Modřínové háje v Rychlebských horách ve znamení ohně a kouře – podmnožina JÁ množiny JERRY, 27.-30.10.

Slibovaný hezký výlet jsme měli a i ty modřínové háje tam byly! J Jerry tím tedy splnil slibované. Pravda, tak trošku i díky přírodě, která stejně jako v　loňském roce vyčarovala ze svého klobouku ty nejrozmanitější barvy, tak typické pro krásný podzim. Přesto bylo mnohé jinak …

 

Plán zněl jasně a i zájemců pevně nahlášených bylo povícero. Přesto proběhlo éterem mnoho emailů, než se domluvilo kdo, kdy, s kým, kam a čím a než se vše ustálilo a dohodlo, přičemž nakonec stejně nic neplatilo. L

 

Proto jsem se tentokrát rozhodl, že vám tuto oddílovou akci budu popisovat tak, jak jsem ji viděl já. Tedy převážně subjektivně. Také z　toho důvodu, že jsem, jak Jerry trefně podotknul, dělal celou dobu konečník, nebo-li posledního, jistícího všem záda a maximálně si, převážně o samotě, užívajíc jednoho z　nejkrásnějších koutů naší malebné země. Snad mi Jerry, jenž mě požádal o napsání článku, toto pojetí promine. J

 

 

Poněkud delší úvod, k　radosti čtenáře J , nahradím skromnějším vyprávěním s　mnohými fotkami, jenž asi nejlépe přiblíží atmosféru těch čtyř dní.

 

Jak to tedy bylo? Po dohodě jsem ve čvrtek, den před státním svátkem, vyrazil v 15,00 hod. z　Terminálu v HK společně s　Jerrym, Karlem a Jarmilou. Ve Vamberku se ještě přidal dredař Petr. Před šestou večerní byl Šemík zaparkován uprostřed Jeseníka a po dobalení a malém občerstvení z　vlastních zdrojů jsme vyrazili na místní pivo, neboť do odjezdu směr Bílá Voda nám zbývala více jak hodina. Nakonec to však vyhrál řezaný nefiltrovaný jedenáctistupňový František ze Svijan … J

 

　

V　sedm nás u autobusu čekal zbytek nahlášených na čtvrtek a mohli jsme společně vyrazit k　léčebně do Bílé Vody, která je dle všech dostupných údajů severním okrajem pohoří. Ve 20,25 hod. vyrážíme směr Borůvková hora, abychom po cca 4 km našli vhodné místo pro první bivakování. Petr rozdělal oheň, někdo stan a zbytek jen připravil spacáky a karimatky pro spaní pod hvězdami.

 

 

Příjemné teplo táboráku nás semklo okolo něj, opékali se párky, pořídilo se　první společné foto.

 

 

 

 

 

 

 

Musím říct, že noc byla nádherná. Noční obloha plná hvězd a já se po dlouhé době pořádně vyspal. Ráno byl odchod stanoven na půl devátou, čehož někteří využili k　rozjímání v　teple spacáků, jiní k　vaření, nebo pomalému balení a Petr opět k　dalšímu rozdělání ohně.

 

 

 

 

Nabrat vodu u pramene, naložit si na záda větší či menší batohy a hurá na první celodenní túru. Plán zněl jasně: dojít na Špičák.

 

 

 

 

 

 

 

Jerry zvolil cestu po hranici a byl to skvělý nápad! Jít od patníku k　patníku a cítit se naprosto svobodně. Myslím tím svobodně v　pohybu, bez hranic. Co by za to předešlá generace dala …

 

 

 

 

 

 

A tak jsme došli na Borůvkovou horu, k　rozhledně z　roku 2006.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Počasí hnalo všechny nahoru a i já se rád přidal.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Bohužel, přehledně udělaný popis okolí, namontovaný překvapivě na strop rozhledny, jsme nevyužili, neboť výhled zastíral opar. I tak se ale bylo po čem rozhlížet!

 

 

 

 

Dokonce se, vzhledem k　volnému a počasí přejícímu svátečnímu dni, dostavil i majitel bufetu, což způsobilo nával u okénka se zájmem o teplé nápoje, razítka a počtení prosby lesa. J

 

 

 

 

 

 

Po hodinovém posezení vyrážíme nejen vstříc dalším nevšedním zážitkům, ale i další čtveřici účastníků, která přijela ráno do Travné a šla nám naproti od stejnojmenného hraničního přechodu.

 

　

 

 

 

 

 

 

 

 

 

A tak nás bylo na chvíli 14. Bohužel, jen na chvíli, neboť Věrucha si pár kroků od auta poskočila radostí s　takovým elánem a hlavně s　batohem na zádech, že jí cosi ruplo v　lýtku a se sebezapřením došla alespoň k　nám. Bujaré vítání vystřídalo po příjemném posezení a popovídání si smutné loučení.

 

 

 

 

Věrucha vyrazila pomalu směr domov a my vlastně stejným tempem na Špičák. Opět krásnou, a možná stále krásnější a krásnější přírodou.

 

　

 

 

 

 

 

 

 

 

 

S　úsměvem na rtech přicházíme na Hraničky, které se nám moc a moc líbily! Vybíráme si je jako místo k　přespání s　tím, že si ráno přivstaneme a doženeme dnešní ztrátu.

 

 

 

 

 

Dochází na další společné foto, přípravu dříví na oheň před přístřeškem a v　přilehlém háji pak stanů na přespání.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Nebo spaní pod širákem … J

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Večer to byl příjemný. Přidali se k　nám nějací brňáci a ještě jedna parta, ani nevím odkud. Kromě Jerryho neoblomné agitace do oddílu, díky které jsme se pak v　užším kruhu dostali až k　množinám, vysvětlujíce na nich zájmová zaměření oddílových členů (proto ta množina a podmnožina v　názvu), jsme si užili i spousty vyprávění smysluplných, nebo povídání jen tak. To vše pak v　kouři ohně, který díky větru plápolal na všechny strany. J

 

　

Ráno bylo opět příjemné, blízký pramen osvěžující, uvařená snídaně chutná. Po sbalení vyrážíme od háječku okolo zřejmě jediného zachovalého stavení směr Špičák.

 

 

 

 

 

 

Trošku rozcouraní se scházíme u odbočky na zmiňovanou horu a po krátkém stoupání si ve skupinkách vychutnáváme zarostlý vrchol bez výhledu. J

 

 

 

Cesta k　chatě Paprsek, kam máme namířeno a v　jejíž okolí se chystáme ubytovat, je však ještě dlouhá, proto téměř hned vyrážíme dál. S　Jerrym naplánujeme zastávku na oběd z　vlastních zásob na Karkulce a posezení u kafíčka a jiných pochutin u Smrku, nejvyšší hory Rychlebských hor, bohužel schované v　mracích.

 

 

 

Stále jdeme krásnou pohraniční krajinou.

 

 

 

 

 

 

 

 

Na Karkulce opravdu obědváme.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

U Smrku se v　jednom přístřešku vaří káva, v　druhém pudinky. Obojí pak moc chutnalo s　troškou rumu! J

 

 

 

 

Čas je nám nakloněn a proto se rozhodujeme pokusit se najít vrchol Smrku, ač nás Kníže upozorňuje na to, že ho hledal již několikrát a nenašel jej. Přišlo nám to divné, proto bez něj a nalehko jdeme těch několik stovek metrů k　vrcholu.

 

 

 

 

 

A … nenašli jsem jej! J Tak jsme si určili svůj vlastní a vyfotili se úsměvně nastavenou samospouští.

 

　

 

 

 

Dál se vydáváme posledních 4,4 km přes Brousek a Travnou horu.

 

　

 

 

 

 

 

Chata Paprsek nás vítá obklopena auty v　čase ideálním pro příjemné posezení u něčeho dobrého a zaslouženého po celodenní túře.

 

　

 

 

 

 

 

Posezení bylo opravdu příjemné a dokonce jsme se setkali s　posledním účastníkem tohoto výletu: Hoteliérem! J

 

　

 

 

 

 

Tma pomalu padala na okolní lesy a já se rozhodnul jít napřed na domluvené místo k spaní, k　Růžové boudě.

 

　

 

 

 

 

Asi po hodině jsme tam již byli všichni a za tmy a v　mracích se ubytovali každý po svém: stany v　trávě, bivaky pod stromy. Došlo i na tradiční oheň a trošku erotiky … J

 

 

 

 

 

 

Nálada byla výborná, jak to o posledním večeru má být! Vláďa nás naučil dělat svůj výborný grog a i díky tomu jsme dopili poslední, nevelké zásoby hlavní grogové ingredience. Plameny nás pak příjemně hřály zvenčí.

 

　

 

 

 

A bylo tu nedělní mlžné ráno. Vstávat se nikomu moc nechtělo, ale vzhledem k　různým návratům zpět do civilizace jsme nakonec někteří vstali již s　ranním rozbřeskem.

 

　

 

 

 

 

Jako první odešli Naďa s　Vláďou. Na autobus do Branné. Po nich já, do Kladského sedla, neboť jsem se rozhodl dokončit nevyhlášený přechod Rychlebských hor. Naštěstí byl již opět rozdělaný oheň, za který je potřeba poděkovat Petrovi. Vlastně se zasloužil o všechny! Díky němu jsme se mohli hřát každý večer, ráno a jednou i během. Ač jsme občas trpěli v　kouři, klady, s　odstupem času, určitě převládaly! J

 

　

 

 

 

Vyrazil jsem v　sedm hodin s　vědomím, že mám před sebou cca 18 km. Okolo Medvědí boudy, přes Zhořelou, po hranici do Kladského sedla a dále okolo Kunčické hory do Starého Města. Cesta byla každými metry jiná, občas tajemná. A každým krokem myšlenky krásně plynuly …

 

　

　

V　

 

 

 

 

 

 

 

 

Kladském sedle bylo dokonce otevřeno a teplý párek s　čajem přišel k　chuti.

 

　

 

 

 

 

I dál, směrem ke Starému Městu, jsem se nemohl na podzimně zbarvenou přírodu vynadívat.

 

　

　

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kochala a fotila se však i skupina okolo Jerryho, čímž se mi podařilo je dojít, neboť jsme závěr měli společný.

 

　

　

 

 

 

 

Došlo tím na poslední společné foto na vlakovém nádraží, odkud jsme byli rozhodnuti vydat se ke svým dopravním prostředkům. Poslední vřelé loučení, několik úsměvných vzpomínek a … a nakonec jsme vyrazili za Knížetem do cukrárny na náměstí, který díky rekognoskaci terénu na fotce chybí.

 

　

 

 

Mně se však nechtělo prosedět hodinu u jistě výborných zákusků a kávy, a poté ještě hodinu ve vlaku, proto jsem vyrazil na posledních 6,5 km do Branné. Sice jsem sotva pletl nohami, po půlroční pauze nic neobvyklého, ale naposledy jsem se chtěl kochat vším, o čem jsem již v　tomto článku tolikrát psal.

 

 

　

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

V　Branné mě přivítal pohled na hrad Kolštejn a na nádraží jsem ukončil nejen focení, ale i celý nádherný víkend.

 

　

 

 

 

Nu, zjišťuji, že moc skromné mé vyprávění nebylo, ale rozhodnutí podělit se s　vámi s　tolika fotkami mě donutilo napsat o ”trošku” více. 

 

Děkuji všem zúčastněným za pohodovou atmosféru. Děkuji Jerrymu za myšlenku, naplánování a provedení. A tečka! J

 

　

　

František alias Prezident-FKDP