Lezení na Vysočině 4. díl

Tak jako každý rok se i letos uskutečnilo lezení na Vysočině ve dnech 21. – 23. července. Jako azyl pro naše lezecké počínání jsme si vybrali kemp v Milovech, ostatně jako každý rok. V pátek ihned po práci jsem vyrazil směr Milovy, kde jsem měl sraz s Rosťou a Ájou, kteří byli pro páteční odpoledne jediní volní lezci. Sraz v kempu Milovy, rychlé zabrání místa a pak honem do stěn.

Na páteční polezenici jsme si zvolili Čtyři Palice, kde jsme si vybrali místní klasiku jako Raketu, Tovaryše a Šviháka. Stihli jsme krásný západ sluníčka bez mraků a to je na Vysočině co říct. Večer při příjezdu do kempu naší skupinu rozšířili Čejpíci v plné síle a tudíž již nic nebránilo večernímu soustředění na další lezecký den.

Na sobotní lezení jsme i kvůli počasí zvolili nejbližší oblast od Milov a to Drátník. Ráno nás doplnila Kačka, která měla do sobotního rána pracovní povinnosti a již jsme byli lezecky kompletní. Po snídani jsme vystartovali spíše pozvolným tempem k Drátníku, kde jsme se rozdělili do dvojiček a vydali se odávat lezeckým zážitkům. Lezli se zde cesty jako Šerif – na Sokolí věž a dále třeba Rorejs a Mechař na Orlí stěnu. A jak už to na Vysočině bývá v nejlepším nám, již tradičně hatí další lezecké plány blížící se bouřka. Tak rychle balíme veškerý lezecký vercajk a po rozvahách či lezt dál nebo skutečně ukončit lezení a po zkušenostech z let minulých skutečně balíme, rychlím krokem se jdeme ukrýt a občerstvit do kavárny HOFR. Zde jsme potkali další zatoulané lidičky z našeho oddílu a to rodinu Goganů tedy Košťálů. Je pravdou, že ti zde byli pouze na jednodenní výlet. V delším pobytu  zde,  je odradilo nestálé počasí.

Nás ostatní lehký letní deštík neodradil a večer jsme se pokoušeli dešťové mraky zahnat dobrým pivkem a dalšími destiláty. Ráno se probouzíme do celkem pěkného rána, kdy po snídani přicházejí mraky a rychle balíme, aby jsme neměli mokré stany a vůbec všechno. Vypadá to na déšť, ale i přes to se  jdem podívat k Bílé skále. Jak se k ní blížíme, tak nám začíná letní deštík, který nemá dlouhého trvání a kolem poledního začínáme s lezením. Na Bíle skále dáváme krásné dlouhé linie jaké tam jsou Zavadilka, Svratecká, Jeskyňka, Rejžák a na konec jsme zvolili cestu Veselá vojna, kterou jsme neměli dávat na konec, ale stalo se. Můj dojem je, že je to malinko přísnější klasa než se píše v průvodci, asi tak o jedno číslo. Jinak moc pěkna cesta, hlavně začátek. Doporučuji. Ostatně jako všechny jmenované cesty v tomto příspěvku.

Letošní Vysočina se myslím vyvedla celkem výborně oproti jiným ročníkům, kdy jsme nezmokli na skále, protože jsem využili všech zkušeností a technik úniku z ročníků minulých. Na další již chystaný ročník se těší Libor.

P.s. na příští ročník chystám lehkou změnu v ubytování a i v lezeckém terénu – samozřejmě dle aktuálního počasí, ale to má ještě čas. Na viděnou ve skalách.