Modřínové háje – Moravskoslezské Beskydy výjimečně od chaty k chatě, 24.-28.10.2025

Vloni na Lopeníku jsme se dohodli, že letos jsou na řadě Beskydy. Cestu vymýšlí František a ona jde nečekaně od chaty k chatě. Ale prý si na to nemáme zvykat, je to výjimka pro letošní rok a příště prý zase s karimatkami a spacáky. 🙂 Letos jsme za teplé chaty a postýlky nakonec více než rádi, protože počasí se nám ukázalo ve všech svých podobách: slunce, krásně, teplo, vítr, fujavice, zataženo, déšť, kroupy i sníh.

Pátek: odjezd.

V pátek odjíždíme z Hradce celkem brzo a přesedáme v rekonstruovaných Pardubicích. „My“ znamená stálá trojice účastníků v podání František, Šíma a já, doplněná o čtvrtého: tentokrát to je Věrucha, kterou jsme neviděli, ani nepamatujeme.

Dále přesedáme v Ostravě, kde máme chvilku na procházku po nádraží na dokoupení zásob a kde se František fotí s propagací na své zaměstnání.

Pokračujeme do Návsí, kde naše dnešní cesta vlakem končí. František je džentlmen, ale to, co je v kočárku byste tedy nečekali – kočka! 🙂

Cestou do ubytování se ještě stavujeme na točené pivo na náměstí, abychom to těsně před zavíračkou stihli do ubytování. Tam ochutnáváme točeného Koníčka – pivo, které vás rozřehtá. Nás tedy rozřehtá, před „seznamovacím“ večírkem. 🙂

Sobota: Bukovec – Nejvýchodnější bod ČR – Trojmezí – Jablunkovský průsmyk – Kamenná chata.

Výhodou většiny ubytování je ranní bohatá snídaně, kterou si náležitě vychutnáváme. 🙂 Pak malý odpočinek v posteli a v deset odjíždíme busem směrem Bukovec a dále pěšky Nejvýchodnější bod republiky.

Je krásně, výhledy až na Lysou horu, která nás provází po všechny dny. Podzimní krajina je zalitá sluncem a nám se jde na pohodu. Cestou potkáváme policejní pochod, naštěstí v protisměru a na nejvýchodnějším bodu jsme kupodivu na fotkách sami.

Pokračujeme podél potoka a hledáme, kudy ho přejdeme, když chyběla velkou vodou spláchnutá lávka. Občas tedy brodíme nebo přecházíme mokřady po deštích. Věrucha je nadšená, že přesně toto miluje. František již moc ne, protože nám „prošlapává“ cestu.

K poledni přicházíme na Trojmezí – Polsko, Česko a Slovenko. Dáváme si pauzu, ale je tu dost větrno a zima. František suší boty a ponožky, protože se do jedné mokřady propadl a nás tím zachránil, protože nám ukázal, kudy nechodit aneb tudy ne, přátelé. Věrucha po dvou letech pokut za pozdní úhradu platí oddílový poplatek na další rok a Šíma našel přesné místo Trojmezí, ke kterému se dříve dalo sestoupit. Dnes je nad ním nový most.

Pokračujeme na Hrčavu, odkud si popojedeme busem. Na zastávce chlapi přemýšlí, za které zvíře platit poplatky obci, když mají s sebou mě a Věruchu. Můžete hádat, které je napadlo. 🙂

Z busu vystupujeme v Jablunkovském průsmyku, na přesném rozhraní mezi Moravoslezskými Beskydy a Slezskými Beskydy. Víte, kudy vedlo? 🙂

Pak už nás čeká „jen“ cesta vzhůru kolem Skalky na Kamennou chatu, kde dnes nocujeme. Přicházíme se soumrakem.

Ubytujeme se, dáme večeři . Věrucha si objednává „Levandulový sirup“ a týpek od vedlejšího stolu zahlásí: „Levandulový sirup? To zní jako rybí kompot nebo fazolový džus.“ 🙂

S „Borcem“ jdeme brzy spát.

 

Neděle: Kamenná chata – Bílý Kříž.

Ráno vstáváme do mlhy. Po snídani, která je úžasná, jsme při odchodu objevili modříny a tak ještě nezbytná fotka z Modřínových hájů. Zamlženou krajinou stoupáme na nejvyšší bod tohoto putování  – Velký Polom, 1067 m.

Před Velkým Polomem potkáváme tři studentky z Olomouce, jak si vaří čaj, a je z toho veselá družba. Holky ale asi za kilometr schází dolů a míří domů. Tak třeba zase někdy někde.

My stavíme u kapličky pod Muřínkovým vrchem, dáváme svačinu, pijeme a zapalujeme svíčku za Jerryho, Knížete a Pepu.

Šlapeme podzimní krajinou. Občas na nějaký ten kopeček hned vedle cesty, kam ale nevede turistická značka, ale jen vyšlapaná stezka kolem hranice. Až narazíme na přístřešek, kde si dáváme pauzu a oběd. Šíma se snaží rozdělat oheň na buřtíky, ale jsou z toho jen kouřové signály.

Na další cestě nás zastihnou kroupy, ale jen na chvilinku.

Výhledy a podzimní krajina jsou úchvatné. I vodopád jsme potkali.

Prý, když potkáme přístřešek, tak bude i káva. Nakonec pidi přístřešek potkáváme, tedy asi 10 minut od ubytování, ale prostě je čas na kávu. A po ní ještě poslední vrcholek dne – Súlov.

Na Bílý kříž, kde ten den spíme, přicházíme zase se soumrakem a s nádherným západem slunce. Ubytování je krásné, ale tak trochu bojová hra. Nejdříve musíme najít klíče, pak apartmán a v něm pojistky, a taky uzávěr vody, jinak se dnes neumyjeme. K večeři jsou konečně buřtíky, ale na pánvi. I tak jsou vynikající. Večer končíme u JBLka a country.

Pondělí: Bílý Kříž – Hotel Sůkenická

Jestli včera bylo mlhavo, tak dnes je regulérní zima. Venku poletuje snížek a my víme, že před námi je 23 km a naděje, že se to dnes zlepší, žádná.

Vyrážíme brzy a já s Věruchou nasazujeme tempo, abychom se zahřály. Chlapi se kochají a tak vidí podstatně více než my dvě – horolezce na šutru, zábavné informační cedule a výhled, jaký svět neviděl.

Cestou potkáváme plot posetý hrníčky a povídáme si s paní domácí. Prý hrnečků by měli více, ale už nemají více plotu. 🙂

Šlapeme a šlapeme, až konečně narazíme na zajímavou destičku: losi za 2 km. Moc jí tedy nerozumím, ale ejhle, je tu ranč Bufet na Beskyde a s ním možná i ti losi. Nečekaně otevřený v tomto počasí! K tomu chutné občerstvení s teplou polévkou a posezení v uzavřeném přístřešku. Přišlo to akorát v půlce dnešní cesty na Bumbálku.

Vytrvale sněží nebo prší se sněhem a je zima. Jsme zmrzlí jak Bobek, přes který jdeme a výhledy jsou jen na informačních deskách. Míjíme další vrcholek uprostřed lesa, jehož jméno si ale nepamatuji a poznámky se v tom nečase psát nedají.

Trochu si přeji, abych se měla, jak ta Beruška na hrnečku, protože já Beruška jsem. Ale Ferda Mravenec ani Brouk Pytlík tu nejsou, jen František a Šíma a ti se k napodobování postaviček na hrnečku nemají a tak šlapu dál po svých.

Po dalších x kilometrech se začínáme rozhlížet po přístřešku na kávu. Nakonec se nám jeden líbí a František vyjedná s panem majitelem, že si tam můžeme kávu uvařit. Hurá, pauza a v suchu!

Míjíme chatu Kmínek … ta je zavřená, neb je v rekonstrukci. Dále míjíme Masarykovou chatu, kde jsme mohli spát, ale nespíme. To už regulérně chumelí a my máme za sebou 20 km.

Blížíme se k Bumbálce na hlavní silnici ČR – SK. Že tudy někdy půjdeme pěšky, se nám nikomu při cestách na Slovensko ani nesnilo.

Dále to prý bude už jenom z kopce, říká František. No, nevím, nevím…. Hned za silnicí stoupáme a stoupáme až na Čarták s rozhlednou Súkenická („ú“ je správně) a dost se divíme, že je to stále do kopce. Pak ale kousek dolů a jsme u cíle dnešní cesty: Horský hotel Sůkenická. Huráááá!!! Jsme dobří. V tomto počasí a blátě nakonec v nohách krásných 23 km!!!

Rozdělujeme pokoje, kdo budeme mít s a kdo bez kliky. Byla to jediná venkovní klika na celém patře, čemuž nějak nerozumíme, ale hlavně, že bydlíme. Vybalujeme a rychle na večeři. Výborné jídlo, pití i obsluha. Večer končíme na pokoji u láhve vína, JBLka a dojde i na taneček. 🙂

Úterý – návrat.

Ráno nás čeká královská snídaně. Kam a kudy dnes? Františkovi se ale již nechce do bláta, které je všude v lese a my se přidáváme. Čeká nás tedy pohodová cesta po sjezdovce na bus do Rožnova.

Projdeme si Rožnov. Zastavíme se v nádherné cukrárně na náměstí i u skanzenu.

Ve Valašském Meziříčí objevíme úžasný crazy bar s neskutečnou obsluhou. Zakončíme tedy pivem a svařáčky. Ale nebojte, čeká nás světlá budoucnost.

A pak již jen veselá cesta vlakem a rozloučení na hradeckém nádraží.

Tak zase za rok a děkuji za super prodloužený víkend.

Jana Vrbka, Beruška ze Stěžer