Velikonoční skialpy v Tennengebirge aneb do třetice všeho dobrého, 13.-16.4.2017

Pachatel se vrací na místo činu… Platí to v mnoha směrech. Např. vrátit se opravdu na nějaké místo (Májové Alpy 2015 a Velikonoční skialpy 2016) a také třeba na tyto stránky. Po roce a půl (Je po Vulkánu 20.11.2015). Tak snad jsem to ještě nezapomněl.

 

 

 

Nakonec si přeci jen přibírám pomocníky, dva popsané listy, na kterých jsme se snažili již na horách popsat dění, pocity, zážitky. Takový experiment na začátek.

1. Sníh všude, už od parkoviště nad Abtenau.

 

 

 

 

2. Vsuvka: nemám čelovku! Kde jsou rukavice? Aha, lavinové sety? Na co sedák, nemám lano. Mačky? Bude to rozměklé… Krušovice 0,4l!!! Jsem takovej blb, že kdyby bylo MS v blbosti, budu druhej.

 

 

 

 

3. Jak bude sníh, po krásném paloučku, ihned nasazujeme

 

 

 

 

4. Až nebude kamení ve sněhu, nasazujeme. (To kamení se už nefotilo a začalo se opravdu až na sněhu.)

 

 

 

 

5. Krásný sjezd, miř na kleč, nos jako František.

 

 

 

 

A jsme na chatě…

 

 

 

 

6. U prvního medvěďáku: Máro, promíchej to! Kdy se to rozpustí? Jana to rovnou lije pod stůl. Adéla – vždyť je to lógr, já si to nechám sednout… Jsem tele, druhá nejblbější, co Fr. zná.

 

 

 

 

7. Od Vánoc nosím zvlášť lupu a šňůrku. Nejde to navléknout… Tak už to máš. Na lupu se bez lupy nepodíváš, Fando! Hlavně, že už nás vidíš.

 

8. Jo, ještě nemám vysílačky. Ty jsi jel jak na motýly!

 

Hrou v karty skončil první den, čtvrtek. Mára si ještě dal žlábek, ale ostatním se nechtělo. Prostě pohoda po noční jízdě a náročném výstupu.

 

V pátek se dělá hezky, vysněný vrchol Fritzerkoglu je vidět a tak hurá na něj. Třetí pokus o přechod.

 

 

 

 

Ovšem opět nás dohnala mlha… Přesto to zkoušíme. Občas se to roztrhá, tak co kdyby.

 

 

 

 

Nejde to. Ve 12:30 hledáme místo na nasazení lyží a volíme návrat. Bude to ovšem chtít morál… Nakonec parádní sjezd!

 

 

 

 

Cestou zpět k chatě se to opět trhá a my se rozhodujeme, že zkusíme výstup z druhé strany, mírnější. Jde to. Za dvě hodiny jsme u vrcholu.

 

 

 

 

Já to nadšeně dávám i přes kousek trávy až ke kříži. V pátek, 14.4. v 15:24 jsme na vrcholu všichni. Fritzerkogel 2363 m. Mise splněna! A na chvíli se ukázal i loňský vrchol, druhý nejvyšší v tomto pohoří, Bleikogel 2411 m.

 

 

 

 

Ještě zápis a další úžasný sjezd. Tentokrát až k chatě.

 

 

 

 

Z chaty se díváme, kde jsme to vlastně byli a pak již jen oslavička a klidný večer s ochutnáváním dalších donesených lahodných moků.

 

 

 

 

Je sobota ráno a kam dnes? Já byl již vlastně všude, ostatní by rádi na Hochkarfelderkopf, jehož vrcholový kříž je krásně vidět z chaty a kam se nám vloni ani nadvakrát nepodařilo kvůli špatnému počasí a lavinovému nebezpečí dojít (já tam byl předloni, se Šímou). Že by dnes?

 

 

 

 

Během výstupu fotíme. Chatu, Fritzerkogel, sebe…

 

 

 

 

Cesta vede přes tři předvrcholy, ač kříž je nadosah. Místy sníh chyběl, ale dalo se to.

 

 

 

 

A jsme tu! Hochkarfelderkopf 2219 m. Společné foto a kochání se pohledem na chatu a do údolí.

 

 

 

 

Ještě zápis a hledání toho předloňského. Pak již jen pohled na cestu zpět a vzhůru dolů.

 

 

 

 

Krátké zastavení a pokračujeme ve sjezdu až pod chatu. Dole to je sice hodně rozbředlé a lavinky padají, ale zase to zvyšuje adrenalin v krvi. Dlouhý, opravdu nádherný sjezd. Tzv. za odměnu.

 

 

 

 

Poté ještě výstup k chatě stylem bez lyží ani ránu! Uvnitř pak následuje další malá oslava a občerstvení.

 

 

 

 

Po odpočinku ještě vyrážíme směrem k Bleikoglu, pokusit se o další vrchol. Počasí se pokazilo a dál než asi do dvou třetin vzdálenosti to nešlo. Ale naskytl se nám pohled na obě vyšláplé hory a hlavně na závěrečný výstup na Fritzerkogel i s vrcholovým křížem. Taková vysněžená sjezdovka. Po návratu na chatu ještě poslední večerní pohled na nenavštívený Bleikogel, závěrečný kalíšek lahodného moku a spát. Venku silně chumelí…

 

 

 

 

A chumelilo celou noc i ráno, takže vše bylo pokryto čerstvou, místy i 20 centimetrovou peřinou. Odjíždíme akorát včas, všechny výstupy byly uzavřené lavinovým nebezpečím. Zamykáme, poslední foto u chaty a cestou necestou pryč.

 

 

 

 

 

Polovinu sestupu na lyžích, zbytek pěšky. Připadalo mi to spíše jako akce Zavírání Alp, kdy se hory pro běžné turisty na několik měsíců zavřou.

 

 

 

 

 

 

 

 

V jedenáct jsme byli u auta, zmoklí, neboť sněžení přešlo dole v déšť, tudíž hledáme a nacházíme přístřešek, kde se nám daří v suchu převléct, najíst se a pak již jen domů.

 

 

 

 

Nu, domů, ještě vrátit AV klíč Knížeti. A nejlépe v Knížecí restauraci. Na hezkém místě s příjemnou obsluhou tráví občas svůj volný čas. Vřele doporučuji někdy navštívit! Bohužel byl v té době na Dýchánku, ale to je jiná kapitola…

 

 

 

 

Co říci závěrem? Bylo tam nádherně, ale za sebe mohu říct, že se mi třetí návštěvou podařilo vylézt všechny vrcholy v okolí a chaty a pokud se sem někdy vrátím, pak to bude určitě za dlouho.

Horám děkuji za jejich přízeň, spolucestujícím za příjemně pohodovou společnost.

 

František-FKDP