Modřínovými háji s královnou Českého středohoří – Milešovkou, 26.-28.10.

Poslední říjnový víkend konečně po třech letech vyrážíme na tehdy mnou naplánovaný cíl Modřínových hájů: Milešovku. Nejdříve nevyšlo počasí, pak zdraví, tak letos to snad vyjde. Třetí pokus a my jsme také tři: František, Cyr a já.

Vlakem jedeme přes Prahu, kde máme hodinu na přestup a tak se jdeme projít na Václavák.

František fotí první selfie a čistí foťák, takže všechny ostatní selfie jsou již perfektní.

Druhým vlakem do Lovosic, kde jsme dali „rychlý“ hodinový oběd v nádražní restauraci a pak vyrazili na Lovoš.

 

 

Dole v údolí je mlha, ale jak stoupáme, tak mlha zůstává pod námi.

Po druhé hodině jsme nahoře a fotíme se, svačíme, dáváme si první vrcholové pivko a pozorujeme okolí a také paraglajdistu, který létá kolem. Mlha se postupně úplně rozplynula, tudíž je vidět nejen do údolí, ale i Milešovka, kam míříme.

Po pohodové hodině a půl na vrcholu míříme krásným údolím do Oparna, ke stejnojmenné zřícenině, kde chceme přespat.

Míjíme mastňáckou restauraci a čirou náhodou vejdeme do dle našeho názoru zavřené hospody na druhém konci vesnice. Slečna hospodská nás ale vítá, že mají otevřeno, což František hned napsal křídou na ceduli venku, a nabízí pivo i večeři. Paráda. Sedíme, odpočíváme a plánujeme kolem deváté jít spát.

Ale…. U druhého stolu sedí skupinka mladých TOMíků, kteří vytahují kytary a místo odchodu nás vtáhne jejich hra na kytaru. To jsme dlouho neslyšeli. Vojta s Matoušem válí na kytaru jako Jerry a my jsme u vytržení. František kluky lanaří na výstup na Mont Blank, ale….. Uvidíme. Zábava výborná a konec se nám rozplynul v mlze a možná i dýmu. Jen plán za dva roky jet za nimi do Prčic si pamatuji.

 

V neděli ráno nás Cyr po spaní na hradě opouští a jede navštívit svého bratra do Litvínova.

Já s Františkem míříme k Milešovce. Máme čas a tak jdeme delší cestou. Hned po ránu znovu potkáme TOMíky na jejich opraveném mlýně a pak ještě jednou na Milešovce.

Podcházíme dálniční most na D8 a připadáme si jako v jiném světě. Sci-fi se stává realitou. Také někomu vypouštíme rybník, ale to jsem radši nefotila…

A pak stále blíže a blíže k Milešovce. Mě se moc nechce spěchat. Je to kousek a máme v plánu spát pod ní.

Tak ji trochu obejdeme a již ve stoupání k vrcholu potkáváme Stěžeráky – Filipa se Simčou a jejich děti. Chvíli se zapovídáme a pak již jen nahoru na horu.

A jsme tady!! Po třech letech Milešovka!!

Je tu krásně. Zimě a sychravo, ale zase jsou výhledy. Vlastně až na Šumavu.

Občerstvujeme se a zjišťujeme, že je doopravdy hodně brzo. Ve dvě odpoledne se prostě spát nechodí a tak plánujeme cestu dál. Cílem se stává vlakové nádraží Radejčín. V noci má pršet a tady by se mohlo spát pod střechou v suchu. Prý tato zastávka nefunguje, protože z ní vede kus kolejí do nikam.

Do dvou jsme ušli cca 10-11 km a od půl třetí do pěti asi 8 km. Trochu nepoměr, ale po páté jsme v cíli. Poslední kus cesty byl po silnici a tak vyhlížíme „překvapení“, že by nás vzalo na stopa. Ale jen sejdeme z asfaltu k vlakovému nádraží, tak přijíždí …………… Hombré s Davídkem a jejich obytňáček.

Síly jsme neušetřili, ale vidíme ho více než rádi, hlavně když se máme večer kam schovat. V autíčku je topení a tedy teplo a Hombré s Davidem byli vzorní hostitelé – večeře, panáčky i pívečko… Co více si přát? Já bych věděla a druhý den se mi to i splnilo.
Kujeme plány na pondělí. František by rád pokračoval po kolejích. Kousek od Radejšína se sesunul kus kopce na D38 a přitom vzal i koleje. Máme to po cestě a pak chceme přes Českou bránu na Labi dojít kam to půjde – Malé Žernoseky nebo až do Lovosic. Zveme Hombrého a Davida ať jdou s námi. David chce a mě se tím plní přání: v pondělí nemusím již nosit batoh. Hombré mi ho vezme a bude čekat na Davida i nás na konci cesty.

Večer je s námi na nádraží i Jerry.

 

 

 

V pondělí ráno vyrážíme po kolejích, které nikam nevedou…

Krásná cesta. Podzimní příroda postupně zarůstá do kolejiště.

Procházíme sesutou strání. To jsem ještě nikdy nikde neviděla. „Vystupujeme“ v Dobrovičkách.

A pokračujeme k Labi a místu zvanému Česká brána.

Na konci cesty nás čeká Hombré a jeho, teď již můžu říci, pojízdný bufet – čaj, polívčička, chlebíček. Nádhera. Jako ve snu.

A ještě nás vezme stopem až do Stěžer. Třídenní cesta nás s Františkem utahala tak, že se po chvilce v autě k Davidově překvapení ukládáme ke spánku, kam nás zrovna napadne.

A ve spaní a odpočinku ještě pokračuji celé odpoledne doma, protože pít užitkovou vodu v vesnické studny se nevyplácí a střeva ani tělo tím zrovna nadšené nebyly.

Tak to je vše z pohodových Modřínových hájů kolem Milešovky. A za rok prý dokončit přechod Šumavy!

 

Jana