Ve stylu keňských běžců po nejkrásnějších alpských vrcholech, 6.-15.8.2010

Po loňské skvělé zkušenosti s　cestováním mezi pohořími, měl jsem i letos v　plánu poznat za těch 10 dní více míst. Vzhledem k jasně daným cílům, Barre des Écrinsu a Mont Blancu, zbývalo jen najít aklimatizační ”kopec”. Po delším tápání mi padl do oka další z　dvaceti nejznámějších štítů pánů Pascala Tanguye a Pascala Sombridera uvedených v　knize Nejkrásnější alpské vrcholy: Monviso. Úvodní popis této hory z　jejich knihy rozhodl okamžitě o jejím prvním místě letošních srpnových Alp.

Ale došlo i k　jedné zásadní změně. Vzhledem k　neúčasti Zdeňky a jejímu přání vystoupit poprvé na Mont Blanc, já pak již počtvrté, nechávám toto na jindy a rychle plánuji výstup ve stejném pohoří, v okolí Courmayeuru. Jagyč a spol., kteří v　této oblasti působili na konci července, mi předali pár zkušeností a nový plán byl hotov.

Vyrážíme v　pátek, 6.8., směr Rozvadov, Bregenz, Lugano a Turín do osady Pian del Re (2020 m), přičemž náš první cíl, Monviso, nás vítal již daleko před Turínem. Úžasná skalní pyramida, čnící nad okolním horstvem do výše 3800 m, je prý vidět až 700 km daleko!

V　sobotu ráno, 7.8., přebalujeme pod dohledem zmiňované hory věci na tři dny a postupně vyrážíme na chatu Quintino Sella (2640 m). Počasí přálo, času jsme měli dost a výstup k　chatě byl i součástí aklimatizace. Také ubytování bylo zarezervováno.

Od 15,00 hod. se postupně scházíme na krásném místě u chaty, kousek od jezírka a pod stěnou Visa. S　výhledem do kraje směrem k　Janovu, úžasně rovinatém. Přidělené postele nejdříve moc nenadchly, ale nakonec jsme byli s　”letištěm” 3 metry nad podlahou náramně spokojeni.

A kdo že to tedy jel? Karel, Jarmila, já, Faust, Šíma, Kindr, Barbecue a Havry.

Vzhledem k　uváděným údajům o výstupu a sestupu, nebyl důvod pospíchat ani další den, v　neděli, 8.8. Vstáváme v 5 hod., vycházíme o hodinu déle, tedy již za světla. Jak jsem již psal, šlo o aklimatizační horu pro další výstupy a podle toho volíme tempo: žádný spěch. Krásné počasí nám mělo přát celý den a nádherný východ slunce nás v tom jen utvrzoval.

Zvolili jsme ”normálku”, přes soutěsku Sagnettes a okolo bivaku Andreotti (3225 m). Cesta začíná podél jezera, přes lehkou feratu, soutěsku a po zbytku ledovce až k　bivaku. Zde odpočíváme a po hodině pokračujeme dál.

Lehce lezeckým terénem rychle nabíráme výšku a okolo poledne si fotíme krásný kříž Monvisa, umístěný na hlavním vrcholu Punta Trieste (3841 m). Někteří ještě navštěvují vedlejší vrchol Punta Nizza, jen o pár metrů nižší.

Pobudeme asi hodinu a začneme sestupovat. Jednoduché to není a mnohé to řádně prověří. Nakonec všichni úspěšně dorazí na chatu a večer slavíme první úspěšný výstup.

V　pondělí, 9.8., nás čeká nejnáročnější den: přesun do Národního parku des Écrins a výstup na chatu stejného názvu.

Proto vstáváme ve 4,30 hod. a v 8,00 hod. již opouštíme parkovitě s　věcmi přebalenými na další dny.

Navigace nás vede úzkými silničkami s úžasnými scenériemi a do Francie vstupujeme přes sedlo ve výšce 2744 m. Viditelnost nic neruší a tak se kocháme pohledem na náš další cíl. Vlastně dva cíle, protože Kindr měl již Écrins za sebou a vybral si jiný nejkrásnější alpský vrchol, Mont Pelvoux (3946 m), dlouho považovaný za nejvyšší celého horstva.

Z　parkoviště pod Pré de Madame Carle (1874 m) nás čeká téměř 6-ti hodinnový výstup s　převýšením 1300 m. Cesta s　Pelvouxem (3946 m) za zády je náročná především terénem.

Na chatě Écrins (3175 m) máme opět zajednané ubytování, tudíž po odpočinku v　příjemném pokoji s　výhledem na stejnojmenný vrchol začínáme vařit v　kuchyňském koutě přímo v　jídelně. Tento přístup k　turistům, s　vlastním stravováním na tak navštěvovaném místě, kam zavítá ročně až 6000 nadšenců s　láskou k　horám a chtivých vystoupit na vrchol nejjižnější evropské čtyřtisícovky, nás ohromil.

V　úterý ráno, 10.8., vstáváme jako ostatní, ve 3,30 hod. Jen se nesnažíme být mezi prvními, proto vycházíme ”až” ve 4,45 hod.

Nejdříve se po ledovci mírně stoupá a po dvou hodinách vede cesta mezi séraky a trhlinami do sedla mezi hlavním vrcholem Barre des Écrins (4102 m) a vedlejším vrcholem Dôme de Neigre des Écrins (4 015 m), s　kterým se většina smíří, neboť je dostupnější.

Výstup ze sedla na hlavní vrchol začíná náročnější pasáží, kde se musí použít jištění a při cestě zpět se toto místo slaňuje. I pokračování je náročné, skála, kamení, sníh a nebezpečné hřebínky, lezitelné jen s　opatrností a velkou mírou zkušenosti.

Díky součinnosti a pomoci druhých se daří v 10,45 stanout u vrcholového kříže. Nádherný pocit kazí vědomí těžkého sestupu zpět do sedla, který nakonec trvá celou hodinu. Ještě se vydáváme na vedlejší vrchol, závěrečnou výstupovou fází opravdu nenáročný.

Samotný sestup až k　chatě byl již za plného slunce v　rozbředlém sněhu, takže až na neustálé focení úžasného masivu právě slezené hory jde spíše o psychicky náročnou pasáž: chata na dohled, přesto daleko. Avšak v 15,00 hod. již sedíme na svých postelích a plánujeme ochutnat místní vína, což konáme toliko, že si závěr posezení moc nepamatuji … J

Ve středu, 11.8., nás opět čeká přesun. Tentokráte s　méně náročným závěrem, protože se chystáme využít lanovku. Z　chaty odcházíme v 6,00 hod., u auta jsme kupodivu již v 8,30 hod., když cestou se mi daří neuvěřitelné: krmím sviště! Zřejmě byl také po flámu … J

Vzhledem k　rychlému sestupu máme dost času si přebalit věci a v　příjemném kempu učinit i zásadní hygienu. Plán odjezdu je v 11,00 hod. a cílem cesty je La Palud u Courmayeru (1370 m) s　dolní stanicí lanovky k　chatě Torino (3375 m), odkud se dá vystoupit na další nejkrásnější alpské vrcholy seřazené v　hřebeni Rochefort.

Vše klapne dle plánu a poslední lanovka nás vyváží vstříc dalším zážitkům. Jarmila s　Karlem zůstávají s　ohledem na špatnou předpověď počasí a technické problémy se stanem dole a chystají se prochodit značené cesty T.M.B., které jsou známé především svými ojedinělými výhledy na celý masiv. Nám optimistům se u chaty poprvé ukáží naše cíle, Aigulle de Rochefort (4 001 m), Dôme de Rochefort (4015 m) a pokud bude dost času a přát nám bude i počasí tak také Dent du Géant (413 m). Celý hřeben pak okouzlí všechny přítomné. Po několikerém focení se někdo ubytovává na chatě, jiní dávají přednost klasickému stanování na ledovci.

Ve čtvrtek, 12.8., se kazí počasí a tak se snažíme alespoň našlápnout si cestu směrem na hřeben pro případ, že další den bude lépěji. Bohužel, předpověď nic takového neslibuje, ale pevně doufáme v　zázrak. Celý den je však vše zahaleno v　mracích a chumelí, což přidává na pesimismu. Škoda, z　okna pokoje by byl jistě nádherný výhled na jižní část Mont Blancu.

V　pátek, 13.8., nedáváme na pověry a mlžný opar a ve 3,00 hod. vyrážíme. Kvitujeme seznámení se s　první částí výstupu z　předchozího dne, takže s　čelovkami bloudíme v　suti a skále jen cca 100 metrů pod hřebenem.

V 5,35 hod. pak stojíme pod magickou věží Géantu a za začínajícího svítání se nám ukazuje i hřeben ostrý jako břitva. Jak se píše v　průvodci: první setkání s　tímto místem je vždy šokující! Naším cílem, s　ohledem na jeden ”ztracený” den, se stávají Aig. a Dôme de Rochefort, takže jdeme dál zasněženou stopou. Šel jsem již po mnoha hřebínkách, ale tento je opravdu NEJ!

Opatrnou chůzí po něm a přelezy různých hrotů se dostáváme pod Aigulle, kde nás z　normálky odradí led a tak hledáme jinou cestu. Společným úsilím staneme v 7,20 hod. na vrcholu a obdivujeme v　podstatě celé Savojské Alpy, protože viditelnost a počasí jsou navzdory předpovědi opět úžasné!

Po chvíli pokračujeme dál a po další, nebezpečnější částí hřebenu přicházíme pod Dôme, s　těžším výstupem než je Aigulle. Po chvíli váhání nakonec nastupujeme do skalní pyramidy, opět hledáme tu nejlepší cestu a odměnou nám je vrchol složený z　několik kamenů, kde se stěží fotíme.

Hřeben pokračuje sestupem do sedla, odkud se v　plné kráse zvedá hřeben Grandes Jorasses, ale to je již jiná výkonnostní kapitola.

Po pár vyfoceních otáčíme, sestupujeme zpět na hřeben směrem k　 Aigulle, znovu na něj vystoupáme a slaňujeme dále na závěrečný hřeben vedoucí k　Géantu.

Začíná nepříjemně foukat a vše se opět halí do mraků. Tato skutečnost rozhodla o tom, že si tento vrchol necháme na jindy.

Při sestupu k　chatě se naštěstí znovu udělá krásně, takže si co chvíli vychutnáváme pohledy na právě slezené hory, kde jsme ten den byli jediní. U chaty pak někteří z　nás sbalili stany a přesunuli se lanovkou k　autu, když si ještě stačíme na chatě společně připít dobrým italským vínem na úspěšný konec výpravy.

Poslední noc, poslední vysněné pohledy na masiv Mont Blancu ze strany, která není tak známá a ráno, v　sobotu, 14.8., již jen sjet k　autu, přestrojit se do ”civilu”, udělat si krátkou, ale velmi příjemnou zastávku v　Chamonix spojenou s　projetím tunelu pod celým masivem a vyrazit domů.

V　Hradci Králové jsme 20 minut po půlnoci, v　neděli, 15.8. a celkem máme najeto 2844 km. Prostě další, nádherně prožitý kousek života!

František alias Prezident-FKDP

PS: a odpověď na otázku z　úvodního odstavce: není! Kde by bez těch vodičů byl? To vysvětluje, proč se tentokráte podrobně nezmiňuji o tom, kdo kde nakonec byl a nebyl, protože všichni byli skvělí!!! A já jim za to moc a moc děkuji.