Walliskonoce, 22.-25.4.2011

Pátek 22.4.

 

Bohužel většina horských průsmyků a pasů je stále pod bílou peřinou, tudíž neprůjezdná… do Saas Fee přijíždíme o 3 později. Po celonoční jízdě řádně vyšťavení přebalujeme věci a baštíme. Lanovka nás přesouvá o 1.200 m výše na Felskinn. Krátký traverz na lyžích a jsme na Britanniahutte, pak sjezd 100 m na ledovec. Lopaty jedou na plný pecky a po chvíli máme parádní místečko na stan.

 

 

Vybalování a bašta nám trvá až do 14.00, pak vyrážíme na drobnou aklimatizační tůru – jen lyže, foťák a pití…

 

Stoupáme po Allalingletscher. Pásy na lyžích pomalu ukrajují další a další výškové metry. Slovo dalo slovo a tak už cíleně stoupáme směrem k vrcholu Strahlhornu. Bez maček je to chvílemi s trochou nejistoty, ale vůle je nezlomná. Náhle se kazí počasí. Kóta 4.063 m, jsme K.O., všude jen mlíko, večer se blíží, pokouší se o mě zimnice…130m pod vrcholem otáčíme a mažeme zpět do sedla pro lyže a pak už jen sjezd ke stanu. Počasí se umoudřuje a tak se nám občas ukáže cesta. Konečně kóta 2.930 m = stan. Večer ještě vykouzlí barevnou serenádu.

 

 

Sobota 23.4.

 

Spíme až do 7. Všude mlha. Po deváté vyrážíme už známou cestou po Allalinském ledovci. Pokus o repete. Tentokrát máme mačky, cepín i dostatek času. Po 14.00 hod. jsme na vrcholu: Strahlhorn 4.190 m.n.m. Mezi hordou horolezců u vrcholového kříže potkáváme i Čechy. Zevlíme a kocháme se skoro 1,5 hod. Pak pomalu scházíme do sedla 3.800 k našim prkénkám. Bohužel se opět zkazilo počasí. Mlha houstne, orientace je dost bídná,…najednou mi zmizí lyže i nohy. Z trhliny mi pomáhají kluci… Skoro zázračně se nám v totální mlze docela brzy daří najít stan…

 

 

 

Neděle 24.4.

 

Budíček v 6.15, Ráďa vaří čaj za čajem, po 8 vyrážíme směr Rimpfischhorn. Je krásně. Máme sebou kompletní lezení, jen… cca po hoďce Ráďa zjišťuje, že nechal ve stanu mačky. My s Jagyčem pomaloučku postupujeme dál, Ráďa mastí do stanu a zpět. V sedle Allalinpass 3.564 m jsme zas komplet. Mellichgletscher střídá Langfluegletscher až pod vrcholovou pyramidu.

 

 

Přidáváme lyže k ostatním zaparkovaným párům a dál stoupáme na mačkách. Strmý firnový svah střídá skalní pasáž. Skála je pevná, madlovitá a tak si užíváme volného lezení s občasnou sněhovou a ledovou vložkou. Ve 12.30 stojíme na vrcholu:

 

Rimpfischhorn 4.199 m.n.m.

 

Jagyč si poponesl pytel zanechaný v začátcích své lezecké kariéry z o pár metrů nižším předvrcholu. Počásko drží, slunce jede na plný výkon,… Vrcholový čaj, sůša, focení s křížem a pádíme dolů. Nahoru i dolu předlézáme různá lanová družstva až konečně u lyží opětovně potkáváme naše české soukmenovce. Sjíždíme společně, lyžování je parádní. Veget a véču u stanu na ledovci při západu slunce nám závidí všichni kolemjdoucí horolezci, jenž po náročném dni se z posledních sil šourají na lyžích k Britanniahutte.

 

 

 

Velikonoční pondělí 25.4.

 

Slunce osvětluje Walliské velikány. Svítá. Jagyč přemítá o svých bolavých nohou. Nakonec – vzdor bolesti – vycházíme na lyžích po 8 opět všichni tři. Po včerejší zkušenosti, kdy jsme ponosili lano a cajk v báglu, necháváme lezení ve stanu. V plánu je Hohlaubgrat v SV hřebeni Allalinhornu.

 

 

Jsme sami, užíváme si okolních panoramat a panenského sněhu. V závěrečném výšvihu předvrcholu 3.837 m jsou již lyže na báglu,

 

 

 

poté je necháváme zapíchlé ve sněhu a dál pokračujeme na mačkách. Zbývá posledních cca 180 m na vrchol. Jagyč tam už byl – normálkou a tak to otáčí. Já s Ráďou se nastřelujeme do finálního mixového lezení.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kolem půl dvanácté jsme na vrcholu:

 

Allalinhorn 4.027 m.n.m.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Normálkou z druhé strany proudí na vrchol davy lidí a tak už už pokukujeme jak se ztratit. Opět potkáváme „naše“ Čechy. Od dalších Čechů nakonec vymámíme lano a mizíme zpět v Hohlaubgratu.

 

Vrchní mixový prásk slaňujeme – klasicky, bez sedáků, Delfrem – bolí to, ale je to bezpečnější.

 

 

 

Z předvrcholu sjíždíme opatrně s cepínem v ruce, pak už si naplno užíváme senzační lyžovačky až ke stanu.

 

Je pekelná výheň. Balíme stan. Batohy se mění na přetěžké krysy. Koupeme se ve vlastní šťávě při výstupu k Britanniahutte. Následuje vrstevnicový traverz na horní stanici lanovky – Felskinn. Tady však začíná úplně jiný svět – tedy co se počasí týká. Je zima, fouká a drobně chumelí. Zpoza černého mraku stále vidíme jasnou oblohu rozprostírající se všude kromě lanovek Saas Fee. Sjezd v rozbředlém a rozježděném sněhu s mazlikem na zádech byl dóóóst výživný. V Saas Fee drobně prší. Mezi tisíci turisty nalézáme české dobrodince, abychom jim vrátili lano. Následující obžerství na parkingu u auta nemá konce…

 

Zbývá něco přes 1.200 km. V úterý ráno jsme doma. Totálně vyčerpaní, ale absolutně naplnění.

 

 

 

Díky přírodo, touho poznávat a bezva parťáci !

 

 

 

 Článek sepsal a fotkami doplnil Bosák.