Weisshorn 4.506 m n.m., 18.-21.8.2011

 Weisshorn 4.506 m.n.m.

JaBo 8/2011 – Jagyč, Bosák

…už 5 let nás lákala a magicky přitahovala dokonalá bílá linie pyramidy Walliského monumentu. Tři vzrušující ostré hřebeny spojené prudkými stěnami tvoří dokonalý soulad a čistotu horské krásy.

Po neúspěšném pokusu v srpnu 2007, kdy 50 cm nově napadaného sněhu na hřebeni a hukot padajících lavin nás vyhnal z chalupy Weisshornhutte 2.932 m.n.m. zpátky do údolí, se Weisshorn stal synonymem souboje oddílových plánů a excesů nevypočitatelného počasí…

Klasická výstupová cesta, tzv. normálka začíná 1500 výškovými metry z údolí (Randa) na chalupu (5 hod). Poté vede východním hřebenem dlouhých 1600 bm z chaty na vrchol  (12-14 hod tam a zpět) v klasifikaci AD se skalním lezením a 45° sněhovým hřebenem. Bez stabilního počasí čiré bláznovství…

2011 – letošní léto je jedno z nejhorších za poslední dekádu. Od začátku června nebyl ani jeden víkend s optimistickou předpovědí počasí. V červenci nás neustávající sněžení vyhání z Bernských Alp. S nabouranou psychikou stále ještě sledujeme předpovědní mapy …to snad nikdy neskončí…

Ve st 17.8., tedy po dlouhých 2,5 měsících, rosnička hlásí krásný víkend…

Ve čt ráno s Jagyčem kontrolujeme meteo weby – uááá, počasí drží. V poledne zapikáváme chalupu. Odpo po práci narychlo balíme a večer už frčíme do království Alpských velikánů. Natěšení nezná mezí. Jedeme durch celou noc. Ráno opouštíme auto ve Vispu a dál pokračujeme vlakem. Je vedro a tak při čekání na navazující autobus usínáme na lavici.  Do Zinalu 1.675 m.n.m. – typické horské vísky na konci údolí Anniviers sevřené do hradby 4tisícových velikánů nás převáží pohodlné švýcarské autobusy.  Je poledne a v dosud jen částečně turisty objeveném Zinalu vládne klid. Stojíme sami u domu vůdců a přemítáme, jestli jsme nepřestřelili… v plánu máme přechod Severního hřebene Weisshornu přes Bishorn (AD+, III+, mix, sníh 45°) a sestup do vedlejšího údolí normálkou, tj. východním hřebenem. Aklimatizace 0%, fyzička tak 90%, odhodlání 180%… jde se. Hned po prvních výškových metrech se však přižene déšť a ne moc daleko z oblohy padají blesky…

Naštěstí vše brzy končí a tak v poklidu stoupáme na chatu Tracuit 3.256 m.n.m. Celonoční jízda a téměř 1.600 m převýšení si vybírají daň. Jakmile zastavíme a sedneme si, okamžitě usínáme… všichni, které jsme až dosud předešli, teď míjejí spící „mrtvoly“ u cesty. Po téměř 30 min. deliriu se budíme a pokračujeme ve výstupu.

Nakonec jsme s celkovým časem spokojeni. Psaných 5 hodin jsme o 1 hodinu zkrátili.

Údolí ozařuje slunce, vrcholy halí mraky a na kameni za chatou už hučí vařič s čerstvou ňaminou. Poslední pohled směrem na zamračené úbočí zítřejšího výstupu a jde se spát.

Den D začíná budíčkem v 1 ráno. Snídaně, malátné balení a ve 2 hod vycházíme z chaty. Po chvíli se napojujeme na Turtmannský ledovec. Nasazujeme mačky. Jdeme ve stopách lezeckého páru, který vyrazil chvilku před námi. Přibývá trhlin, dvojice před námi výrazně zpomaluje, správná cesta evidentně vede jinudy. Přebíráme iniciativu a řádně navázaní hledáme cestu v bludišti trhlin zahalených noční tmou. Po více než hodince docházíme k úbočí Bishornu. Mezitím nás zprava předchází horský vůdce s klientem. Známe je již ze včerejška – fyzicky jsou na tom evidentně velmi dobře. Z chaty vyrazili skoro ¼ hod po nás.

Kopec se stále napřimuje a my začínáme tvrdě pociťovat chybějící aklimatizaci. Po další hodince a půl zastavuje a horopárek nás předchází. Už jen pár metrů a jsme na vrcholu – Bishorn 4.153 m.n.m. (samostatná 4tisícovka – cíl většiny VHT turistů na chatě). Jenže je tma, mlha a čím dál tím větší kosa. Obě stále navázané lanové dvojice bloudíme po vrcholovém platu. Síly rychle ubývají, zima začíná ovládat naše nezaklimatizovaná těla, všude jen mlha a srázy kamsi do údolí…; náhle se přidává silný vítr a sněžení, …kde je do pr… ten hřeben ?!? Už to tam moc dlouho nevydržíme, reálně uvažuje o návratu… uf, téměř po hodině horopárek nalézá ten správný směr. Svítá, vítr ustává, nálada se výrazně lepší. Předcházíme odpočívající usměvavou holčinu a nemluvného chalana (lezci někde z Rakous)  a nalézáme do cesty. Po úvodních pohodových pasážích v mírném sněhovém hřebeni  a položené pevné skále přichází konečně lezení. Ještě chvíli diskutujeme s navracejícími se švýcarskými lezci, kteří vyrazili z chalupy již v 1 ráno. Ranní vichr se sněžením je zastihl v těžších lezeckých pasážích a tak prchají zpět. Počasí však dnes má být výborné a opět se pohybující lezecký pár kdesi za námi nám dodává dostatek důvodů k pokračování.

Lezeme stále v mačkách. Pomalu se zžíváme s místním materiálem. Pevná skála nám dodává sebevědomí. Lezení přináší kýženou radost. Dvě ze skalních věží končí jednodélkovým slaněním. U druhého slanění mi z batohu vyklouzne cepín … nárazy o skálu 50, 100, 300, 700,… metrů kdesi pod námi dává tušit, že už jej nikdy neuvidím. Chvíli řešíme co dál, přeci jenom občasný mixový terén a pár pasáží s uvolněnými šutry si zaslouží nějaké to železo v ruce… nic na plat, pokračujeme…

Horopár za námi nabírá skluz, ale bojuje. Pomalu se blížíme ke klíčovému místu celého výstupu, tzv. strážci. Vypíná se na hřebeni do výše min 50-ti metrů jako neprostupná skalní hradba.

Chvíli sedíme pod jeho patou a zíráme na hladkou plotnu, kudy asi vede cesta. Času není nazbyt a tak se pouštím do první délky. Poctivě jistíme. Sem tam nalézám starou skobu či nový borhák. Dobírám Jagyče a pak lezu dál. Už vím, proč toto místo zmiňuje každý průvodce, lezení se přiostřuje, jištění vlastní, klasifikace spíš V- než III+, na zádech bágl, na nohách místo lezaček pohorky a mačky… myslí se vracím do podobných pasáží, které nás prověřovali vloni v cestě Westridge na Grandes Jorasses… ještě závěrečná spára a je to. Sice malá, ale relativně rovná polička se starou skobou vyzařuje jistotu a relativní pohodlí ve stěně. Dál už se cesta narovnává a skálu nahrazuje mixový terén.

Náhle míjíme známou našláplou dvojici – vůdce s klientem. Už se vracejí z vrcholu – teda klobouk dolů. Trochu nás zarazí pohled na klienta, který sic fyzicky je určitě navýši, ale lezecky je velmi nejistý…??? No snad guide ví co dělá, rozhodně jim to odsejpá.

Ohlížíme se zpět – náš horopár se zasekl pod hladkou plotnou strážce.

Už zas hledíme nahoru a postupně slézáme poslední skalní výšvihy. Následuje jednoduchý, ale exponovaný a strmý sněhový hřebínek. Opět se hlásí nedostatečná aklimatizace a únava. Slunce nekompromisně pálí. Těch posledních pár metrů jdeme min. hodinu…

…je poledne dne 20. srpna 2011 a my stojíme na našem vysněném vrcholu – Weisshorn 4.506 m.n.m. Jsem rád, že jsem tu zrovna s Jagyčem – mockrát jsme o Weisshornu mluvili a plánovali, lezeme spolu již delší dobu, podobná fyzická, technická a duševní kondice nás hodně sbližuje a umožňuje 100% důvěru v dosažení cíle.

Ještě chvíli se kocháme pohledy na okolní masivy, dominanty a ledovce. Snažíme se dostat do těla nějaké jídlo – moc to nejde, žaludek se mermomocí snaží vše vrátit zpět. Vzdáváme nerovný boj s vlastními těly, vrcholové foto a už ukrajujeme první metry z 500 bm vysokého sněhového východního hřebene normálky. Jde to parádně. Nohami občas jen tak motáme, ale mačky vše vyrovnávají. Rychle se dostáváme do skalní pasáže. Jak by to bylo krásné lezení, kdybychom nebyli již 12 hodin na nohou! Opatrně slézáme skalní věže, jednu za druhou, nahoru, dolů… bohužel vůbec neklesáme. Lezení se neskutečně vleče, mačky skřípou o skálu a my neustále sledujeme chatu Weisshornhutte kdesi v dolině kilometr pod námi. Opouštíme skalní žebro a klesáme. Střídá se částečně a úplně rozrušená skála. Je to tu jak v nekonečném kamenolomu. Slunce jede na plný pecky…únava se kupí.

Konečně poslední skalní výšvih, ledovcový splaz, příjemná pěšinka,… kóta 2.932 m.n.m. … přicházíme na chalupu. Všude je spousta lidí, lezců, turistů,… přiblížila se 18-tá hodina. Slunce ubírá na intenzitě, hluboká údolí již halí stíny Alpských velikánů. Chvíli odpočíváme, poté sbíráme poslední zbytky sil, rušíme ubytování ve prospěch horopáru, který se nám velmi vzdálil. Statečně však bojují dál a snad se v pořádku dostali na chalupu.

My pokračujeme v sestupu do údolí. Už víme, že jsme to zvládli a tak vnitřní blaho přebíjí všudypřítomnou únavu. V půl deváté – po poctivých 18,5 hodinách jsme v Randě. Sedáme na vlak a sjíždíme Zermattským údolím do Vispu. Po deváté již objednáváme vítězoslavné pivko v jedné z místních hospůdek. Užíváme si slastný pocit po poctivé dřině a splněném snu. Večer zaleháme do trávy u auta. Je teplo, usínáme okamžitě.

Ráno v klídku snídáme, balíme a po dlouhé době projíždíme skrz Furka pass za světla. Ještě koupačka v potoce s kulisou loučícího se obrysu Weisshornu a už ukrajujeme km po švýcarské, německé a české dálnici…

Inu byl to vydařený víkend. Weisshorn nám ukázal svou krásu, ale i jak málo stačí, aby počasí zcela změnilo příjemný výstup v peklo.

…prostě zážitek, na který se jen tak nezapomíná…

©Jirka Pražák