Gruzie – Kazbek ( 5047 m.)

Poprvé jsem navštívil Kavkaz před třinácti lety a tehdy při výstupu na Elbrus uviděl ty nekonečné hradby ledovci pokrytých hor. Po sestupu do doliny čerpal síly v alplágru, ve kterém nabízeli skvělý šašlík a slušné pivo, tehdy jsem si říkal, že se za tímhle koutem země chci jednou trmácet. Čas plynul a myšlenky na Kavkaz pomalu upadaly v zapomnění.

Vloženo za Marcela

Až při loňském zavírání alp debatujíc s Pokyšou o plánech a tužbách kam vyrazit, dochází řeč na Kazbek (gruzínský název მყინვარწვერი Mkinvari – Ledová hora), třetí nejvyšší horu Gruzie a sedmou nejvyšší horu Kavkazu. Nu, proč ne, impulz byl na světě…
Koncem srpna tedy odlétáme z Prahy přes Istanbul do gruzínského Tbilisi. 

 

 

 

 

Zde se příliš nezdržujeme, zdlouhavě sháníme kartuše k vařičům a pak se najatou dopravou přesouváme do zhruba 150 km vzdáleného střediska Kazbegi (Stepantsminda, 1750 m.). To leží v blízkosti gruzínsko-ruské hranice a tvoří výchozí bod pro náš výstup na Kazbek. 

 

V Kazbegi máme v plánu (po průzkumu místních náleven) strávit v guesthausu jednu noc a ponechat zde ledovcovou výbavu. Následující den totiž vyrážíme do zhruba dvacet kilometrů vzdálené Juty, výchozího místa dvoudenního aklimatizačního treku. Zde projdeme přes dvě třítisícová sedla (Chaukhi Pass 3330 m., a Sadzelisghele Pass 3030 m.) v blízkosti horského masívu Chaukhi (North Chaukhi, 3842 m.), zdejší známé lezecké oblasti. 

 

 

 

 

Tamější základnu tvoří vyhledávaný camp Zeta, za který by se svým komfortem nemuselo stydět žádné alpské středisko. 

 

 

 

Na treku si můžeme konečně vychutnávat rozlehlost zdejších hor, které nám svým tvarem a barvou vzdáleně připomínají přerostlé Roháče. 

 

 

 

 

Nedaleká gruzínsko-ruská hranice a zejména napjaté vztahy obou zemí jsou důvodem, proč se v příhraničních dolinách objevují vojenská stanoviště. Kontrola naší výpravy probíhá v poklidném duchu a nechybí ani pozvání na čaj. Po zapsání narychlo zvoleného ,,načálnika“ naší skupiny do patřičných kolonek a sdělení odkud a kam máme namířeno, jsme propuštěni s přáním šťastné cesty. 

 

 

 

 

Druhý den navečer se vracíme zpět do Kazbegi a opět využíváme pohostinnost již známého guesthausu. Předpověď pro následující dny hlásí ideální podmínky pro výstup, dokonce i samotná hora se nám konečně ukazuje v celé své kráse a majestátnosti. 

 

 

 

 

Po snídani a doplnění proviantu balíme bágly a vyrážíme ukrojit něco málo z kvanta výškových metrů, které nás v následujících dnech čekají. 

 

 

 

Pro tento den máme v plánu vystoupat necelých 450 výškových metrů až ke svatostánku Tsminda Sameba (Svatá Trojice, 2170 m.), u kterého je dle průvodce voda a spousta místa na stany. Ve vedru dorážíme na místo a pozorujeme komerční cvrkot kolem známého poutního místa ze 14. století.

 

 

Houfy turistů se vyvezou taxíky, majetnější rovnou přiletí vrtulí, nafotí selfie a v prachu mizí zpět do údolí. 

 

 

 

Ráno vše opět balíme a suneme se přes sedlo Arša (2940m) a ledovec Gergeti (3260 m.) k bývalé meteostanici Bethlemi Hut (3670 m.), která tvoří tzv. base camp pro výstup na Kazbek.

 

 

 

 

V odpoledních hodinách se dovlečeme k meteostanici a ještě než se stačíme rozkoukat, jsme vyzváni obsluhou chaty k zaplacení poplatku (cca 100 Kč za noc/stan). V okolí stanice se nachází mnoho míst pro stany obehnaných kamennými zídkami, které výškou dávají najevo, že vítr zde dokáže potrápit. Hromady odpadků všude kolem však poněkud kazí dojem z tohoto místa.

 

V BC jsou po letní sezonu přítomni polští horští záchranáři, kteří nás utvrzují o ideálním výstupovém počasí pro následující den.  Na prohlídku výstupové trasy už nezbývá čas, věříme, že trasu přes morény trefíme a také vzhledem k velkému množství stanů předpokládáme, že nepůjdeme sami. Budíky nařizujeme na jednu hodinu ranní a plni očekávání chvil budoucích se jdeme pokusit o spánek.

 

Vyrážíme po druhé hodině ranní. Za bezvětří, svitu hvězd a čelovek se v nekonečné suti motáme labyrintem cest, až nás nakonec kamenní mužíci vyvedou k nástupu na ledovec (4200 m.). Zde se navazujeme na lano a za svítání stoupáme v mačkách na kazbecké plato ve výšce 4450 m. 

 

 

 

 

Výstup na Kazbek nepatří mezi technicky náročné. Vzhledem k výšce hory však mohou nastat komplikace při nedostatečné aklimatizaci a zejména nevyzpytatelnosti zdejšího počasí. Zatím nám oba faktory hrají na ruku. Předešlá aklimatizace funguje a počasí zůstává ideální. Na platu si dáváme rychlou svačinu a pak pokračujeme ve stoupání na hranu západního vrcholu Kazbeku (4905m.). 

 

V těchto místech se přechází hranice na ruskou stranu a v dálce můžeme spatřit obrysy Vladikavkazu, vzdáleného vzdušnou čárou zhruba 40 km. Šineme se ve štrůdlu lanových družstev do sedla mezi západním a hlavním vrcholem Kazbeku (4844 m.). Odtud nás už čeká přibližně 150 výškových metrů vysoký závěrečný výšvih, po jehož překonání docházíme před půl desátou na vrchol.  Výhledy jsou parádní, na severozápad se nám ukazují pětitisícové vrcholy hlavního hřebene Shkhara, Dych-Tau, Koshtan-Tau a solitérní Elbrus.  Užíváme si vrcholu, jak jen to jde, snažíme se na paměťové karty přístrojů zachytit ony krátké vrcholové okamžiky, ale především je vstřebat do sebe.

 

 

 

 

Protože je výstup pouze polovina úspěchu a vrchol se začíná plnit lidmi, je načase obrátit se k sestupu. Ledovec Gergeti je už sice rozbředlý, ale trhliny jsou zřetelné a není jich mnoho. 

 

 

 

 

Problém nastává až pod sluncem rozehřátou stěnou Khmaura, ze které se téměř nepřetržitě sypou do blízkosti stezky kameny, což nás donutí zmobilizovat síly a nebezpečný úsek proběhnout. Ke stanům scházíme brzy odpoledne, máme toho plné brejle, a proto sestup do Kazbegi necháváme na následující den. 

 

 

 

 

Vzhledem k úspoře času, který jsme pro případ špatného počasí rezervovali na výstup, nám do odletu zůstalo pár dní. K moři se nikomu nechce a na přesun do jiné části Kavkazu je už času málo, proto volíme poznávání hor a dolin v okolí Kazbegi. Vyrážíme na jednodenní výlet do doliny Truso známé četnými minerálními prameny, jež vyvěrají na povrch a vytvářejí krásné žlutobílé travertínové koberce.

 

 

 

 

Za západu slunce docházíme k opravenému ženskému pravoslavnému klášteru se strážní věží, před kterým jeptišky malují na upomínkové kameny podobizny svatých. Nejčastěji patrona Gruzie – Sv. Jiřího sedícího na koni v boji s drakem. Z reproduktoru umístěného v okně kláštera se údolím nesou gregoriánské chorály což jen umocňuje již tak silný a těžce popsatelný zážitek. 

 

 

 

 

Poslední noc v horách máme v úmyslu strávit mimo běžně navštěvované turistické trasy. Na doporučení místních volíme liduprázdnou dolinu Artkhmo, k jejímuž vstupu se necháváme přepravit, dále již pokračujeme proti proudu říčky po svých. Po pár kilometrech mijíme ruiny stejnojmenné osady se zbytky středověkých obranných věží a několik trávou zarostlých hrobů ve stráni. 

 

 

 

 

Pokračujeme hlouběji do údolí, několikrát se brodíme potokem a přelézáme skalky, až nacházíme vhodně místo pro stany. Do potoka dáváme chladit ohnivou vodu, zapalujeme oheň a večírek může začít… 

 

 

 

 

Následující den nás čeká návrat do Tbilisi, na které nám zbyl poslední volný den. Město založené v 5. století, nyní s více než 1,4 milionem obyvatel bylo v dávné minulosti pod nadvládou např. Arabů, Peršanů či Turků by stálo za mnohem delší návštěvu. 

 

 

 

 

My vybíráme alespoň relax v proslulých tureckých lázních ve čtvrti Abanotubani,  prohlídneme si nad městem tyčící se pevnost Nariqala ze 3. století a zdejší proslulý bleší trh, na kterém jde snad sehnat cokoliv. 

 

 

 

 

 

 

 

 

Každý, byť sebelepší výlet však jednou končí. Z Gruzie odlétáme s vděčností, že se vracíme v pořádku a měli tu možnost spatřit alespoň zlomek co nám táto země může nabídnout.

Marcel