Modřínové háje ve Stubaiských Alpách 24-27.10.2015

(Zpráva následuje sice až po zprávě o zavírání Alp v listopadu, ale podle sněhových podmínek i podle zásob alkoholu to vypadá jako by si to obě skupiny prohodily.) A kdo se to rozhoupal vyrazit po vynechání „letních Alp“? Známá čtyřka: Gogan, Jarda, Aleš a já (Kancléř).

Po noční jízdě z HK jsme na parkovišti kousek nad osadou Gries od chaty Winnenbach a pochodujeme na chatu Winnenbachseehütte (2360 m). Ano, stejná chata jako u zavírání Alp, ale o 3 týdny dříve. Několik mapek pro představu, kde se pohybujeme:

Po příchodu obhlížíme terén, upravujeme okolí a vybalujeme zásoby pro
plánované 4 večery:

Po krátkém odpočinku jdeme procházkou na vršek nad chatou Gänsekragen (2.915 m). Počáteční vycházka se pod vrcholem, kde je již sníh stává poněkud obtížnější, nicméně vrcholu dosaženo za nádherného počasí.

Zpět potkáváme 4 výletníky jdoucí teprve nahoru, což znamená, že budeme mít spolunocležníky- zatím v pohodě. Ale u chaty jsou již další! Nakonec jich bylo 9 a my 4 v 12 místné chatce. Vyklízíme jim prostor, jíme i venku. Nakonec jsme skončili na palandách, zatímco Mnichované se bavily u stolu, fajrovali v kamnech, neboť navíc pekli kaštany a nedalo se spát.

Ráno jsme rádi vypadli z chaty a nalehko míříme na vrchol Breiter Grieskogel (3.287 m). Ze sedla již sněhu přibývalo a pod hřebínkem u trhlin už Aleš a Jarda bojovali v hlubokém sněhu o každý metr.

Nahoře nádhera, bereme úvazky a jdeme dolů po ledovci, což nakonec bylo rychlejší a bezpečnější než po výstupové trase.

Potkáváme sněhuláka, a to byl jediný pozůstatek po Mnichovanech. Chata je konečně celá naše. Vynahrazujeme si důkladně příkoří z minulého večera. Zbavujeme se zásob, neboť nás zítra čeká přechod na těžko na další chatu. Likvidujeme nevypité medvěďáky, kořalky a piva určené na včerejší večer, dnešní večer a částečně i budoucí. Podařilo se.

Východ slunce nás zastihuje v plné polní již vysoko nad chatou. Postupujeme podél ledového jezírka s ledovcovou morénou lámající se do jezírka: „Kus hrůzné Arktidy v srdci Evropy“. A dále okolo „Pahorku“ do sedla Gaißlehnscharte (3054 m) –klíčové místo přechodu.

Výstup žlabem jsme museli vzdát a zkusili jsme skalnatý hřebínek, kde bylo lano (pod sněhem), rukavice klouzaly, ale sedlo bylo nakonec naše. Konečně teplo a sluníčko! Nápad vylézt ještě na sousední Gaißlehnkogel, jsme z časových důvodů vzdali.

Sestup se táhl, po pravdě řečeno byl nekonečný, cestička nikde, zapadali jsme do děr mezi kameny, abychom se po západu slunce dobelhali na chatu Amberger Hütte“ (2.135 m).Tam, ale byla již zabydlená 8 člennou holandskou rodinou s dětmi. Byli však rozumní a příjemní,tak že žádný problém.

Ráno razíme nalehko na druhý nejvyšší vrchol Stubaiských Alp Schrankogel (3.496 m). Se sluníčkem jsme na příjemném vyhlídkovém místě nad údolím ve výšce 2800 m. Pak již jenom kousek šikmé stráně (cca 630 m) a budeme na vrcholu.

Konec byl nekonečné kamenné moře i s malou nehodou, na kterou trochu doplatil Jarda (padající kámen).

Po závěrečném vzdušném hřebínku dolézáme na vrchol. Opět nádherné počasí, výhledy, foto. Ze zhora vidíme chatu,ale čeká nás 1360m dolů.

Ještě se musím zmínit o takové zajímavosti, týkající se vybavení některých členů výpravy. Ale to se musím vrátit do roku 2013 do Otztálských Alp-takto vypadaly naše boty po skončení:

Co se však nestalo! I v roce 2014 Waliské Alpy – opět stejná obuv, opět provizorní lepení při každé vhodné příležitosti.

A v roce 2015? Již bez komentáře. Protože podrážka již vůbec nedržela, chodilo se stále v mačkách, které boty držela pohromadě. Pak se však rozlomily i mačky……

Dole již chata volná, ale po dohodě se najíme, vypijeme piva a za tmy jdeme po cestě do osady Gries k autu a jedeme domů.

A ještě souhrn z oficiálního měření: Od 24. do 27.10. celkem nastoupané/naklesané metry – 4.593/4.578, dohromady přes 33 hod. s batohem na zádech.

Výborné počasí, další hezký kout Alp a skvělá parta…..více netřeba.