Hochgall, 23.-28.10.08

Sedím opět nad kouskem papíru se skvěle naplánovaným výletem do, teď cituji: Rieserferner gruppe, nádherný masív na rakousko-italském pomezí,  a vzpomínám na těch nádherných pár dní mezi modřínovými háji. Autorem plátku není nikdo jiný, než Josef Tejkl, který tuto oblast navštěvuje pravidelně již několik let. Takže by bylo škoda nenásledovat průvodce z nejpovolanějších. Zkuste to také…

A byl to opět ten typický Josífkovic výlet. Z mnoha skvělých účastníků jen asi tři prošli vše podle plánu. Což je v podstatě velký úspěch. Kdepak, já mezi nimi nebyl. Vlastně se mi podařilo jako jedinému dokonale zabloudit. A odnesl to i chudák Rafan. Proč však začínat dramatickým koncem, když počátek začal ve Stoleté, kde měli na čepu skvělá piva a k jídlu, po chvilce prošení, dobré pochutiny, k pivu velmi vhodné. A tam jsme se sešli v sestavě Josef, Naďa, Kníže, Vláďa, Petr, Vašek, Luděk, Klárka, Jagyč, Jarmila, Faust, Kancléř, Rafan a já.

Přesun na italskou stranu pohoří proběhl bezproblémově, takže jsme se v místě parkování sešli během několika minut všichni. Inverze nevěstila nic pěkného, ale věřili jsme předpovědi, která nám byla na všechny dny více než kladně nakloněna. Po přebalení tedy vyrážíme z Antholz-Obertalu, městečka ležícího pod jižním úpatím nejvyšší hory pohoří, Hochgallu (3436m). Ale stát u kříže nás stálo ještě mnoho sil…

Že budeme hned první den stoupat se dalo čekat, jinak to vlastně ani Josef naplánovat neumí, ale že to bude taková rasovina, to nečekal nikdo. Na to snad musí mít nějaké zvláštní školení, nebo co. J

Téměř 1400 výškových metrů k Rieserfernerhutte (2792m) bylo odměněno nádherným winterraumem s dvaceti lůžky, kamny s medencem a basou plnou vína a piv!!! Červené šlo do medence, bílé a pivo rovnou na “porážku”.

S tím medencem teď trošku machruji, pravdou však je, že nebýt Rafana, nikdo neví o co jde. A přitom je to tak skvělá věc.

Po pěti hodinách výstupu prudkým, ale příjemným terénem, kdy jsme nechali inverzi pod sebou a při odpočinku se opalovali, kochali zlatými modříny a závěrečný výstup vypochodovali po mnohametrových dřevěných schodech, jsme po vybalení toho nejnutnějšího sedli, jedli, vařili čaje, jídlo a medvěďáčka, topili v kamnech a popíjeli co kdo měl, až jsme v hluboké noci zjistili, že zásoby podpůrných prostředků na několik dní jsme stihli vypít téměř za jediný večer.

Žízeň po 1400 metrech je prostě veliká… Mimochodem, naplánována byla seznamovací párty! Poslouchat se musí v každém věku, že?

Druhý den, v sobotu, nás probouzí krásné svítání. Podle plánu nás mělo čekat pět hodin pochodu k Hochgalhutte, přes dva vrcholy, několik sedel, ledovec a hlavně sestoupení na výšku 2276m, kdy nejvyšší bod celé trasy měřil 3273m a jmenoval se Magerstein.

Nešli jsme to hodin pět, nýbrž sedm, ale cesta to byla příjemná, slabý opar pomohl schladit sluneční paprsky a přitom byl krásný výhled na vzdálená pohoří. 

Hlavně se v plné kráse začal ukazovat Hochgall i s výstupovou cestou a téměř kilometrovým hřebínkem, kde místy mělo být, a bylo, lezení obtížnosti II.

K chatě jsme přicházeli postupně podle toho, jak se kdo více či méně kochal a doplňoval energii. Velká dřevěná terasa se stala před západem slunce příjemným místem na vaření a válení se po přeci jen náročnějším přesunu. Zde se již začínáme dohadovat, kdo kam půjde další den, až se to definitivně vyřeší ráno, po noci strávené ve stanech, nebo jen tak ve spacácích, pod hvězdnou oblohou.

Neděle měla mít to nejlepší počasí a tak to i bylo. Hrstka nadšenců vyráží před devátou na vrchol, někdo zůstává, jiní vynechávají Hochgall a pokračují dál po naplánované trase. Přístupovou cestu jsme si prohlédli již den předtím, takže jsme se rychle, po hodině a půl, v 10.15, ocitli pod hřebínkem.

Dlouhým, místy nečitelným, někde lezecky náročným, jindy pohodovým, s lany ukotvenými, neukotvenými, nebo nesmyslně napnutými.

Stoupáme, užíváme si to, bavíme se tím, jak má občas každý svou správnou cestu a pravdu a nakonec končí nad propastí, kocháme se okolím, nazouváme mačky, odkládáme cepín, bereme cepín, drtíme si nohy mačkami, které někdy i několik metrů zanechávají škrábance na skále, abychom se ve 13.50 mohli vyfotit u kříže, ke kterému vedl zrádný závěrečný pětimetrový sněhový hřebínek. 

Hochgall, 3436m. Před šesti lety jsem stál z druhé strany a přes neprůstupný dlouhý hřeben hleděl na vrcholový kříž. Pytel sundán, rukypodání a vyfocení se u kříže splněno. Ještě pokochání se pohledem na okolí, chatu, modřínové háje a vzdálený Grossglockner a Grossvenediger. Ve 14.00 sestupujeme a vrcholový plácek přenecháváme, já a Rafan, dalším. Kancléři, Petrovi, Vláďovi a Luďkovi.

Na první pohled náročný sestup nás přeci jen mile překvapil, stejně i Josef, který taktéž stoupal, jako vždy metodicky, k vrcholu. Jeho drobný prohřešek tu nebudu zveřejňovat, nebylo by to kamarádské, ale od Rafana mu zapůjčená čelovka nám byla jako námořníkům maják v bouři, když již bylo po setmění a my mohli bez obav od chaty sledovat, opět metodický, sestup Josefa po hřebínku, pod oblohou plnou hvězd.

My ale již od půl šesté vařili čaj, kaši a grog a znovu si povídali o té nádherné hoře, která nás náročností, ale i krásou mile překvapila. Vlastně i Zdenda se Svatavou a božkovem, jenž se a nás přijel z Čech podívat a další den s námi kousek jít. Josef přichází před půlnocí a my můžeme usnout zaslouženým spánkem. Opět pod hvězdnou oblohou.

Pondělní cestu na Barmerhutte mohu popsat jen již podle sebe, nikoliv podle plánu. Prostě jsme s Rafanem, na můj pokyn, odbočili dřívěji a jinak příjemnou cestu přes pohodové sedlo jsme si namířili přímo přes hřeben sedlem Riesernock (cca 3000m), který byl náročný na vylezení, přelezení i slezení, přes ledovec plný trhlin až do sedla Patscher Torl (3082m), neprůstupným, poté k Barmer-spitze (3200m), odkud zprvu nevedla cesta nikam jinam, než zpět a tím i prodloužení si denní túru o nějakých sedm hodin.

Ona to nebyla špatná cesta, všechny nástrahy jsme celkem zkušeně překonávali, po ledovci šli navázáni, občas někde něco vylezli, ale ten závěr, ten nám dal.

Rozhodli jsme se pustit dolu k chatě zrádným žlabem, který jsme v závěru, po hodinovém(!!!) sestupu asi 150 výškových metrů slanili, aby padla mlha a my v suti neviděli kam jít. Takže po další hodině jakéhosi hledání cesty narážíme na mužíka. Je ihned navždy zvěčněn a do smrti zůstane nezapomenut.

U mužíku cesta, na konci cesta Barmerhutte (2610m) s překvapeným Kancléřem v malém, ale útulném winterraumu. Vyprávíme si vzájemně úžasné zážitky z té i té cesty, vaříme a čekáme na další. Nakonec přišli ještě tři, Petr, Luděk a Vláďa, kteří si ustlali v objektu nákladní lanovky, ale uvařili si u nás během dalšího zajímavého vyprávění. Takže o dalších osmi nevíme vlastně nic. Kde kdo skončil, jak se druhý den dostal k autu, resp. kudy šli a kam vylezli, kde byli ti, co šli napřed, nebo ti, kteří první den vystoupili z auta dříve než zbytek, to je příležitost pro napsání několika komentářů a já bych byl za to velmi rád.

My si užili poslední noc v Alpách, poslali pár sms s novými návrhy co dělat další den a ráno vyšli do jiného údolí, kam pro nás měli dojet ti, co byli kdesi u auta. Vše klaplo na jedničku, v Erlsbachu nás přivítal Jagyč, Klárka, Kníže, Vašek, Fust a Jarmila. Srdečné vítání, vyprávění, přebalování a odjezd domů.

Že byl ten konec rychlý? Cesta zpět je vždy nějaká rychlejší. A většinou s minimem focení. Ani tentokrát tomu nebylo jinak. Byla to prostě další z těch nádherných návštěv alpských koutů. Modřínové háje zřejmě asi opadaly a já se již nyní těším na příští rok, kdy zase určitě budou zlaté.

Prezident