Dobrodružný Madagaskar, 12.-30.4.2023

Po Kilimandžáru jsem pro úzkou skupinu přátel připravil, mimo plánované akce oddílu na rok 2023, dobrodružnou výpravu na Madagaskar (Mada). 12.4. nás odjelo vlakem do Vídně 8, z našeho oddílu vedle mě i Špačíci.

12.4. nás odjelo vlakem do Vídně 8, z našeho oddílu vedle mě i Špačíci. Výpravu tvořilo 5 žen a 3 chlapi. Z Vídně jsme letěli do Addis Abeby a pak už přímo do hl. města Antananarivo, zkráceně Tana, kde nás čekal domorodec Richard hovořící česko-slovensky, což se naučil během 10-ti letého studia na LF UK v Praze. Po příletu jedeme na krátkou prohlídku města a podle toho, co vidíme, je důvodné nazývat Madagaskar čtvrtou nejchudší zemí světa. Na ulicích obchoduje každý s tím, co někde sežene s jediným cílem, získat nějak peníze na nákup jídla. Mimo velká města je život o trochu snazší.

Následující den jdeme do 170km vzdáleného města Antsirabe, cestou se zastavíme v malém NP u lemurů, dále na tržnici a ve slévárně hliníku. Cesty jsou na Mada katastrofální, od odchodu Francouzů v roce 1961 se opravují jen některé, takže těch 170 km se zastávkami jedeme celý den.

Další den odjíždíme do města Miandrivazo a Masiakampy, kde dokoupíme nápoje a nasedáme na loď a začínáme 3-denní plavbu po řece Tsiribihina, druhé největší řece Madagaskaru. Při jakékoli zastávce ve městech či osadách se k nám přiženou děti a jejich tradičním „vaza bombo“ škemrají o něco k jídlu nebo o sladkosti. „Vaza“ je označení pro bílého člověka. Děti jsou ale velice roztomilí a při té hrozné chudobě jsou v podstatě šťastni. Nikde není vidět někoho, kdo by spěchal nebo byl naštvaný a nadával . Možná jsme to byli my, kdo toto porušil, když nám poněkolikáté zaškytal motor. Nakonec si ale dal říci a tak hurá po řece.

Na slunci je 40 st., voda cihlově červená, ale to je prý jen kvůli zvířenému bahnu. Domorodci nechávají bahno usadit a vodu pak používají na vaření i pití. V okolí řeky je krásná příroda, protože v této části Madagaskaru je krajina ještě hornatější. Na březích řeky jsou malé osady domorodců, kteří z řeky i okolní vegetace získávají vše, co pro život potřebují. U jedné osady zastavujeme, dětem rozdáme pár bonbónů a na vlastní oči vidíme realitu života domorodců. Je to už středověk a nebo ještě něco dřívějšího? To je otázka, která každého z nás ihned napadla. Nástroje, které používají, tomu nasvědčují. Aáááá, chybička. Vedle chýše z rákosí hraje malé rádio opatřené malými slunečnými kolektory. Tak přece jen náznak současné civilizace. Jídlo nám posádka připravuje na lodi a počet kuřat zavřených v kleci se každý den snižuje. Škoda, že maso nenechají trochu déle v troubě. A nebo je to záměr, aby nám vydrželo v žaludku až do večeře. Řeka je široká odhadem od 200 do 500 m a protože březnovém cyklonu postupně výška vody klesá, kotvíme večer u jednoho z písečných ostrůvků v řece, s posádkou postavíme stany, 2 provizorní buňky (WC + sprcha – kbelík s vodou z řeky) a před přibývajícími nálety komárů se raději uklízíme do stanů.

Další den vyplouváme po snídani, slunce už opět pálí a tak jdu zkontrolovat, cože nám to vlastně pohání naší loď. No hlavně, že jedeme. Příjemnou je zastávka u vodopádu, který padá z výšky asi 20m. Tak trochu to připomíná scény ze slavných mayovek. Na břehu nás uvítali všudy přítomní lemuři, tihle byli buď tak hladoví a nebo důvěřiví. Ještě, že nemají drápky. To bychom si odnesli po těle pěkné památky. Plavba utíká rychle, zejména když je zpestřena dalšími návštěvami u domorodců. Dáša si už zvykla na pohled na děti a jejich životní podmínky. První den to psychicky nedávala, i když prý na cestách již leccos viděla. Večer opět kotvíme na ostrůvku v řece. Tahle noc bude asi dramatičtější. Voda postupně strhává písčité břehy a tak stavíme stany alespoň 10m od břehu. V noci se ozývají nepříjemné zvuky a ráno máme břeh 4m za stanem. Tak rychle snídaně a pryč.

Ve městečku Belo sur Tsibirihina končíme naší plavbu. Jeepy nás měly původně odvést do města Morondava. K řece se ale pro zatopené blátivé cesty nedostaly, a tak poslouží místní doprava v podobě spřežení zebu, tedy místních volů. Nasedáme na vůz a vzhůru do bahna. Po 400m dobrodružství končí a v jeepech už jedeme na ubytování a následnou noční prohlídku národního parku. Cesta většinou připomíná trasu známé raylle Dakar, jen jedeme o dost pomaleji.

Ráno jedeme do parku znovu a tentokrát máme větší štěstí nejen na lemury, ale i další zvířata. Pak se už se opět vydáváme jeepy na cestu na sever do nedaleké áleje baobabů, které jsou prý nejhezčí při západu slunce. A doporučení skutečně nelhala. Paráda.

Další den ráno se máme nalodit na motorový člun, který nás po moři přepraví do cca 60km vzdáleného přímořského střediska Belo sur Mer. Odliv však způsobil, že se nejprve musíme dostat k naší lodi. Jedinou překážkou je asi 8m široká řeka vytvořena odlivem. Hloubka je asi 60cm, proud vody se nezdá být velký a přece menší ztráta rovnováhy způsobí můj pád do vody. Následek fatální – mobil, kamera, pas i peníze pod vodou a s nimi malý batoh, ve kterém kromě části oblečení byly i letenky a jízdenky na vlak. Ještě že jsem takovou smůlu měl jen já. Jsme na lodi a vítr při jízdě pomáhá vysušovat pas.

Za 4 hodiny jsme v Belo sur Mer. Ze vzdálenosti asi 1km vidíme naše bungalovy. Protože se ale kvůli odlivu blíž nedostaneme, vyskakujeme z lodě a se všemi zavazadly se vydáváme po písčitém dně moře do naší osady. Tak tady udělal někdo chybu, že příjezd naplánovat na dobu, kdy moře vlivem odlivu kleslo o 3 – 4 m, což na tomto místě představuje ústup vody o více jak 1 km. Welcome drink nám fakt přišel vhod. No to je dobrý začátek odpočinkové části programu naší výpravy. Já jdu sušit na posteli nejprve doklady, peníze, letenky a jízdenky, protože mobil je nefunkční a tak mi jsou letenky a jízdenky v emailu k ničemu. Vzhledem k tvrdosti místní měny – ariarů – to vypadá, že se v bungalovu ubytovali miliardáři. Všude samé peníze, v přepočtu to dělalo 1,1 mil. ariarů. Zvýšený adrenalin utlumí až po večeři několik žejdlíků piva THB, což je na Mada licenčně vyráběné plzeňské pivo.

Následující den vyrážíme na lodi za korály, které jsme ale na dvou místech marně hledali. No, dnes se nějak nedaří a tak jedeme zpět. Vracíme se ale příliš brzy, je stále odliv, a tak musíme absolvovat opět cestu po mořském dně směr naše bungalovy. Po zbytek dne se jdeme projít po místní vesnici. Všudypřítomné děti nás obírají o poslední cukrovinky a tak jdeme na místní tržnici pro ně ještě něco koupit. Místní zdravotní středisko už dávno neplní svoji funkci a stalo se pro místní obyvatele zdrojem levného materiálu na opravu jejich chýší nebo místem her dětí. Ach jo, s tímto přístupem se nikdy nebudou mít líp.

Další den jedeme opět lodí na ostrov, kde je přírodní rezervace. Nejprve stoupáme na písčitý kopec a z jeho vrcholu uvidíme krásné údolí s jezerem a veliké baobaby. Dolů ale jdu jen se Špačíky. Míjíme 2 krásné hady, malé ještěrky a další zvířátka, krátkou zastávku máme u největšího baobabu na Madagaskaru, který má průměr 7m a je vysoký nejméně 25m. U jezera je ale málo ptáků, což nám vysvětluje místní průvodce tím, že je zde málo větších stromů a ptáci nemají kde hnízdit. Komáři nám zkrátí pobyt u jezera a když je vyhrabeme po písku znovu na kopec, jsme rádi, že na lodi bude stín. Korály dnes nebudou a tak jedeme zpět. No a opět v blbou dobu. Nejen že je ještě odliv, ale vítr pomohl vytvořit docela solidní vlny, které nám nedovolí přistát co nejblíže místu našeho dočasného pobytu. A tak nás čeká tentokrát více jak 2km pochod po pláži Ještě že nám v polovině cesty může místní kostelík poskytnout alespoň na chvíli stín. Slunce nemilosrdně pálí a tak stín restaurace a studené pivo jsou naší odměnou za utrpení.

Večer je ve vesnici slavnost, kdy bude spouštěna na vodu rekonstruovaná loď. Špačíci jsou při síle a tak jako jediní na akci vyrazí. My si užíváme stínu a léčíme průběžně přicházející průjmy.

Další den se vracíme zpět do Morondavy a zbytek dne na hotelu využijeme ke koupání v bazénu a léčení střevních potíží. To je velice důležité, protože následující den vstáváme už před 6 hodinou a po snídani nás čeká 520km po místních cestách z Morondavy do Antsirabe. Cesta nám zabrala celých 14 hodin a večer toho máme až dost.

Poslední den odjíždíme z Antsirabe do hlavního města a přímo na letiště, kde se rozloučíme s Richardem a vydáme se na cestu zpět do Vídně s mezipřistáním opět v Addis Abebě.

Ve Vídni jsme  v 6 hodin ráno a po snídani jdeme na krátkou procházku po památkách centra Vídně. O půl 3 odjíždíme vlakem do Kolína a v 8 hodin končíme naše 18-ti denní putování. Kontakt na našeho průvodce Richarda rád předám dalším zájemcům o podobné dobrodružství.

Zdenda