Zavírání Alp – Radstaedter Tauern 15.-17.11.2008

Abych dokončil to nádherné podzimní (a mnou navržené (:- ) putování v čerstvě napadnutém prašanu, přijměte tedy tento REPORT:

Tedy jak to vlastně všechno bylo:

Z plánovaného letošního modřínového zavírání Alp zklamal vlastně jen Šemík – tedy doprava, což se nakonec ukázalo, že se dá zvládnout též.

Kdo se tedy zúčasnil? Gogan, Kindr, Kuba a Danča – kteří tvořili skupinu A.

Ti vyjeli už o den dříve, aby se mlhou, po čerstvě napadnutém prašanu dostali na chatu Franz Fisher Huette (2020) s otevřeným winteraumem a kamny. Po nacepínování dřeva vystoupili poté odpoledne (to již za inversního počasí) na vyhlídkový vrchol Stierkarkopf nad chatou.

Skupinu B (to je ti, co vyjeli podle plánu až v pátek na noc) tvořili: Slávek a Lenka, já (Faust) a Karel s Felicií a potom Honza Čejpík se sestrou Katkou a Lenka – s Focusem. Cesta proběhla hladce, počasí výborné – no posuďte sami: 73756, 73566, 73322, rosný bod –14, izotermy 534234, 567358, 567321. Jak vidíte, bylo jasno a svítily hvězdy.

Po správném vyjetí z dálnice za prvním Tauernským tunelem za městečkem Wald, jsme se dostali na záchytné parkoviště do údolí Riedingtal (mimochodem tato oblast je jedním z NP Rakouska). Po krátkém dospání balíme a vyrážíme údolím směr Franz Fisher Huette. Po vystoupání do výše cca 2000 m u rozcestníku s nápisem „AHOJ“ – od skupiny A, odkládáme batohy a jenom nalehko

Nahoře jsme asi ve 13 hod. Je tam vrcholový kříž a nádherný panoramatický rozhled. S Čejpíkem se přeme je-li nebo není-li to Dachstein (teď již uznávám, že měl pravdu – určený azimut 30^o se nedá okecat). Sestup je pomalejší – obzvláště vrchní úsek s ocelovým lanem a suťoviskem na klouzavém (sněhem pokrytém) vápencovém podkladě.

Potom už jen prakticky vrstevnicový pochod na jižzmiňovanou chatu. Tam je již zatopeno a tak se pokoušíme vcucnout do společnosti skupiny A. Zcela se nám to ale daří až později, přesně řečeno po dvou várkách medvěďáku, který je sice připravován bez odměřování v PET lahvích, nicméně má stejnou „soudržnost“. Večerní debata je na téma cikáni (tedy pardon Romové) v Čechách a dominují mu především obě Lenky, jakožto zainteresované pracovnice. A to ještě vůbec nevíme co se chystá v Čechách v Litvínově…

Lehce opojeni (tedy především tím nádherným počasím) se sáčkujeme ke spánku, kde kapacita winteraumu je pouze o jednoho člověka menší než náš počet (A + B).

Druhý den je neděle, nicméně skupina A vstává zodpovědně již za tmy (dvě skupiny naráz by se totiž pošlapaly) a po hodině vyráží na dohodnutou túru směr další chata Tappenkarseehuette. Skupina B se dělí ještě na apendix skupiny C – což je Slávek s Lenkou, kteří ze zdravotních problémů vyráží jen na již výše zmíněný vyhlídkový vrchol skupiny A. Zbytek skupiny B následuje (po cca 1 hodině) vyšlapané stopy skupiny A, aby se obě skupina následně sešly na vrcholu Weissgrubenk (2369). Zde patří ocenit (a to vzdor pochybovačům typu Kindr či Kuba) prošlápnutí jediného obtížnějšího místa před vlastním vrcholem.

A opět to, proč sem vlastně jezdíme – azuro, bezvětří, kříž a nádherné rozhledy…

Po sestupu jdeme neplánovaně (a opět jako první protlapávačská skupina A) přes nádherný hřebínek Schlereck se strmým sestupem (po klouzavé trávě) do sedla Haseljoch. Zde definitivně měníme naplánovanou trasu s tím, že nebudeme sestupovat k jezeru na chatu Tappenkarseehuette (1820), ale nalehko vystoupíme na další vrchol Glingspitze (2433) a pak půjdeme zpět, spodní vrstevnicovou cestou, na chatu Franz Fischer, kde je jistota spaní v teple. S tímto plánem souhlasil nakonec i „předvoj“ skupiny A, a to hlavně pod tíhou těch nejpádnějších argumentů, že cestou jsou neseny kompletní ingredience na přípravu dalších dvou medvěďáků. 

Zde vidíte jediné společné vrcholové foto, které musím přiznat, je kradené z Jakubovy www stránky, což – jak jsem uznal, si z důvodů naprosto nezkresleně podávaných informací – mohu dovolit.

No a pak již to šlo velmi rychle (teda kromě Kuby s Dančou, kteří se nemohli nabažit krásného večerního zevlování) , neboť cílem bylo se dostat ještě bez světla zpět na zmiňovanou chatu. Tam sice zřejmě došlo k nemilému překvapení od skupiny C, nicméně vůbec to nebylo znát – no aspoň dostaví ten barák…

Večerní medvěďáky v podání Karla byly opět výborné, jen ta zábava na „bezcikánské“ téma už nebyla taková.

No a pak se ukázalo, jaký to vlastně byl prozíravý tah, tedy myšleno od vedoucího plánovače, že souhlasil (přes mírné protesty některých ze skupiny A) se změnou plánované trasy a návratem zpět. V noci totiž začalo to zmiňované zavírání Alp. Vítr, mlha a ráno – 15 čísel nového sněhu.

Takže žádný prostup sedla, ale jen do údolí a za dvě hoďky jsme u aut a hajdy domů, do Čech, do Hradce.

Jen podotýkám opět naprostou ukázněnost skupiny A s časným vstáváním a odchodem, tak aby se nepokopala se skupinou B.

A pak již jen nonstop cesta s milým zastavením tentokrát ovšem již v nenonstop jídelně hned za čárou. Vzhledem ke vzpomínce na prezidenta – a to bych chtěl tady patřičně zdůraznit !! – jsem si ovšem moravského vrabce (a udržel jsem ho až domů) dal jen já.

A co říci závěrem:

Zase jsme nezklamali a velmi důstojně se rozloučili se zasněženými Alpami, kde jsme na čerstvém bílém sněhu nepotkali jediného Roma (a to by byl vidět). Asi to bude tím, že do těchto oblastí nejezdí, neboť Alpy nejsou tou pravou destinací jako místa pro vyplácení sociálních dávek.

Zapsal Faust