Biancograt, září 2015

Už to letos vypadalo na léto bez hor, naštěstí jsem se dohodl s doktůrkem Ondrou Rencem na výjezdu. Volba padla na Piz Berninu 4049Hm, a to konkrétně na nádherný hřeben Biancograt.

V pátek ráno parkujeme ve vesničce Monteratsch, dospíme malou část nočního spánkového deficitu, pobalíme a valíme na vláček. Za pár franků se tísníme s japončíky dvě zastávky v přeplněném vlaku. Vláček měl připojené vyhlídkové vagonky a v Pontresině je odpojují. Zajímavé. Dál už jdeme po svých. Na široké cestě potkáváme turisty v koňských povozech. Asi byli v hotelu Roseq na obědě. Za hotelem pokračuje už jen stezička, která pozvolně stoupá na morénu a Tschierva Hütte 2564Hm. Ubytují nás na pokoji Bianco. Jsme hned u okna, což se ukáže jako prosíravé. Abychom neusnuli (což by šlo hned, jak bych se dostal do horizontální polohy J) jdeme na obhlídku nástupu, který průvodce popisuje jako nepřehledný. Procházka trvá 1,5 hod a po cestě zpět se dokonce ztrácíme…. no uvidíme zítra. Budeme muset spoléhat na dav.                                                                                                     Večer výborná večeře o čtyřech chodech, focení mírně zataženého hřebene, nákup zlaté vody 12FR/1,5l L a hurá na kutě.                                                                                                                                                            Usínám celkem dobře. Po téměř šesti hodinách spánku ve 2:30 první budíky na cimře, po chvíli vstáváme i my. Strojení, snídaně a v půl čtvrtý vyrážíme. Jsme v 1/3 vláčku, kus před sebou vidíme světélka a kus za sebou zbytek hadu. Celkem dnes vyrazilo odhadem 30 družstev. Nástup je nepříjemnou sutí, o to nepříjemnější, že Ondrovi přestává svítit čelovka…pak už nesvítí vůbec…chvíli za mnu klopýtá… nezbývá, než vyměnit baterky, no nic, pár dvojek nás opět předbíhá. Nástup do sedla volíme sněhem místo feraty. Tím předbíháme několik družstev zase my. V sedle začíná svítat, kouzelná hra barev. Na obzoru je vidět i stín Berniny… krása. Jsme sami.                      V sedle se rychle napijeme, navážeme na lano a už se Ondra pouští do lezení. Občas trojkový krok, tvrdý firn, občas nýt, hrot, spárka pro frenda. Jdeme souběžně, když Ondrovi dojde matroš, lezu první já. To už je vidět vlastní sněhová žiletka hřebene. Nečekáme a pokračujeme dál. Hřebínek je úžasný. Docházíme čtyřku brzdičů, předbíhat se nedá tak zvolníme a stoupáme poslušně za nimi. No alespoň si trošku odpočineme, ještě to budeme potřebovat. Na předvrcholu je zakouřeno, tak hned pokračujeme dál. Stále na průběh. Krásná turistika s lanem, přelezy dvou věžiček se dvěma slaněními a závěrečný výšvih. Výš už to nejde. Koukáme jak puci, hodinky ukazují 9.15. Trochu jsme to oproti průvodci zkrátili (píšou 8-10hod). Kocháme se famózními výhledy, plníme bříška svačinkou, čokoládou a čajem. Přemýšlíme o Piz Palü 3905 Hm. Ondra někde četl, že to Kořez to šel z Biancogratu, přes Piz Palü až dolů. Tak, že prý bychom to mohli zkusit též. Čas je dobrý, tak proč ne. Uvidíme v sedle Bellavista, tam stejně tma musíme….. Na vrcholu se flákáme skoro půl hoďky.                                                  Sestup není zadarmo, dvakrát slaňujeme. Na chatě Marco e Rosa 3597Hm jde Ondra dokoupit vodu. Chatařka se vykecává s kdekým, tak mu to trvá přes čtvrt hodiny. V jedenáct vyrážíme na traverz ledovcovými pláněmi, slunce pálí a pálí. Občas dáváme pauzu na vydýchání, jak říkáme, kvůli focení J. Před sedlem Bellavista jsme kolem jedné, tak rovnou pokračujeme na Palü. Výstup vede krásným jednoduchým skalním hřebínkem. Máme mezi sebou stále pověšené lano, ale spíš, že se nám ho nechtělo rušit (a mě i nést). A slunce pálí. Dál je výšvih a ledové hřebínky postupně všech tří vrchů Piz Palü. Úžasné místo. Následuje sestup v ledovém království, přes strmé firnové svahy, seraková pole, trhliny se dostáváme o skoro kilák níž. Teď už jsme jen vytrvalí. K lanovce Diavolezza 2 973Hm vede plochý ledovec, plný suti kamenů a meších trhlin. Když z něj slézáme, přižene se mlha a jsme v pytli. Hledáme pěšinku, tu nemáme a směr pouze tušíme. Pak už máme i pěšinku, která klesá, stoupá, klesá, stoupá no moc nesestupujeme. Na Diavolezze je již mrtvo. Polední lanovka jela před dvěma hodinami, tak kdo by se tady zdržoval. Cena ubytování 80FR nás neláká. Dál sestupujeme přes sjezdovku, na které je plachtou zakrytý loňský sníh…. Následuje hledání cestičky v mlze a pochod smrti…cesta klesá pozvolně, místy stoupá…a to fakt nechceš. Když mlha povolí, vidíme údolí. Je blízko a přitom daleko. S posledním denní světlem přicházíme k vlakové stanici Bernina Sout. Poslední vláček jel před dvěma hodinami….nezbývá, než dojít pro auto po svých. Bez batohu je těch 5km skoro kousek. Chvilku po desáté nabírám Ondru s batohy na vlakové zastávce a v jedenáct už usínáme v autě. Bilance dne od strýčka googla 25km, 2,5km nahoru, 3,2km dolů. Dle nás 18 hodin plných intenzivních prožitků.

Ráno Ondra nemůže dospat a jde se projít k ledovci Monteratsch. Asi by mu bylo líto, že ho neviděl zblízka. Po deváté vyrážíme k domovu, s malou zastávkou pro mapu ve St. Moritz – městě boháčů. Na hlavní třídě je zrovna přehlídka luxusních vozů ze závodu ENGADINA. No parádních aut, na který bych nevydělal za celý život, plná ulice. Před hotelem Rols… no město boháčů. Jen v neděli mají zavřené krámy, tak jim tam vytoužená mapa zůstala.

Cesta dom nekonečná. Pře Ga-Pa stojíme v koloně, dálnici a Mnichov objíždíme krásnou rekreační zónou u jezera Walchensee, přesto předávám volant po 7hod jízdy a najetými 350km. Po dálnici už je to jiná (asi je to řidičem) za další 4,5hod jízdy jsme doma.

Díky parťáku za výlet, hory, že jste nás pustily k sobě a počasí za výhledy a krásnou podmínku.

SKOL

JL