Mayerlrampe

Bosák & Jagyč & Láca & Peky

22. výročí sametové revoluce vykouzlilo sametové počasí a tak hned po ranním příjezdu k zavřené Hochalpenstraße se kocháme sluncem a sněhem zalitém pohořím Vysokých Taur. Máme kliku a tak nezáživných asfaltových 13 km po již týden zavřené silnici překonáváme v dodávce místních dělňasů.

Z parkoviště Kaizer-Franz-Josef-Hohe sestupujeme na ledovec Pasterze. Nad hlavou totální plech, sněhové podmínky pro tůry i lezení ideální. Cesta k bivaku na hřbetu jednoho z Großglocknerských žeber je zatím nejsnazší a nejpříjemnější ze všech předchozích výprav. Jdeme pouze přes ledovec, žádné výšvihy, mixové pasáže, bloudění a volné šutry jako v předchozích letech. Po necelých 6-ti hodinách jsme tam. Jsou 3 odpoledne, klid, ale kosa… sluce svítí všude, jen ne do severní stěny.

Budíček v 4.30 nás vyhání z vyhřátých spacáků a neaklimatizovaná kebule bolí… vše řeší snídaně a paralen…

V 6.00 stále ještě za tmy vyrážíme pohodovým traverzem pod nástup do firnového žlabu. Sníh drží, odtrhová trhlina je maximálně 1m široká, sklon svahu do 50°.

Cepíny ukrajují první výškové metry v parádním firnu…

Pomalu se rozednívá…

Excelentní volný výstup strmým sněhovým svahem končí… blížíme se k 200m vysokému ledovému žlabu. To je to hlavní lákadlo, proč jsme tu. Připínáme si zbroj (ledové šrouby, frendy, vklíněnce, presky, karabiny, smyčky,…), vážeme se do 2 lanových dvojek a vyrážíme.

První část rampy je méně ukloněná a tak souběžně postupujeme vzhůru. V 1/3 sklon svahu přidává grády, ruce i nohy začínají cítit námahu a první letošní zimní lezení navrtává psychickou jistotu. Já i Peky vyrábíme první štand v ledu a dobíráme Jagyče a Lácu. Od této chvíle se již poctivě jistíme.

Kvalita ledu i expozice je parádní. Já s Jagyčem tesáme v pravé části žlabu, Peky s Lácou středem, obě linie mají svá pro i proti. Občas se podívám vlevo na Pekyho – zastavuje, visí v cepínech zapřený koleny o led a funí…

„Jsem na tom podobně kámo“ …uklidňuju sebe i jeho a rychle oddechuju… Ku..a!, akorát mi vypad šroub a zmizel kdesi v hlubině pode mnou… no nic, postupně oba dobíráme kluky na druhým konci lana a valíme dál… zimní lezení má své kouzlo a dnes jsou naprosto ideální podmínky…

Kuloár končí ostrou hranou, kde nás vítá slunce. Chvíli si prohlížíme následující skalní výšvih, popíjíme čaj a soukáme do sebe sůši. 

Vrcholový skalní grát představuje mixové lezení v pevné skále klas. II až III se sněhovými pasážemi. Pro zakládání smyc, vklíněnců i frendů vytvořila příroda super podmínky a tak můžeme postupovat současně (navázaní na lano bez dobírání). Vcelku to odsejpá a tak v půl druhé stojíme u vrcholového kříže Großglockneru 3.798 m.n.m. Jsme tu všici i s neodbytnými ptáky komíňáky, tedy všichni krom jednoho velmi dobře založeného frenda, který tam zůstane již na věky…     

Peky za nás všechny zanechává na vrcholu Rakouska památku a už pádíme dolů, přes malý Glockner na winterraum chalupy Erzh.-Johann-Hutte (3454m).

Tam si Peky konečně sundává bagáně a už mu je jasné, proč ho tolik bolí prsty u nohou – při lezení se mu ňák schmoutaly ponožky a prsty zatím lehce omrzly…

Navečer vegetíme a vaříme na postelích típků, co dnes ráno nalezli do cesty Pallavicinirinne a je jasné, že budou dolejzat v noci.

Bohužel hlavně díky ideálnímu slunečnímu počasí je na 4 lůžka více než 14 zájemců a tak trávíme noc na podlaze na chodbě. Ač je ve spacáku příjemné teplíčko, spánek je dost bídný či skoro žádný…

Ráno je opět plech plechovatej a my jdeme prozkoumat prozatím vždy jen z dálky okukovanou linii v levé části Großglockneru – Eisnase (ledový nos) s impozantním převislým sklonem ledů. „Nos“ se napojuje do Pallavicinirinne (na obrázku), kde jsme s Jagyčem úspěšně zápolili v květnu 2008.

Peky s Jagyčem budou protentokráte pouze užívat parádního počáska a výhledů v okolí výlezu z Eisnase. Já s Lácou nalézáme, resp. slézáme po okraji rampy k ledovému příkrovu. Volíme linii v levé části stěny se sklonem cca 80°. Hned po prvním záseku je jasné, že kvalita letu je úplně jiná než ve včerejší Mayerlrampe – bohužel jiná znamená podstatně horší. Místo jemného zaseknutí hrotu cepínu probíhá zběsilé bušení do ledové masy, fyzicky i psychicky to hrozně vyčerpává. Místo včerejších 10 – 15m rozestupech mezi jednotlivým jištěním teď vrtám po cca 1,5m. Noha mi vyšívá, je pěkná kosa (zas ta severka bez slunce), často na sebe shazuju více než půlmetrové koláče odseknutého ledu… až mi jeden zvláště povedený olíznul nos. Během chvíle pokrývají průzračnou modř červené fleky… levá ruka už není schopná udeřit… síla je definitivně fuč… navíc mě nenávratně opouští jedna z karabin… Visím v ledu jak pytel, v cepínu a 1 šroubu a po teprve 8 vylezených metrech začínám dobírat Lácu. Kupodivu ani na druhým si to Láca moc neužívá a tak jej spouštím zpět dolů. Poté Láca trasou našeho sestupu oblézá ledy a štanduje šikmo nade mnou. Tentokrát již s lanem nad sebou (teda spíš vedle sebe) vyrážím nahoru. Na úrovni jištění se sklon pomalu zmenšuje. Pokračuju dál, najednou to jde jak po másle – jako včera. Po chvíli Láca ruší štand a vršek „nosu“ již valíme na průběh.

…konečně slunce …a Peky s Jagyčem…

Společně docházíme k chalupě, bereme bágly a začínáme sestupovat po nekonečných sněhových pláních až na ledovec Pasterze. Následuje nepříjemných 200m nahoru na již zazimované parkoviště Kaizer-Franz-Josef-Hohe a pak 13 km dolů po silnici k autu…

…všichni toho máme jak Honza buchet…

…Peky si sestup „obzvláště“ užívá – omrzlé prsty na nohou mu celou cestu nadávají a bolí…

…večer ještě nasoukáme něco malého do žaludku, naházíme věci do auta

…a už frčíme zpátky… doma jsme v neděli kolem 4 hodiny ranní…

Jóóó vyšlo nám počasí – na polovic listopadu až neuvěřitelně, Mayerlova rampa je určitě jedna z nejkrásnějších cest v severních stěnách Alp, k tomu supr kámoši a nakloněná štěstěna … díky PŘÍRODO !!!

Vytvořil Bosák.

PS. Obrázky zlobí, tak je lépe je prohlédnout v galerii.