Vysoké Tatry, 10.-14.1.07

Rok se sešel s rokem a my vyrazili na první letošní návštěvu horstva vyššího, než jsou ty naše krásné, ale přeci jen “malé” kopečky. A teď mám na mysli kopečky neživé. Hlavně jsme ale vyrazili za zimou a věřte, že si nás v dolině Zeleného plesa našla.

Odjezd ve složení Parťák s Martinou, Jagyč a Mário “Hasič”, Jerry s Vendulkou (tou dobou ještě Martinovic) a já s Honzou Čejpikem byl tentokráte posunut na 0:30 od VČE (jde o nechtěnou reklamu!!) a myslím, že jsme udělali dobře. Cesta pohodová a v Popradu jsme byli těsně nad ránem, ve středu 10.1., takže jsme se lehce pokochali panoramatem Tater od západu k východu a pokračovali na horec, do Tatranské Lomnice. Přátelé, kdo si nedal po ránu “lampu” horce, ten neví, jak úžasně se ty české huby dokážou zkřivit. Polévka a smädný mních pak vrátili chuťové pohárky do normálních kolejí a přejeli jsme do místa výchozího, na zastávku Biela voda.

Převlékli jsme se, zaparkovali vůz a vyrazili k Chatě při Zelenom plese, tzv. Brnčálce. Cesta začala ve výšce 915 m n. m. a i zde měla příroda do zimy daleko. Po třech hodinách ostrého tempa jsme však dorazili do světa jiného, do světa, kde zima přeci jen vládne. Méněji než vloni, ale vládla. Brnčálka ve výšce 1551 m se tedy má čím chlubit. Čekalo nás ubytování, první nosičský čaj a pivo, první panáček, večeře a hudební večer, neb Jagyč donesl na chatu i Jerryho kytaru. Díky ní také strávil Jagyč cestu společně s námi, jinak by nám min. o hodinu utekl napřed. No, alespoň víme, jak na něj, rychlonožku. Při hraní a popíjení jsme čekali na Jirku a Zdeňku, kteří vyjeli až ve tři odpoledne a příchod si naplánovali mezi druhou a třetí hodinou ranní. A jak řekli, tak udělali. Trošku si pokufříkovali, ale nebyl to poslední kufr naší výpravy…

Čtvrteční plán byl dohodnut u pivečka a medvědího mléka. Jedna část, Jagyč, Parťák, Martina, Honza a já, zkusí již jednou podniknuvší přechod přes Baranie sedlo na Terynu, poté okolo Zamkovského chaty na magistrálu, po ní na Skalnaté pleso a traverzem pod Lomnickým, přesněji Huncovským štítem dojít do sedlo pod Svišťovkou a sejít na chatu. Plánovaný čas cca 8 hod. Zbytek, většinou skialpinisti (Jirka, Jerry, Hasič a Vendulka), plánovali nějaký sjezd, nejlépe od Jahňacího štítu. A tak jen Zdeňka dospala cestu a noc, pochodila po okolí a čekala, jak si to kdo užije. Skupina “B”, na vrchol Jahňacího štítu (2230 m) opravdu došla, nějaký ten adrenalin si při tom užili, krásně si cestou zpět zalyžovali a čekali na skupinu “A”. My přešli Baranie sedlo (2389 m), sešli na Terynu (2015 m), cestou zkoušeli chytat pády, na Zamkovského chatě (1475 m) pojedli tradičně vynikající polévku a teplé pivo (v té zimě skvělé) a vyrazili po magistrále na Skalnaté pleso. To už se nám čas pomalu vymykal a když se Parťák vracel pro GPS, bylo jasné, že tak brzy zase nedorazíme. Na Skalnatém plese (1751 m) jsme se rozdělili. Jagyč s Honzou šli napřed hledat traverz, já čekal na Martinu s Parťákem. Tma padla vcelku rychle a tak nám zbyly už jen čelovky, mapa a mé tekuté vzpomínky, kudy že ta cesta vede. Rychlá dvojka šla cestou necestou, a tak jsme cestu minuli, našlápli si pár desítek výškových metrů navíc a za tmy došli kamsi. To už Parťák ztratil mačku čímž jsme se lehce zpozdili. Mapa mě utvrdila v tom, kudy dál, sestoupili jsme na značenou cestu a za zesilujícího se větru jsme došli pod Svišťovku. Tam to byla již pořádná vichřice, dlouho jsme hledali to správné sestupové sedlo, čekali až se sejdeme všichni a “vyrazili” dolu k chatě. Vítr s námi nebezpečně cloumal až házel proto čest vzdávám hlavně Partákovi, sestupujícím s jednou mačkou, Jagyčovi, jak kolem něj lítal (což v tom větru pravda nebyl zase takový problém), Martině, že se se svojí váhou udržela na zemi a mně s Honzou, že jsme ani jednou nesešli z cesty. Návrat ve 20:20 vypovídá o všem. Tma na nás padla v 16:30… Šťastný návrat a vroucí setkání se jaksepatří zapilo a “zpěv” zněl až do půl páté.

V pátek bylo počasí stejné jako v noci, vítr a sníh, ale to nás neodradilo opět něco podniknout. Pěší křídlo vyrazilo na výlet po okolí, kde poznávalo nepoznané, šlo cestou necestou, přes kleč, kupy sněhu a potoky. Pravda, v tom nečase jsme rádi vzali zavděk i GPS, jelikož jsme chvíli v min. viditelnosti a silném větru nevěděli, kde se nacházíme. Tím jsme získal jiný náhled na ten pekelný přístroj a slůvko NIKDY, měním na POKUD MOŽNO VŽDY. Skupina skialpinistů a ledolezců si vyzkoušela, jak se leze v nečase nečasovitém a v 16:00 jsme již všichni seděli u stolu na chatě a učili se uzlům, prusíkům a jištění. Přínosem byly jak zkušenosti Hasiče z HZS (neplést si s HZDS!!), tak i Honzy z oblasti vodácké. A večer se opět hrálo a pělo, povídalo a popíjelo.

Sobotní, počasově opět krušně zimní ráno nás opět navedlo pouze do okolí chaty, na ledy a pláně, kde se lezlo a zkoušelo hledání v lavině. Tím tak definitivně padlo pokusit se vylézt na Lomnický štít Medenou kotlinou. Radost jsme tím udělali nejen Pepinovi, který zůstal doma, ale zřejmě i místní HS. Den nám silně profoukal a lehce propršel, ale každý si užil to své a odpoledne jsme se již v baru chaty učili tahat z trhliny. Slovo si nakonec vzal člověk nejpovolanější, Hasič a s lehkou pomocí Honzy jsme se nakonec všichni naučili, jak správně někoho dostat z trhliny. Vše je nafoceno, časem to všem pošlu s popisem a lehkým náčtrtkem. Tím jsme ukončili poslední den a mysleli už jen na to, jak dojíst a dopít všechny zásoby. Nu, zase takový problém to nebyl. Poslední večer byl ale ovlivněn brzkým vstáváním, proto jsme se rozhodli, neponocovat déleji, než do půl páté…

Ráno se vstávat nechtělo, ale vstalo se. Parťákovic naopak snídani chtěli, ale obsluha unavená naším dvojzpěvem ukázala (prý) z okénka jen jeden prstíček, namířený opačně než dolu. Cesta z chaty na parkoviště byla všelijaká, určitě pak né schůdná v pohodě. Led, kamení, zmrzlý sníh a zase led. Někdo nás točit, jistě by měl na roky vystaráno z příspěvků zábavných pořadů.

Odjezd a nákupy proběhly díky pozdějšímu odjezdu rychle a tak zbyl čas se tradičně řádně vyráchat v termálech v Bešeňové a dobře pojíst v příjemné restauraci za Ružomberkom.

Navrátili jsme se do HK okolo osmé večerní, nedělní pohodičku jsme si tedy ještě stačili trošičku užít a teď už se jen těšíme, až k nám dorazí stejná zima, jako nás provázela těch příjemně strávených pět dní.

Prezident-FKDP

PS: jak jsem již psal, budu rád, a jistě nejen já, pokud se objeví článek či komentář dalších zúčastněných.

Na další fotky se můžete kouknout v galerii