Wallis v červenci – změna je život a větru dešti neporučíš, 9.-13.7.2021

Příprava v Tatrách byla ideální pro rozlezení se na těžší cesty alpských velikánů. Jak to bohužel občas bývá, horolezci míní, příroda mění. Přesto tam bylo hezky.

Vloni červencový výlet do Alp nevyšel úplně podle plánu (https://1url.cz/@alpy_2020), letos jsme se tedy vrátili na stejné místo a chtěli se znovu pokusit o přechod Lenzspitze s Nadelhornem. K tomu něco hezkého jako aklimatizaci, vybrán byl Rimpfischhorn.

Ač jsem původně účast pro dlouhodobé problémy s kolenem zrušil, přesto touha pokusit se o tu krásnou horu vyhrála. Sbalit se za pár hodin nebyl problém a v pátek večer vyrážíme v sestavě Ade, Jirka, Marcel a já vstříc horolezeckým zážitkům. Do kempu v Saas Grundu (1559m) přijíždíme v sobotu v 10:00. Ubytováváme se, přitom se hned chystáme na chatu Britannia (3030m). Má to praktický důvod, veškeré dopravní prostředky v okolí zdarma! Po sbalení potřebného vyjíždíme busem do Saas Fee a dále lanovkou na Felskinn (2989m). Odtud pak hodinu na chatu, v 15:00 jsme na místě.

Zajišťujeme si ubytování a ještě si vyrážíme na vedlejší vrchol, Klein Allalin (3070m). Bylo tam příjemně, krásné výhledy. Chvíli posedíme a pak jdeme vybalovat, připravit si spaní a následně povečeřet z vlastních zásob. Usínáme brzy, vstáváme ve dvě.

V neděli ráno je obloha plná hvězd a celkem teplo, Rimpfischhorn volá (4199m). Vyrážíme první, ostatní ještě snídají. Cesta je celkem čitelná, jdeme na dvě lanová družstva. Pod Allalinpassem se rozednívá a silněji fouká, cesta přestává být viditelná, až úplně mizí, prošlapáváme do sedla i za ním. Poté trošku kufrujeme, propadáváme se, abychom následně natrefili na správnou cestu a ještě nám ji prošlapávají dvě skupiny jdoucí od chaty Täsch. Uf, pomohlo to, síly docházely.

Výhledy jsou krásné, již vidíme vrchol. Jdeme metodicky, není kam spěchat. V 9:10 jsme v sedle Rimpfischpass (4001m), posilňujeme se a připravujeme na nejnáročnější část výstupu – mačky, přilba, lezecké věci na sedák. V 9:30 jdeme do příkrého žlabu, z něj pak traverzem do stěny.

Bohužel, tato pasáž je nebezpečnější, než jsme čekali a morál schází. Chce to velké odhodlání a vnitřní sílu otočit se 50 metrů pod vrcholem. Ade tak činí, já s Marcelem se přizpůsobujeme, je 10:40. Na čekání to bylo velmi nevhodné místo, o samostatném sestupu nemohla být ani řeč. Jistím oba přes hodinu až do sedla, kde se setkáváme s Jirkou, odpočíváme, připravujeme se na několikahodinový sestup po ledovci.

Slunce pálí jak ďas, sníh měkne, boříme se. Cestu si přesto užíváme, v 16:15 sundáváme boty a nazouváme bačkory, konečně si lze pohodlně sednout.

Během sušení a větrání věcí a sebe plánujeme další dny. Počasí se nevyvíjí dobře, máme zřejmě k dispozici jen jeden hezký den, poté má několik dní pršet. Navrhuji zkusit Strahlhorn, kam vede ledovcová příjemná výstupovka. Když už jsme tady, proč to nezkusit. Přidává se pouze Ade, kluci chtějí jít ráno dolů, není síla. Je tedy rozhodnuto, před spaním se s nimi loučíme, budeme opět vstávat ve dvě.

V pondělí ve 3:00 opět vycházíme za jasné oblohy, cesta je až pod sedlo Allalinpass stejná. Kousek před tímto místem jdu pár centimetrů od rozšlapané cesty, po pevném ledovci, abych měl náhle nohy ve vzduchu a rukama se držel ledovce – takový propad do trhliny je vždy šok! (Fotím si ji s bleskem.) Naštěstí jsem na laně a Ade jej nechává mezi námi během výstupu příkladně napnutý. Vše dobře dopadlo, jde se dál, radši si lámu kotníky v tisících zmrzlých šlépějích. Štíty jsou již osvícené vycházejícím sluncem, předtím ale příroda čaruje a hraje si s barvami. Vpravo stěna Rimpfischhornu, vlevo masiv naší cílové hory. Jde se nám dobře, až k sedlu Adlerpass (3789m). Tam začíná silně foukat, výstup do sedla a závěrečná část prověří pevný krok a teplé oblečení. Přesto je to výstup příjemný a držíme se průvodce – za pět hodin stojíme na vrcholu, Strahlhorn (4190m), 8:00!!!

Moc se nezdržíme, pořád silně fouká. Pod vrcholem posvačíme a začínáme sestup. Až do sedla a kousek pod ním to byl pěkný fičák.

Pak je již příjemně a cestou na chatu zkoumáme ranní propad do trhliny, již s úsměvem. Na chatu přicházíme v 11:20, odpočinout, najíst se, sbalit věci, poslední fotky a hurá za kluky do Saas Fee.

Cestou si ještě dáváme na horní stanici kávu a fantu, mraky nás ale neúprosně vyhánějí. Spojujeme se přes vysílačky s druhou skupinou, budou nás čekat u lanovky. V 14:00 jsme pohromadě, rád sáhnu po mléku, Ade po džusu. Vyprávíme jim o výstupovém dni, přemisťujeme se do kempu.

Vybalujeme batohy, baštíme dobroty, slavíme vrchol, řešíme co dál. Je rozhodnuto, trvalý déšť přijde večer a bude ležet na Wallisu několik dní – ráno se sbalíme a pofrčíme domů. Ani letos to nedopadlo, tak snad příště, do třetice všeho dobrého.

Tím skončila má letní alpská anabáze, srpen jsem definitivně vypustil. Avšak vím, že se těm, kteří vyrazili, daří dobře. Ale to bude jiný příběh, jiný článek, určitě zajímavý. A jiný autor/autorka.

František-FKDP