Walliské Alpy, 3.-11.8.2007

aneb jak jsme dobyli Dent Blanche

aneb jak jsme opět nedobyli Weisshorn

aneb 3 x AD klasifikace

V pátek 3.8. před 18 hod. konečně nasedáme do 2 aut a vyrážíme probdít další motoristickou noc na cestě k tolik oblíbeným vrcholkům Švýcarských čtyřtisícovek.
hoďky uleháme. Po vydatné snídani a nabalení „mazliků“ se za úžasnéhoDo vesničky Ferpécle    (1.770 m.n.m.) dorážíme těsně po 5-té ranní a ještě na 2 slunečného počasí vydáváme malebným údolím nad ledovcem Glacier de Ferpécle, podél neosídlené salaše Alpe Bricola (2.415 m.m.). Většinu cesty sledujeme úbočí masivu Dent Blanche (4.356 m.n.m.):

Po pár hodinách stoupání se spektakulární procházka mění v bohapusté úmorné dupání s cílem dobýt kótu 3.507 m.n.m., kde se nachází chalupa Cabane de la Dent Blanche. Docházíme postupně s jazykem na vestě po více než 5 hodinách. Chalupa je plná lidí (noclehy máme naštěstí zapikané), je krásně, v podvečer fotíme okolní panoramata v záři zapadajícího slunce.
Ráno burcujeme chatu jako první již ve 2.15 (s velkou nevolí boudařky), venku vaříme čajík a v 3.15 vyrážíme. Je nádherná teplá hvězdná noc. Za námi v dáli se postupně vynořují nové a nové kužele z čelovek. Výstup je zpočátku pohodový po skále pak chvíli ledovec, zas skalky, zas ledovec až dochází ke skalním strážcům. Od pohledu je jasné, že to už není jen odpolední procházka a skalní masiv se potáhne skoro až k vrcholu. Mimo nás chodí skoro všechny skupiny s vůdcem (vždy max. 1-2 klienti). Po počáteční euforii to Honza nuceně otáčí zpět na chalupu, přeci jen si dá aklimatizaci na další dny pozvolněji. My ostatní lezeme dál, avšak ukrutně pomalu, takže i po reorganizaci lezeckých skupinek je většina okolních lezců rychlejší. Nepropadáme trudomyslnosti a postupně zdoláváme s částečným (povětšinou postupovým) jištěním několikasetmetrovou skalní hradbu:
… až k finálnímu sněhovému hřebínku – kraťoučkému, ale ostrému jak břitva.

Konečně po 7,5 hod. souboji stojíme všichni na vrcholu – je neděle 5.8.2007, 10.45 hod. Dent Blanche 4.356 m.n.m. je dobyt !

Počasí nám přeje – tak se kocháme okolní nádherou (hned za námi je vidět Weisshorn 4.506 m.n.m. s Bishornem 4.135 m.n.m.). Sestup nám zabírá o 2,5 hoďky méně. Povětšinou jde o příjemný skalní sestup. Jistítka pak zkušeně jako poslední vybírá Mario. Celou cestu nás hypnotizuje majestátní symbol Švýcarska (Matterhorn 4.477 m.n.m.) lemovaný zleva skupinou Breihornu až k Monte Rose, zprava pak strmou severní stěnou Dent d´Hérens (4.171 m.n.m.)

Nad chalupou se shledáváme s Honzou – povídáme a příjemně relaxujeme. Pak už jen sestup na chalupu, balení, nepříjemná výměna názoru s chatařkou a … ťap ťap … až k autům (cca 3,5 hod.). Večer zaslouženě uleháme pod betonovým portálem nedaleké vodní nádrže. Spíme vkuse skoro 11 hodin. Ráno nás budí Jarda výbornou hláškou o kolemjdoucích Švýcarech. Nálada je skvělá, takže nasedat a pojíždíme do vedlejšího údolí. Cestou relax u potoka – koupačka, vaření, bašta, pivko, kafíčko, … ale co dál ??? počasí se má rapidně zhoršit. Nakonec rušíme plánovaný přechod Weisshornu (má být bouřka, padat sníh, …prostě není o čem…) a klikatými silničkami po úbočích alpských velikánů s úžasnými výhledy na Sion, kdesi pod námi v údolí, přejíždíme do Tasche. Parking, mazliky na záda a pak přesun vlakem do Zermattu 1.616 m.n.m.. Odtud pak ještě v podvečer 1,5 hod. stoupáme na chatu Trifthutte 2.337 m.n.m. Šlo se o poznání líp, chatař i ubytování je přímo senzační.
Ráno (pondělí 6.8.) vyrážíme již za deště na další chatu Rothornhutte 3.177 m.n.m. (13/4 hod. vcelku pohodové chůze). Cca po hodinové pauze na chalupě přestalo pršet, tak nalehko startujeme na nedaleký Trifthorn 3.728 m.n.m. Dle průvodce cesta klasifikace AD se skalním lezením do III. Nástup od chalupy je vzdálen 11/4 hod. Machyč s Márou pokračují po ledovci na Wellenkuppe (3.903 m.n.m.), já s Honzou a Mario s Jardou vytváříme dvojičky a vyrážíme na steč. Nejprve po překonání malých ledovcových odtrhů v úpatí skály nás čeká nepříjemné suťovisko do sedla Triftjoch – co o tom napsat? … je to hnus, je to hnus, je to hnus. Poté však následuje excelentní skalní hřebínek až na vrchol. Nádherné lezení v pevné skále, prostě pohádka.

Postupujeme vcelku rychle (i když proti času v Průvodčíkovi zas nabíráme ztrátu). Počasí se však začíná kazit, nejprve spadlo pár kapek, pak začlo chumelit. 70 výškových metrů pod vrcholem ještě chvilku čekáme co počasí vymyslí … ale skála rapidně vlhne a začíná být pěkná kosa … není co řešit, rychle vážeme smyci a slaňujeme (2 délky, poté již opatrně scházíme) přímo dolů k ledovci. Na chatě již čeká Machyč a Márou.
Tak tenhle kopec se prostě vyvedl a určitě se sem ještě vrátíme – nehledě k tomu, že „na dosah“ jsou zde dvě další 4tisícovky – ZinalRothorn (4.221 m.n.m.) a OberGabelhorn (4.063 m.n.m.) s několika cestami obtížnosti AD až D.
Po zaslouženém odpočinku (večerní spánek na chalupě) sestupujeme podmračeným údolím zpět do Zermattu – pěkně v klídku a v pohodě. V Zermattu začalo slušně pršet, takže hurá na vlak a zpět do Tasche. Z aut bereme spacáky a károšky, kupujeme konečně čerstvý chleba, ale taky vínko a v podvečerním deštivém oparu míříme do Honzova hotelu (našel báječnou starou roubenu, t.č. v půlce opravy, takže prázdnou). Ve středu 8.8. brzo ráno vyklízíme bivak a čekáme na předpověď počasí – celou noc pršelo jak z konve, nahoře pak chumelilo (sníh je patrný již cca 400m nad městem). „Dnes zataženo, zítra krásně“ … tak zní předpověď jenž zůstala nezměněna z předchozího dne.
Není nač vyčkávat – v neustálém dešti balíme a vyrážíme na Weisshornhutte. Cca po hodině šlapání se déšť mění ve vločky a my vstupujeme do nádherného bílého království. Od 2.000 m.n.m. je všude sněhu jak o vánocích, prostě pohádka. Výstup trval pět hodin, všude samý ovce, značky zachumelený, cesta skoro neviditelná, přesto jsme moc nebloudili. Okolí Weisshornhutte (2.932 m.n.m.) připomínalo regulérní zimní Alpy. Chata, boudař i víno bylo super – navíc se chvílemi na okamžik ukázal některý z okolních velikánů (Dóm, ZinalRothorn, …).
Pátek (9.8.) ráno – začíná úžasný den, stojíme před chatou a fotíme vycházející slunce nad okolními horskými masivy, ve všech údolích jsou mraky, na obloze červánky, celé Alpy v novém bílém svítivém hávu … to je fantazie.
 
Pohled na Dóm 4.545 m.n.m. (loni jsme se z vrcholu koukali do míst, kde dnes fotíme)

Bohužel až na to, že nahoře napadlo tak 50cm nového sněhu, takže několik následujících dní hrozí lavinové nebezpečí. Weisshorn jsme již oplakali. Po snídani vyrážíme na bezejmenný kopec nad chalupou cca 3.800 m.n.m. Pohodový sněhový výstup v ranním sluníčku nakonec přechází v ledový skalní masiv. Poslední část (1 délku) dáváme už jen s Honzou. Souboj to byl slušný a pro ústup (slanění) obětujeme hoře 3 smyce. 

Při sestupu si všichni užíváme božského počasí a výhledu – na srpen (i těchto výškách) velice ojedinělému.
 Na chalupě naposledy pojíme, pak cca 2 hod. dolů do Tasche, nezbytná očista v potoce a tradá domů.
U Rokycan v motorestu si všichni dáváme tradiční noční tučnou knedlíkovou baštu a v sobotu 11.8. dorážíme domů na snídani.

Co dodat? Další nádherný týden v horách s třemi cestami klasifikace AD, s počasím od letního sluníčka po zimní chumelenici, se spoustou zážitků a partou skvělých lidí.