Hřeben Breithornu, Castor, Pollux – sedm svatováclavských čtyřek a dvě třešničky na dortu k tomu, 28.-30.9.2017

Vrátit se po třech letech v září do Alp se mi zrodilo v hlavě již zkraje léta, neboť stačil den dovolené a čtyři dny volna byly na světě. Kam ale doopravdy vyrazím, stejně ukáže až aktuální situace na horách. Připravený jsem měl plán od čtyřtisícových Alp, pak přes ty nižší, jakékoliv Tatry až po malebné vrcholky Beskyd.

 

 

Myšlenka byla kladně přijata také během Letních Alp, Márou a Ade, což mě potěšilo. Podporu jsem měl i od Vendy a Zuzky. Teď jen připravit, kam se maximálně bezpečně podívat. Především s ohledem na již možné zimní počasí a méně denního světla. Vyhrál to hřeben Breithornu. Začali jsme shánět informace: ubytování (bivak Rossi) a kudy kam.

 

 

 

 

 

 

28.9. – sobota ráno, kdy nás po noční jízdě vítá náš vysněný hřeben Breithornu. Celou cestu údolím Mattertal, až na parkoviště do Täsche, odkud jsme jeli vlakem do Zermattu.

 

 

 

 

 

 

A kdo? Pavel alias Gogan, Václav alias Venda, Libor, Jiří alias Jagyč, Zuzka a já František. Příjemná i nepříjemná překvapení. K těm nepříjemným patřil Mára, jenž se zranil na kole a zlomil si klíční kost a také Ade, které na tento prodloužený víkend nevyšlo volno. Přišel jsem o dva nadšence. Už to vypadalo, že akce padne, ale přihlásil se překvapivě skvělý Gogan a bourák Jagyč s Liborem. Jelo se.

 

 

 

 

 

 

V Zermattu (1610m) bylo příjemné babí léto a Matterhorn nás vítal bez obvyklého závoje. Krásná podívaná. Již na parkovišti jsme se dohodli, že s ohledem na mé srpnové výstupy nebudu mít zřejmě problém s výškou a tak ostatním vyvezu až na Klein Matterhorn (3883m) batohy. Oni na něj dojdou v rámci aklimatizace pěšky z mezistanice Trockener Steg (2928m).

 

 

 

 

 

 

Já si užil prázdnou všední ranní lanovku. Bylo se na co dívat a fotit. Třeba v masivu Monte Rosy třetí a čtvrtý nejvyšší vrchol Alp – Nordend (4609m) a Dufourspitze (4634m), vpravo pak Lyskamm (4527m). Mezi nimi je zleva Zumsteinspitze (4563m), Signalkuppe s chatou Margherita (4556m) a Parrotzpitze (4432m). Na severu Obergabelhorn, Zinalrothorn a Weishorn. No a na západě? Bez komentáře…

 

 

 

 

 

 

A zatím co já si užíval příjemného prostředí a okolí Klein Matterhornu, pěší skupina si užívala předností lyžařů. A že jich tam bylo!!!

 

 

 

 

 

 

V 13,15 hod., po třech hodinách se setkáváme a děláme společné foto s plánovaným pětivrcholovým hřebenem za námi. První zleva je ten nejvyšší a i nejjednodušší na výstup, Breithorn West (4164m). Počasí stále přeje. Posedíme, posvačíme, někdo si dá i kávu a pak hurá na bivak, než nás třeba někdo předběhne – má jen deset lůžek. Civilizaci tedy opouštíme ve 14,20 hod. Před deseti lety to byla nádherná, prostá skála s velkými plechovými vraty a za nimi tunel k lanovce, kde bylo přístupné WC a dalo se v něm přespat.

 

 

 

 

 

 

Cestou se nám zleva ukazují poslední tři z pěti vrcholů v hřebenu. A jelikož se to chodí od toho zadního, pak jsou to vlastně první tři. Skupina metodiků z nich poté dle plánu sejde (po ledovci vlevo), podejde Zentral a vyjde na něj jednodušeji a dál hřebenem na West. Bouráci (Jagyč s Liborem, dále jen Ja-Li) to chtějí přejít celé. Takže vše řádně studujeme. Vyplatilo se, druhý den… Nebudu předbíhat! Jinak dál na ně navazuje Pollux a Castor.

 

 

 

 

 

 

A jsme pod chaloupkou na kuří nožce, respektive pod bivakem na skále – Rossi e Volante (3700, 3750, 3787m – vyberte si). Ještě ji zprava obejít, poprat se s malou odtrhlinou, ledem nad ní a jedničkovým skalním přístupem.

 

 

 

 

 

 

V 16,00 hod. jsem tu a postupně přicházejí další. Až na dvojici Polky a Mexičana jsme tu sami, takže si pohodlně vybalujeme. Nakonec přijdou ještě dva a je akorát plno. Ale až navečer, tudíž i pohodlně připravujeme vodu ze sněhu a vaříme si donesené pochutiny a čaj. Nejen večerní výhledy jsou odsud nádherné!!! Jdeme brzy spát. Nejen noční přesun a nevyspalost, ale i výšku je pořeba řádně vstřebat a nechat tělo odpočinout.

 

 

 

 

 

 

29.9. – pátek, vstáváme v 5,00 hod. a v 6,10 hod. vycházíme. Venku je zima, v bivaku těsno. Na stole, pod ním i vedle něj. Ranní hvězdy i rozbřesk velmi rychle zmizely v mracích, stoupáme bez výhledů. Ale první vrchol se blíží. Ja-Li jsou již někde vzadu na vrcholu, zatímco my tři, já, Zuzka a Gogan, dosahujeme v 7,10 hod. hřeben. Bez Vendy, kterému není dobře a volí odpočinkový den na bivaku. Na hřebeni se s Ja-Li míjíme při jejich návratu z vrcholu a děláme naše jediné společné foto tohoto dne.

 

 

 

 

 

 

Breithorn – Roccia Nera, 4075m, 7,25 hod. Je co slavit: Zuzky úplně první „čtyřka“, Goganova první zářijová a já z ní mám prostě radost. Škoda jen, že vidíme prd. Ale náladu to nekazí. To určitě přijde.

 

 

 

 

 

 

Nepřišlo!!! Tedy zatím. Hřebenovkou pokračujeme dál, v minimální viditelnosti. Docházíme i Ja-Li. Před námi se, snad, rýsuje další vrchol v tomto hřebeni, jeden ze dvou Breithornů Zwilling – őstlicher. Vysílačkami dostáváme potřebné informace a tak se nám jde poněkud lépěji než předvoji. Nemusíme hledat výstupovou skalní cestu.

 

 

 

 

 

 

Breithorn – őstlicher Zwilling, 4106m, 8,00 hod. Fotit v okolí není co, takže jen pár vrcholových póz pro radost a jdeme dál.

 

 

 

 

 

 

Sestup není jednoduchý a to nás již Libor naviguje ke slaňáku. Pro někoho první pravé horské dobrodružství se blíží. U slaňáku je minimum místa a ještě se musí slaňovat na dvakrát, dvě třicetimetrová lana nestačí. Kluci jsou pod námi, Gogan si rychle a zkušeně vzpomíná, jak se to dělá a Zuzka se to učí, slaňuje úplně poprvé…

 

 

 

 

 

 

Trvá nám to 50 minut, v rámci maximální bezpečnosti. Jdeme na třetí vrchol a již se nám opět od Libora dostává mnoho užitečných rad, včetně stavění a lezení v plotnách. Viditelnost stále minimální, s ohledem na to, kde se pohybujeme. Pravda, chvílemi je to s čitelností cesty sice lepší, ale když pod sebe ani na jednu stranu nevidíte… Chce to hlavně obezřetnost. Čeká nás zatím nejtěžší z výstupů, hledá se cesta, na skále nám naši předchůdci prostě pomoct nemohou.

 

 

 

 

 

 

Breithorn – westlicher Zwilling, 4139m, 9,30 hod. Třetí dnešní čtyřtisícovka, ale kde to vlastně sakra jsme? I to k horám patří. Pocity jsou samozřejmě opět nádherné a já si opakuji číslovku 49… A také již vím, že se sem jednou rád vrátím. Snad i za lepší viditelnosti. Určitě za lepší!!!

 

 

 

 

 

 

Při sestupu se ukazují v popředí Ja-Li a sedlo, z kterého chceme sestoupit na ledovec a podejít lezecky těžkou část hřebene. Přes vysílačku dostáváme instrukce k dalšímu slanění a přístupu k němu. Hodí se. Hodně! Tentokrát to jde najednou, ač chvílemi hodně vzdušně a místy po nepříjemné skále.

 

 

 

 

 

 

Slanění nám trvá 30 minut, poté svačina a sestupujeme do sedla Selle (4022m). Odtud ještě 200 m na ledovec a po něm podejít náročný skalní hřeben a vystoupit na Breithorn Zentral od západu. Oblačnost stoupá a tak dole na ledovci máme možnost se podívat, kudy že jsme to horolezčili a na kterých vrcholech jsme byli. Teď již „jen“ chybí vyšplhat zpět na ten úplně levý, Zentral, a poté přejít na poslední, pátý, West.

 

 

 

 

 

 

Zuzku náročný přechod přeci jen více unavil a tak jsme se pod nejvyššími Breithorny rozdělili. Já s Goganem dokončíme přechod a ona půjde přímo na nejvyšší vrchol. Později se ukázalo, že to bylo dobré rozhodnutí. My tedy stoupáme a blížíme se k dvojici Ja-Li, kteří přešli přes skalnatou část a již sestupují z Breithornu Zentral. Přes vysílačky domlouváme sraz v sedle. Je to velmi příjemné setkání. Na kótě 4076m. Jsou v pořádku, to je hlavní. A šťastní, dali to! Gratulujeme. Jenže od rána, vždy když se potkáme, jsou o vrchol napřed. Nu, Gogane, máme co dělat.

 

 

 

 

 

 

Ač se to nezdá, dojít na vrchol Zentral je ještě kus cesty s nepříjemným stoupáním. Máme toho oba docela dost. Ale jít se chce a to je hlavní! Počasí přeje, konečně jsou parádní výhledy. Ještě několik desítek metrů a já poprosím Gogana, jestli mohu jít první. Mám svůj důvod. Neváhá, pouští mě. Však já mu to rád vrátím. Že to bude brzy, netušil ani jeden z nás.

 

 

 

 

 

 

29.9.2017, 12:35:56 hod., Breithorn Zentral, 4160m, má padesátá čtyřtisícovka! Gogan přichází na vrchol chvíli za mnou a zatím to ještě netuší. Proč taky, má radost ze svého výstupu. A já z něj. Jako když jsme spolu v roce 2002 šli poprvé sami na Barmer Spitze. Prostě pár fotek na památku.

 

 

 

 

 

 

A hlavně fotíme okolí, neboť je konečně opravdu hodně daleko vidět. Především pak přešlý hřeben a vrcholy na něm. Dokonce vidíme lezce, jak stoupá na Roccia Nera nad bivakem. Kdo jiný by to mohl být než Venda. Tak to je paráda, že je mu dobře a bude mít vrchol. Nakonec vylezl i na ten další, őstlicher Zwilling (uprostřed, vzadu je Pollux). A on fotí nás, aniž to možná tušil. Ty malé tečky na Zentralu jsem já s Goganem. Je to hezké, když dva dělají totéž v jednu chvíli, stejně. Hlavně je vidět celý skalní hřeben, který jsme my podešli, ale Ja-Li ho dali. Skvělý výkon!

 

 

 

 

 

 

No nic, v cíli ještě nejsme. Čeká nás přechod na Breithorn West. Osobně tam budu potřetí, odsud poprvé. Sil opravdu ubývá, ten sestup na ledovec a zase zpět nad 4100 m nám vzalo hodně. Jdeme pomalu, vždyť vlastně nespěcháme.

 

 

 

 

 

 

Breithorn – West, 4164m, 13,25 hod. Krásný pocit, máme to za sebou. Ale někdo tu chybí. Zuzka se blíží, Ja-Li jsou již na ledovci, Venda úspěšně stoupá na další vrchol… Ale co M+A? V tuto chvíli si slibuji, že se sem opravdu vrátím.

 

 

 

 

 

 

Jak jsem psal, Zuzka se dole na ledovci posilnila, odpočinula si, odložila batoh a přichází na West z druhé strany. Napoprvé je toho na ní hodně, ale statečně s tím bojuje.

Vrchol podruhé, tentokráte všichni tři: Breithorn – West, 4164m, 13,45 hod.

 

 

 

 

 

 

Ze sestupu toho nikdy moc není, což sice není případ této výpravy, ale tady stačí připomenout hlavně další dva, čerstvě naplánované vrcholy: Pollux (vlevo) a Castor. Na obou jsem byl, ale proč si to nezopakovat, když jsme tu. Ostatně, na Castoru mám co dokončit. A na Pollux se vlastně ještě téhož dne škrábe Ja-Li. Smekáme!

 

 

 

 

 

 

Zatímco my na chatě již v 16,10 hod. slavíme. Bilance: 1x 5, 1x 2, 1x 4 a 1x 5 vrcholů. Po hodině a půl přichází i spokojená dvojka Libor a Jagyč. Můžeme si tedy v klidu a hlavně sami v bivaku užít pokračování decentní oslavy a odpočinku.

 

 

 

 

 

 

Oblaka při západu slunce opět čarují a tak hodně času trávíme na verandě. A rýsuje se plán na další den: zkusit vystoupit na Castor. Pravda, zdáli vypadal hodně ledovatý, tak uvidíme. Ale byl to stejně nádherný alpský den!

 

 

 

 

 

 

30.9. – sobota, vstáváme tak, abychom za rozbřesku opustili bivak a dole na ledovci nechali v pytlích nepotřebné věci a šli dál. Plán se daří plnit, již před sedmou někteří opouští příjemné útočiště. Mačky ale nasazujeme již u něj, skalní mix je ledový a i ranní ledová místa hrozí uklouznutím. Stěna a vrcholový hřeben Castoru, uprostřed, prostě láká. I Pollux vlevo, ale asi nebude čas.

 

 

 

 

 

 

V 7,15 hod. jsme, já, Ja-Li a Gogan, připraveni jít dál. Zuzka s Vendou ještě sestupují od bivaku (ty dvě tečky vpravo vzadu). S ohledem na zkušenost z předešlého dne, pomalejší pohyb Zuzky, vyrážíme a snad nás dojdou. Nespěcháme, kocháme se. Vlevo vzadu v oparu majestátním Monte Visem a vpravo Gran Paradisem. A mořem z mraků, inverzí, pod námi. Je krásné ráno a toto počasí má do dvanácti vydržet.

 

 

 

 

 

 

V 7,40 hod. jsme pod stěnou. Kličkováním mezi ledovými plotnami se musíme dostat do vrcholového sedýlka. Pak již „jen“ po hřebeni doprava na vrchol. Vypadá to odsud dobře, ale to ještě netušíme, že nám to dá ještě zabrat… Za vše mohl poslední, asi 30 m vysoký ledový výšvih, začínající odtrhlinou. Nu, lano, šrouby a sedáky by se hodily, tyče tu jsou… Jagyč, z nás nejzkušenější, do toho jde první a určuje výstupovou linii. Snažíme se jí držet, ale led je tvrdý a tak zakopáváme občas i mimo ni. Přesto se za ním jde líp.

 

 

 

 

 

 

Uf! V 8,45 hod., kdy jsou Venda se Zuzkou ještě na ledovci, to máme my čtyři za sebou. Úsměv na rtu odráží úlevu a předvrcholovu pohodu. Teď již opravdu zbývá jen… Jen úžasně ostrý hřebínek. Takový se jen tak nevidí! Již jsem tu byl a tak jsem se na něj těšil. Ten člověka prověří. Na vrchol je to kousek a počasí je ideální, nefouká. Nedá to ani na nohy vedle sebe, hůlka je dobrý pomocník. A úsměv nás neopouští. Vpravo vzadu je v mracích Dom, vlevo Weisshorn. A my jen pár metrů k dnešnímu cíli.

 

 

 

 

 

 

Castor, 4226m, 9,00 hod. Prostě pohoda na nejvyšším bodě této výpravy, Zářijových Alp.

 

 

 

 

 

 

Výhledy stále skvělé. Dál pokračuje hřeben na východ přes sedlo Felikjoch (4087m) k Lyskammu (vlevo West 4479m a po hřebínku doprava je Lyskamm Est 4527m). Ta špičatá hora pod sluncem je Piramide Vincent (4215m). Na východ začínají vpravo vrcholy Polluxem a dále námi již přejitým hřebenem Breithornu. Pak Matterhorn (i s vrtulníkem na Breithornu), Dent d´Hérens, Grand Combin a masiv Mont Blancu úplně vzadu vlevo. Je tu krásně, takhle vysoko. Myšlenky plynou…

 

 

 

 

 

 

Strávíme tu krásných 20 minut a jdeme na sestup. Venda se Zuzkou jsou na úpatí a začínají stoupat. My po hřebínku klesat. Taková místa jsou na cestě dolů snad 100x náročnější. Ja-Li již přemýšlí, jak bezpečně po ledu dolů, ke spásným stopám ve sněhu. A pak do toho jdeme. Jako první opět Jagyč, díky mu za to. Zespodu dobře naváděl nohy, ty byly nejhorší.

 

 

 

 

 

 

Opět uf, je to za námi. Ale on ten adrenalin k těm horám prostě patří. A člověka to prověří po všech stránkách. Opět myslím na ty, co tu nejsou a chtěli. Oni příště poprvé, já rád znovu. A radši lépěji vybaveni. Vůdce Jagyče sem už asi nedostanu. Mezitím to Venda a Zuzka otáčí a daří se jim vyfotit nás při sestupu. Pro ně určitě rozumné rozhodnutí v dané situaci.

 

 

 

 

 

 

Co se ale nestalo, Gogan začal snít, propočítávat a myslet nahlas: vždyť já stojím pod Polluxem, kde jsem ještě nebyl a přitom je to v tuto chvíli a v této oblasti vlastně jediná hora, kvůli které bych se měl vrátit. Chvíli se to poslouchat dalo… „Gogane, když si z časových důvodů doplatíš lanovku z Klein Matterhornu, tak já tam s Tebou půjdu.“ Slovo dalo slovo a tak jsme v 10,00 hod. vyrazili na vrchol, kde jsem již také byl. Jenže on je každý výstup stejně jiný. Těšil jsem se. Prostě další soukromé dobrodružství s Goganem. Jen výš a výš, ať jsi třeba v mačkách. Zkušenosti pomáhaly vyrovnat se se všemi nástrahami. Po mixu a lehkém i těžším skalním lezení se ukázal vrcholový hřebínek za odměnu. Sněhový, široký, bezpečný.

 

 

 

 

 

 

Tak Gogane, běž, přeji Ti to. Opět zbývá pár metrů k naší sedmé zářijové čtyřtisícovce za den a půl.

Pollux, 4092m, 10,55 hod. Jsme oba šťastní a já mu přiznávám, že je to můj sedmdesátý alpský čtyřtisícový výstup. V létě, po Bishornu, jsem snil o možnosti splnit si tyto dva milníky (50+70) s velkým štěstím do dvou let. Prostě do pěti křížků na krku… A je to tu teď, 30.9.2017!!!

 

 

 

 

 

 

Na vrcholu se fotíme, kocháme a u sochy Madony se i zapisujeme. Připisujeme i Ja-Li. Datem pak celou výpravu. S ohledem na historii knihy a volné stránky to tam bude určitě dlouho. Ještě pohled na Castor, krásně monumentální. Ovšem ani na této hoře není cesta dolů jednoduchá, proto sestupujeme pomalu a obezřetně. Opuštěná hromádka našich batohů dole na ledovci přitom tak láká. Prostě nějak dolů.

 

 

 

 

 

 

Tady to trošku zrychlím: sestoupili jsme na ledovec již v 11,45 hod., což později překvapilo i Ja-Li. Najíst se, odpočinout a přejít k hromádce ráno opuštěných věcí a znovu je nacpat do batohů. Odchod z pod bivaku byl v 12,10 hod., za již kazícího se počasí. Tak ještě rychle vyfotit dnešní dva vrcholy, Pollux a Castor (vpravo). Cestou ke Klein Matterhornu jdeme rozvážně, třetí den je nejvíce vyčerpávající. K tomu ani předpověď nelže, za námi se to totálně zavírá a na rovince fouká a tím i mrzne. Gogan rozumně zastavuje a navlíká si co má. Já mám vše potřebné na sobě a po kapsách, ale rád přidám do kroku. Je 13,45 hod.

 

 

 

 

 

 

Rozkaz zněl jasně: nahoře nechají pěšáci batohy a v rámci šetření na Ježíška dojdou opět na mezistanici pěšky. Kromě Gogana, jenž prý rád obětoval 30 Eur na lanovku do mezistanice za výstup s instruktorem na Pollux. ZADARMO!!! Tak ještě koupit oddílové, nejen vánoční vykrajovátko a nečekaně i se Zuzkou šup do lanovky. Na Trockener Stegu se spojujeme a dolů již pěkně pohromadě. Samozřejmě i s focením, dobrovolně povinném.

 

 

 

 

 

 

Klesáme a fotíme. Tato hora lze snad fotit stále. Naštěstí jsem byl nahoře dvakrát a již tam nemusím. Ačkoliv… Já rád říkám třikrát a dost. Třeba na tom bivaku jsem byl vlastně také „teprve“ podruhé.

 

 

 

 

 

 

Je čas se pomalu rozloučit, vlastně nejdřív přebalit. V 16,30 hod. jsme v Täschi na parkovišti, po příjemné procházce po Zermattu, kávě, zákusku a poděkování bronzovému svišti na fontáně, kterého jsme si první den pro štěstí všichni pohladili. Je čas odjet a myslet na návrat na alpské velikány v příštím roce.

 

 

 

 

 

 

V HK u Terminálu je pak definitivní konec Zářijových Alp 2017. Rád si opakuji, že se do těchto míst jednou určitě vrátím. Třeba jen prostřednictvím fotek druhých, stejně spokojených.

 

 

 

 

 

 

František-FKDP

 

PS: něco bych přeci jen ještě rád dodal – pár fotek z hřebene, který z naší výpravy přelezli jen Jagyč s Liborem. Parádní výkon!!!