Zavírání Alp. Termín, který mě napadl při posledním psaní článku z Vulkánu. Zřejmě i po naší návštěvě, vzhledem ke stále téměř pozdně letnímu počasí, zůstanou otevřené, pro nás to však byl letos výlet poslední a nádherný. Podle zpráv z ČR jsme se pohybovali na jednom z mála míst v Rakousku, kde bylo stále krásně slunečno s občasnými mráčky, které nám dovolovali fotit záběry vrcholů, vrcholků, hřebínků a stěn, pohoří na horizontu i přes údolí, aniž by to byly záběry kýčovité. Zkusili jsme tedy pokračovat v listopadových výletech a po loňském prvním společném výletu, začít psát další z tradic našeho oddílu.
Vyjeli jsme v osmi: Jarmila s Faustem, Jagyč, Jirka, Petr, Honza, Jerry a já. Odjezd, již dříve posunutý na čtvrtek, 16.11. ve 22:00, proběhl dle plánu a ráno jsme v 5:20 dorazili na parkoviště u Wengerau do Werfewengu (980m). Dospali jsme si dvě hoďky z noční jízdy a po probuzení nás čekalo slunečné ráno pod úžasnými stěnami Hochthornu (2362 m) vlevo a Eiskogelu (2321m) vpravo, spojené hradbou několika vrcholů, jen o něco málo metrů nižšími. Opět fotíme, snídáme a přebalujeme, po dohodě pak nalehko, bez lan, sedáků a přileb, vyrážíme v 8:30 směr Werfener htt. (1969m), kde nás již očekává sníh až po koulena. V paměti se mi vrací vyprávění Lukáše Macha o jejich společném výletu s Josífkem Tejklovic a lezení po skále, žebříku a po lanech v dešti a mlze. I to bylo příčinou, proč jsem se nechtěl zdržovat výstupem na Hochthron, z Werfener Htt. tak 60 minutovým, a pokračoval do cíle dnešního dne, Edelweißhütte (2349m). Pokud by přeci jen čas byl na naší straně, chystali jsme se ještě téhož dne nalehko na Raucheck (2430m). Cesta pod žebřík se musela již řádně prošlapávat sněhem tzv. dvouvaječným, což se velmi “líbilo” Jagyčovi, bourákovi v první lajně podporovaným Jirkou. Přelezli jsme žebřík, vystoupali na “stolovou horu” a lehce, ve 14:00 hod, došli k chatě.
Bylo krásně, kulové výhledy, ale blízkost stmívání nám změnila plán. Příjemně. Raucheck necháme na ráno, teď si budeme užívat vrcholového kříže nad chatou, Mittleres-Streitmandl (2360m), odkud bylo vidět na všechny strany, hlavně pak na Dachsteingruppe, Hochkönig, Glocknergruppe, Ankogelgruppe s Hochalmspitze a vrcholky nejbližší, cíl dne druhého Raucheck (2430m), Bleikogel (2411m) a Eiskogel (2276m). Pomalu jsme se ubytovávali ve winterraumu, bohužel opravdu jen šestimístného. Honza s Jiřím nakonec zůstali venku, teploty kolem nuly a čerstvý vzduch mohlo být nakonec příjemnější, než zadýchaný prostor dřevěné boudy. Popíjíme, vaříme, povídáme si. Ráno vstáváme 5:20, po snídani za svítání (v 6:40) odcházíme na Raucheck, kam bez Fausta, Jarmily a Honzy přicházíme v 7:20. Výhledy již takové nebyly, přesto okolní pohoří byla opět jako na dlani. Zápis do knihy,. odchod k chatě, sbalit a pokračovat směr Bleikogel nám zabralo nemnoho času, proto již v 9:20 máme chatu za sebou.
Cestou se výprava natahuje, terén vede stále nahoru a dolů, přesto téměř ve stejné nadmořské výšce. Připomnělo mi to Kamenné moře či okolí Hochschvabu. Na Bleikogel vyráží jen Faust, Honza, Jagyč a Jirka, já po krátké pauze pokračuji pod Eiskogel, kam se nalehko vydávám sám. Téměř současně si tak mávámé ve 13:00 s druhou skupinou ze svých vrcholů. Z Eiskogelu byl opět krásný výhled na jih, na dlouhé údolí řeky Salzach a na “naše” parkoviště. Pod Eiskogelem se opět všichni setkáváme. Jagyče s Jířou zaujme mé poutavé vyprávění a mažou nahoru též. Jejich fyzička se nám tak stala trnem v oku a odtud byl jen kousek k vložení pár “kamínků” do jejich batohů. Však to pro ně bylo večer překvapení, chvilkový hněv jsme pak rychle utopili v hruškovici, jabkovici, slivovici, rumu a becherovce. Než jsme však došli do k Mühlbachalmu (1450m), čekal nás sestup spoustou mokrého sněhu, který dal zabrat úplně všem. Kde se na jižních svazích ten někdy až metrový sníh vzal, ví jen … a možná ani on ne.
Cca hodinu od auta nacházíme v 15:00 nedokončený srub u staršího dřevěného stavení, pouze bez oken a dveří, pln dřevěných desek, které se nám stali podložkami pod karimatkami. Opět vaříme, popíjíme, jíme a hlavně, jako třešničku na dortu, k poslednímu chodu děláme medvědí mléko. Sešlo se 1,5 l rumu, 3 jesenky a spousta balíčků s kávou, takže bylo veselo. Ráno opět kýčovitě nádherné, slunečné s výhledy až za Glockner. Lépěji se nám tak vstává a odchází k autu. Zde se snídá a balí, fotí a v 10:00 hod vyrážíme do Čech, se zastávkou na oběd na náměstí v Kaplici. V 17:00 nám u VČE končí ten poslední letošní výlet a troufám si říci, že jeden z nejhezčích.
A opět co dodat závěrem? Příště nezapomenout vzít rum, kávu, piknik, jesenku či salko a hlavně, vanilkový cukr! Bude mi potěšením, se co nejdříve v Alpách opět s někým z vás potkat.
Prezident-FKDP
PS: fotky opět doplním u rychlejšího PC.