Zavírání Alp – Stubai (14.11. – 17.11.2013)

Jsme na Hradeckém terminálu připraveni vyrazit. Já, Eva, Vašek, František, Jana, Jarmilka, Adéla a v　Praze máme vyzvednout Jirku Knížete. Vypadá to, že již nikdo nepřijde, ale František pořád pokukuje po MHD s　odůvodněním, že pro nás má ještě nějaké překvapení. Někteří byli přesvědčeni o tom, že je to Karel, kdo celou akci zdržuje. Na terminále nebyli moc nadšení, že hodinu stojíme na příjezdu autobusů i přesto, že už žádné autobusy nejezdí. Nakonec jsme se přece jenom dočkali. Hle kdo přijel z　Brna. Pokyša!

Cesta utekla jako voda, rozhodujeme se popojet i přes zákaz vjezdu k　Laponese Almu a zkrátit si cestu. Vyrážíme napřed a František s　Adélou odvážejí auto zpět na parkoviště. Rozcestník hlásá 3 hodiny, cesta na chatu Bremer Hutte by měla být nenáročná. Bohužel v　nově napadaném sněhu ztrácíme značku hned několik minut po odchodu z　L. Almu. Bloudíme tam a zpět. Ani mapa nám moc nepomáhá, jelikož máme dvě a každá ukazuje cestu jinudy. Nakonec nás dohánějí František s　Adélou a vsázíme na jejich zkušenosti. Bohužel ani oni nemohou najít cestu a nakonec se paradoxně ztratili ještě více než my. J

Nakonec náhodou narážím na cestu, po chvíli slyšíme i píšťalku s　Františkem. Konečně stezka, stoupáme, sněhu přibývá a hodiny ubývají. Brodíme řeku a ztrácíme značku. Ale nevzdáváme to… nakonec už to dál nejde a musíme to vzdát. J

Vracíme se na chatku, která je sice zamčená ale táta (Vašek) je zdatný několikanásobný lupič Rakouských chat.

“Bivak jako prase” všichni opakují. Sic je to stará hláška Pepy Tejkla, já se tu však cítím jako v　hotelu. V　přibývajícím večeru a ubývajícím alkoholu jsem přijat do HO Stěžery a loučím se s　dvěma sty korun. Následuje objetí s　Františkem, nejen my dva nadšení a spokojení uleháme.

Sobota. Krásné ráno, sluníčko se dere pomalu nad obzor a po 8 vyrážíme. Za chatkou jsme již předchozí večer našli značku a již vyrážíme správnou cestou. Opět brodíme řeku a poté rychle stoupáme.

Avšak ne dost rychle, jakýsi machr nás předhání na skialpech a povídá něco o tom, že toto teda ještě neviděl. Nechápeme, co tím myslel a dál se brodíme sněhem, střídáme se v　prošlapávání.

Kolem jedné hodiny odpoledne přicházíme k　chatě Bremer Hutte (2　413 m). Počasí by záviděli i Chorvati či Italové. Holky sundávají trička, opalovačka medvěďák a oběd.

Tato kombinace zapříčinila to, že nikoho ani nenapadlo pokračovat dál. Užili jsme si příjemné odpoledne, strávené na více než příjemném místě, dopili zásoby alka i nealka, snědly, co se dalo a blaženě usnuli.

Ráno bylo zase jako z　pohádky, ale bohužel vyrážíme za Šemíkem. Rychle ztrácíme výšku, přicházejí poslední výhledy a než se člověk naděje, sedí v　autě na cestě domů. Nechybělo prý již tradiční koupání v　rakouském aqua parku, a pak přímé spojení do České Republiky.