidu došli s poloslepou Věruchou k autu. Ještě naposledy si tedy užíváme sníh a po přebalení u aut vyrážíme k městečku Oetz.

 

 

 

Jerry nelhal, soutěska byla úžasná. A to nejsem vodák.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Na konci na nás čekaly pamětní desky Dr. Miroslava Tyrše (http://cs.wikipedia.org/wiki/Miroslav_Tyr%C5%A1), jehož tělo bylo ve zdejší říčce Ache nalezeno, když tu pobýval na léčení.

 

 

 

Hodinová procházka tímto krásným koutem ukončila letošní Svatováclavské Alpy, které nám připomněly, že i za nepříznivého počasí si je lze plně užít a je věru nač vzpomínat.

 

 

František alias Prezident-FKDP

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *