Zimní táboření CHKO Broumovsko – Javoří hory, 1.-3.2.

Ačkoli někteří z nás měli ještě pět minut před odjezdem nejistotu, zda vůbec se budou moci zúčastnit, jiní se pro jistotu pakovali z domu již za rozbřesku.

Deváté zimní táboření započalo v nádražní hale města Hradec Králové. Prezident a Jerry přicházejí s úsměvem a kalíšky lahodného moku v ruce. Usedáme do vlaku směr Broumov hlavní nádraží, aby se zde navázalo na již proběhnuvší výpravu (http://www.hostezery.cz/view.php?cisloclanku=2011020001). Cestou se dělá výčet kolikátý ročník zimního táboření právě začíná. Kdo se kdy zúčastnil, kolik členů a nečlenů. Kde jaké táboření proběhlo a za jakých podmínek. Po zkušenosti v Lužických horách (http://www.hostezery.cz/view.php?cisloclanku=2012100005) si chlapci libují, co všechno si s sebou nezapomněli zabalit. Batohy měli opravdu poctivé, leč …

Cestou přistupuje Petr (trochu smutníme, že sestra nenapekla) a pokračuje se v debatě. V Broumově na nás již čeká Cyr (bez batohu). To je frajer zimního táboření.

Vyrážíme směr Broumov – Olivětín, do hospůdky kdysi známé mezi místními “U Hitlera”. Chudák pan hostinský. Kouř by se dal krájet, ale vůně klobásy, pivko a karambol povznesl atmosféru této krčmy.

Cestou přes Benešov do Janoviček (614 m n. m.) se bavíme trochu na účet Prezidenta, který na vlastní kůži pozná, že sytý hladovému nevěří. V místní restauraci Vyhlídka trávíme večer a máme tu čest přivítat Danu. Se slovy určenými k Cyrovi: “Ty už si pivo nedáš!”, s námi strávila přinejmenším krásnou hodinku. Neboť Cyr se pochlapil: “Takže jedno pivo a tady pro paní něco na povzbuzení, třeba černý čaj.” Pak to tedy ještě završil horkou láskou, která jak jsme po rozboru zjistili, nebyla až tak úplně horká, či láskyplná, jako pro jiné.

Cyr s Danou odjíždí domů a nám penzion Panoráma skýtá přístřeší pro páteční noc, trochu mrholí.

Vcházíme do přírody Javořích hor, začíná sníh. Kopírujeme česko-polské hranice. Cílem je Ruprechtický špičák (881 m n.m.). Začínáme míti ideu, že by nebylo od věci, zdolání vrcholu oslavit piknikem u otevřeného ohně přímo na bodě nejvyšším. Cestou míjíme několik značek slavného maratonu ZIELONE SUDETY.

Na Širokém vrchu (840 m n. m.) se nám naskýtá konečně i výhled do kraje. My máme bílo, kolem nás “zeleno”. Poprvé je vidět rozhledna na Ruprechtickém špičáku. Začíná býti větrno. Piknik se odkládá, ale výstupu na rozhlednu nic nebrání.

Scházíme níže do lesa a u jednoho z přístřešků se chlapci jali rozdělat oheň na vytoužené klobásy. “Trpaslík je dobrý plavec, ale nevydrží …” Klobouk dolů, snažili se. Nechtěli uznat porážku bez boje hodně dlouho. Leč … Závěrem bylo vyřčeno: “Na příští zimní táboření třísky a podpalovač s sebou.”

Klobásy se ohřály v ešusu a my míříme směr Vižňov, Meziměstí, kde se opět scházíme s Cyrem. Hurá, má batoh, zůstává s námi. V místním podniku dáváme první večeři. Někteří nadšenci si nechávají pustit v televizi jakýsi turnaj v tenise, který nemá konce. Proto raději pokračujeme dále do Vernéřovic. Užíváme si chlebíčků, topinek, fandíme stále neukončené hře tenisu, hrajeme šipky.

Místo noclehu u Vernéřovické studánky jsme dosáhli malou bojovkou. Kdy nás Cyr protáhl dvoumetrovým rákosím se slovy: “Tady ta cesta někde musí být!” Cíl nám byl odměnou. Malinko nasněžilo, teplota klesla. U Vernéřovické studánky je kostel, fara a sauna. Někteří jsme ulehli na terasu, někteří přímo do sauny.

Nádherné nedělní ráno, po ještě nádhernější noci pod hvězdami. Vydáváme se směr Buková hora (638 m n.m.), a pak už za plného slunce scházíme dolů přes louky do Teplic nad Metují – Skály.