Májové Alpy – Kamenné moře (dovolenková expedice), 7.-10.5.2026

Pokyny byly jasné. No, i když… o tom ale později. Každopádně, jestli se něco měnilo, tak to byla předpověď počasí a krajina na daném místě.

Než ale začnu vyprávět o našem příjemném prodlouženém víkendu, uvedu článek písničkou.

https://1url.cz/@Modlitba_za_patek

Zbývá den, dva, tři do odjezdu a místo maček a cepínu si podle pokynu připravujeme ferratový set. Klíč od agentury Alpenverein vyzvednut, máme kde spát. My, v Liberci, vyzvedáváme poslední balíčky s vybavením. Vše sedí.

Je středa, zbývá půl dne do odjezdu a dostáváme pokyn, abychom si přeci jen ten cepín vzali.

Čtvrtek 7.5. Jsou dvě hodiny ráno a všichni se scházíme klasicky ve Višňové v garáži. Dáváme věci do kufru, ne každý má však tašku na boty. Naštěstí máme s Lukášem boty nové, takže minimálně na cestu do Rakouska jsme krytí. Společné foto a vyrážíme. Posádka je: řidič a vedoucí expedice František – táta, Šíma, Jana – Vrbka, já, Lukáš a Jirka.

Po pár hodinách snění a tvrdého spánku se probouzíme v rakouských malebných vesničkách. Na druhý pokus nacházíme správné místo na parkování.

Převlékáme se, přebalujeme věci, přemýšlíme, zda si nepůjčíme dřevěné hole, které jsou na parkovišti k dispozici jakožto stick sharing. Pozorujeme slepýše, vážíme své batohy a někteří si nechají říct, kolik že toho musí vynést nahoru.

Kam že to znamená nahoru?

Cílem je winterraum (WR) u chaty Peter-Wiechenthaler-Hütte.

https://1url.cz/@Majove_Alpy_2026_chata

Klíč od něj máme, minimálně tři litry vody v batohu taky, hodně jídla na vaření, nějaké to alko a hlavně přísady na medvěďák. Vrbka má v batohu “jen” litr a půl vody, a tak ještě přibírá, protože jí to přijde vůči nám blbé. Mimochodem, nejtěžší batoh váží cca 29 kg, nejlehčí 18 kg.

Společné foto a v půl desáté odcházíme. Pozorujeme, že vodu budeme v přírodě těžko hledat, všude je sucho. Přesně jak doporučovali na stránkách chaty, tedy v případě použití WR. Začínáme stoupat, pomalu se dělíme na party. Cesta lesem, výhledy kolem nás, místy je vidět náš cíl.

Je to celkem fuška, ale po 130 minutách jsou u chaty první a pomalu docházíme my ostatní. Vcházíme do WR, sušíme zpocené prádlo, vybalujeme něco málo. Táta jde naproti Janě, dělá šerpu. My s Lukášem jdeme na kupodivu otevřené recepci, aby o nás věděli. A tady narážíme. Rakušáci zaskočení, že máme klíč, který sedí i do zámku od hlavních dveří. Máme zakázáno spát ve WR, jelikož chata je od začátku května otevřená. Jediná otevřená chata široko daleko, je nutné podotknout. Na stránkách to samozřejmě píšou (malým písmem pod čarou 🙂 ), ale to přehlédl i horský vůdce. Pracovníci obvolávají rakouský i pražský Alpenverein, protože nechápou, jak můžeme mít u sebe klíč, který se dá získat jen horko těžko. Nechtějí nám ho vrátit. Do toho nám pomalu nařizují spaní u nich na chatě. Následují pravidla chování na chatě.

Voláme k rozjednanému případu tátu, který odsouhlasí ubytování na chatě. Ještě že jsme se ve WR nezabydleli úplně. Balíme věci a jdeme do chaty.

Po přezutí do jejich přezuvek (první zbytečná věc v batohu) nás paní vezme do lageru, místnosti s postelemi pod zkosenou střechou. Tam se do hlavy snad nebouchnu jen já.

Starší jsou jasně proti, my, mladíci, zůstáváme a souhlasíme s variantou 14 Euro za noc. Zkušení si berou pokoj, normální pokoj pod námi – bez kousavých dek, jen pro sebe – za 22 Eur za noc.

Scházíme se u stolu v restauraci, objednáváme si šestkrát radler a sdělujeme své dojmy. Takže, co že všechno v tom batohu je zbytečné? Z expedice se stává dovolená aneb mlaďáci a jejich první Májové Alpy. Už chápeme, jak si máme přebrat vyprávění o různých ubytování ve WR. 😉

Plním si hned svoji rakouskou povinnost a vychutnávám si Kaiserschmarrn, pánové zase čepované pivečko. Smích drží pospolu celou místnost, to se ale nedá říct o Šímově helmě. Ta je od té doby dělaná na dva úplně jiné sporty. 🙂

Co v tento den ještě stíháme? Důležité je poznamenat, že tu zažíváme (my mladíci) náš první medvěďák. A ne jeden. Nakonec byly 4, vždycky jsou totiž čtyři.

Sedíme venku, vaříme, lehce mrholí, hudba z krabičky hraje, popíjí se a zkouší cirkusové dovednosti. Ne každý si to však druhý den pamatuje. 😉

Právě v těchto krásných a pohodových chvílí nejen s medveďákem nastává situace, která nás odkazuje na úvod článku. Pokyny byly jasné. Pokyny, co se týče vybavení určitě. Pokyny, co se týče medvěďáku, ty už si každý vyložil po svém. A tak začínají nevycházet počty. Moc salka, málo rumu a vanilkáče. Pravda se pomalu odkrývá. I to, že Jirka, který nedonesl nic, už má v sobě 2. šálek nápoje. No nic, nějak si poradíme. Holt, když tak budeme pít i ze zásob místního baru.

Tam saháme ještě téhož dne pro šláftruňk.

Pátek 8.5. Pokyny z předešlého dne zní: odchod v 8:00!

Svítá, je krásná inverze. Ještě že jsme tak vysoko. Jen nám, z lageru, budík zvoní o půl hodiny dříve. Lukáši!!! No nic, vstáváme a jdeme si udělat luxury snídani ven k výhledům.

Už máme skoro sbaleno a připraveno. Nahlížím do pokoje “pracháčů”, ti pomalu ani neví, co je za den. Zde se naopak budík opozdil. Dovolená no, není kam spěchat. 🙂

Přeci jen se ale tak nějak všichni scházíme v 8:00 na terase. Probíhá focení a my, mlaďáci, jdeme napřed. Jdeme výš a výš, a tak jsou výhledy hezčí a hezčí. Postupně nás dochází i táta se Šímou, když to ale nejdříve po půl hodině cesty, z důvodu těžšího terénu, otáčí zpět Vrbka.

U rozcestníku odkazující na ferratu navlékáme sedáky i s ferrat. sety, helmami.

Narážíme na první sníh, a tak vytahujeme i cepíny. Ještě že je nakonec máme! Poté sníh střídá kamení, a tak se tento terén začíná střídat a doplňovat. Stoupáme výš, klesáme hloub. Písnička stále se opakující v mé hlavě. Terén parádní, výhledy taktéž. Jen začínají být obtížnější pasáže, a tak se 1. parta navazuje. Spíš tak na zkoušku. Naopak 2. parta, těm to nestojí ani za tu helmu. Což sami později usuzují jako chybu.

Už jsme na hřebínku a do pár minut i na vrcholu Persailhorn 2347 m v čase 11:25.

Chlapci dávají jedno vrcholové, já nás zapisuji do knížky. Mám za to, že budeme pokračovat dál, podle toho vypadá i zápis. Ale rozhodnutí je jiné, vrátíme se stejnou či podobnou cestou.

Opravdu slézáme jinou cestou. Zkoušíme 2. cestu, která by měla být víceméně jen ferrata. Je tomu tak a je to fajnové, občas nějaký žebřík, dokonce už i občas nějaký další turista. Oproti nám spíše výletníci, porovnávajíc podle batohů. Ferratu máme zdolanou, potkáváme bandu českých chalanů a brzy se ocitáme na rozcestí, které jsem dříve zmiňovala.

Postupně všichni docházíme k chatě. Hned nás vítá Jana. Počasí je luxusní! Sluníčko, pivečko, chytáme bronz, oblečení necháme schnout, děláme si pohodu a zabíráme tak celou jednu část terasy. Na chatu přichází další a další turisti. Pohodička pokračuje dál.

(Den Vrbky byl pohodový, obešla chatu kam to jen šlo, pak si užívala verandu a sluníčko.)

Chlapci se jdou zhoupnout, já zase zkoušet nekončící skluzavku.

Odebíráme se na pokoj pro véču a usedáme ven zase k našemu stolu. Večer je krásný. Františků na stole plno, opět popíjíme medvěďák – poslední zásoby. Jirka příjemně překvapuje tím, že v té červené lahvi není voda, jak jsme si mysleli, ale na každý večer půl litru becherovky. Vše odpuštěno! A západ slunce je ještě krásnější. Bereme do ruky sklenky s rakouskou lihovinou a kocháme se. Táta mezitím ukazuje německým kamarádům, co nás čeká zítra. Již je tma, ale většina stále sedí venku.

Sobota 9.5. Lehký úvodeček… Čeká nás den plný fauny a flory.

Ach ty domluvy o ranním odchodu. Opět nám to úplně nevychází. No každopádně my z lageru snídáme opět s výhledy na terásce. Venku začíná pršet, to spáče přemlouvá, že vyrazí později. My už ale chceme vyrazit, a tak v 8:45 následuje odchod mlaďáků z chaty. Počasí se lepší, už jen mrholí. Skupinka za námi vyráží později a Vrbka opět nakonec volí vlastní, bezpečnější výlet. S Lukášem brzy stavíme, jelikož vidíme na stromě tetřívka, teda tetřívky. Bereme monokulár a prohlížíme si je z blízka. Pokračujeme dál, vidíme spoustu pěkných květin a narážíme na sníh. Bereme hůlky, sundáváme bundy, jelikož přestalo mrholit. A po chvíli se opět zastavujeme a pozorujeme kamzíky.

(Den Vrbky, opět pohoda a my na hřebínku.)

Díky všem těmto zastávkám už vidíme za sebou tátu s Šímou. Stoupáme výš, sníh už ubývá, místo toho se objevuje příroda připomínajíce mi Irsko. Zvedneme hlavu a přijdeme si jako u soudu, jelikož ze shora nás z různých stran pozorují kamzíci. Pod sedlem dáváme sváču. Jdeme dál a v 11:00 jsme již v sedle Weißbachlscharte 2259 m. Zde je sněhu zase požehnaně. To nám dokazuje nejen skoro celý zapadlý rozcestník. Na jedné straně výhledy na Kaprun, Zell am See, na druhé straně koukáme na kamenné moře. A jedno “vrcholové” nesmí chybět.

Pokračujeme dál po hřebínku k vrcholu Mitterhorn. Vrchol, který jsme den předtím nezdolali kvůli sněhovým podmínkám. Dnes ho zkoušíme z druhé strany. Jdeme a jdeme, cesta je příjemná, po trávě. Za chvíli ji střídá kámen a sníh. Šplháme po skále nahoru a táta ohlašuje konec cesty. Dále je totiž sněžný most a ten nebudeme riskovat. A tak probíhá focení a postupně scházíme dolů.

Po hřebínku zpět k rozcestí. Svítí sluníčko, mlaďáci toho využíváme, vyndáváme svačinu a piknikujeme na trávě. Táta se Šímou sestupují. Před samotným odchodem testuji hloubku sněhu a asi s 10 minutovým zpožděním jdeme za nimi.

Cestou k chatě potkáváme další část fauny. Svišti vylézají z děr a neostýchavě si před námi hrají a dovádí. Je jich dost. Kdybychom jim rozuměli, určitě by nám řekli, že na ně měl štěstí i táta se Šímou.

Pokračujeme dál, kamzíci se nám ještě znovu ukazují. V 15:00 přicházíme k chatě. Dnes to není na slunění. Naopak mračna se zatahují a začínají padat kroupy a pršet. Všichni se stahujeme dovnitř. Dnes tu s námi na chatě bude hodně lidí. Naštěstí náš stůl č. 7 je stále náš. Večeři ani poslední medvěďák jsme venku nestihli uvařit, a tak aspoň popíjíme něco k pití a pouštíme se do hraní her. Konečně! 🙂

Šestá bere dává některým zabrat, ale srandy a taktiky je plno.

Kolem sedmé se objevuje zpět sluníčko a vypadá to, že i dnešní západ slunce bude stát za to. Přesouváme se ven a ihned zapalujeme hořáky a vaříme. Počasí se vybralo a výhledy, ty jsou! Večeříme a užíváme krásného západu. Poté i noční oblohy a hvězd.

Neděle 10.5. Vstáváme brzy, potichu balíme věci a v 7:05 se společně fotíme na terase. Loučíme se s chatou a scházíme k autu. Každá parta jde jinudy, ale střetáváme se bez čekání na stejném místě. Načasování. V 8:30 jsme již u auta. Jelikož nám zbývá dost času do otvíračky vyhlídnuté kavárny, snídáme v poklidu u auta, převlékáme se a nakládáme své saky paky.

Přejíždíme do Zell am See, parkujeme a jdeme se projít k jezeru. Po návratu usedáme do právě otevřené kavárny a objednáváme. Vychutnáváme si kávičku, s paní prohodíme pár českých slov a nasedáme do auta.

Cestou nesmí chybět zastávka na benzině, kde prodávají proslulé housky se šunkou.

Cesta utíká, kolony víceméně nejsou a v 18:00 jsme ve Stěžerách.

Shrnuto podtrženo, víkend to byl báječný, super parta lidí, plno nečekaných zvratů, srandy a přírody. Tak jak to má být. 🙂

Zdenča