Setkání v Martínkovicích – únor 2022

Víkendové setkání v Martínkovicích bylo pro mne první návštěvou proslulé Cyrovy turistické základny. Proto si pokládám za čest, že vám o víkendovém setkání mohu přinést tuto reportáž.

S Františkem jsme se domluvili na odjezdu vlakem v pátek kolem 15 hod. Na nádraží mě již František čekal s nezbytnou zásobou, abychom dodržovali pitný režim.

Vyjeli jsme načas a cesta ubíhala v příjemném rozhovoru. V Teplicích nad Metují nás mile překvapil Šíma, který se k nám připojil. 

Za chvilku jsme vystoupili v Broumově a chystali se na přestup do autobusu, když se u nádraží objevil Hombré ve svém autě. Dovezl nás do Martínkovic v 17:10.

 

Jelikož jsme přijeli brzy a Cyr měl ještě svou siestu, tak jsme využili času před soumrakem a ši se prošli Martínkovicemi. 

V 18:10 nás Cyr srdečně přivítal a přibližně půl hodiny po nás přijel ještě Pepa Tejkl ml. Po ubytování jsme se sešli u stolu. V 19 hod. Františkova přirozená zvědavost dovedla jeho nohy dol, kde “nejen vizuálně kontroloval”, copak nám paní kuchařka Daniela kuchtila. Mezi tím nám Cyr nosil dobroty v podobě Hovězího guláše, Kuřecí polévky, čerstvého sádla se škvarkami. A k večeři nám v troubě začala vonět kuřecí křidélka což příjemně překvapilo Šímu. Večer se nesl v úžasné atmosféře prokládané Opatem a Jackem Danielsem. Došlo i na výměny názorů včetně politických. Zakončilo se debatou o důchodcích. Nadhodilo se i téma po obědové  “postgastrální demenci”, která odezní spánkem načež Cyr konstatoval, že mu nepomůže už ani spánek neb po šedesátce je prý dementní pořád. Ve 23 hod. jsem se uložili ke spánku. 

V sobotu ráno po chutné snídani jsme se v 10 hod. vypravili na celodenní tůru. Cyr se ujal průvodcovské funkce. 

Počasí nám celkem přálo, i když bylo poněkud větrno což pocitovou teplotu snížilo na bod mrazu. Vypravili jsme se směrem ke kapli sv. Anny, ale za oborou s jeleny a muflony se Hombré s námi rozloučil a jako vlk samotář se vypravil směrem na Ameriku, kdežto naše kroky směřovaly ke skalním útvarům, kde se nachází Kamenná brána.

Broumovská příroda je úchvatná v kterémkoli ročním období a nejinak to bylo i tuto sobotu. 

Po krátké osvěžující přestávce nás Cyr vedl cestou-necestou, až jsme se ocitli před vstupem mezi skály. Abychom se dostali přes hřeben, museli jsme šplhat, protahovat se úzkými škvírami, překonávat zledovatělé kluzké balvany. Ale více než slova vám vypoví několik následujících fotografií a krátké video.

Dostali jsme se pod vrchol Velké kupy odkud byl krásný výhled …

 

 

 

Video >> Speleolog Cyr <<

 

 

 

 

Konečně jsme se po fantastické prolézačce dostali na druhou stranu hřebene a před námi se otevřel výhled na Kamennou bránu.

 

Cesta dolů byla chvilkami výzva neb pod sněhem se skrývaly zledovatělé plotny.

   

Dále jsme pokračovali dolů po žluté značce až jsme došli opět ke studánce. Doplnili jsme tekutiny a vydali se k Dračí rokli. Na rozcestí v Zaječí rokli se od nás oddělil Cyr s Pepou, kteří kratší cestou pokračovali do Martínkovic, zatímco František, Šíma a já jsme šli dál směrem na Ameriku.

Blížila se 14 hod. a František změnil téma hovoru na jídlo. Našli jsme bezpečné místo, pro rozdělání ohně na němž jsme si opekli Kabanos, který nesl v batohu Šíma. Díky Šímo!

Posilněni a s pocitem “v bříšku jako v pokojíčku” s vidinou blížící se Ameriky jsme pokračovali v túře. Cestou jsme se na krátkou chvíli potkali s Hombrém, který se vracel od Ameriky, ale tradičně se příliš družit nechtěl a pokračoval si se svými myšlenkami dál osamocen. Zatímco my dále diskutujíce o všem možném jsme asi po 20 minutách v dáli zahlédli dvě postavy. Už na dálku jsme poznali, že nám jdou naproti Jarmilka s Vrbkou. A bylo to příjemné shledání.

Po krátkém přivítání a selfíčku jsme se dohodli, že budeme pokračovat dál na Ameriku a děvčata půjdou na základnu k Cyrovi. Podle odhadu bylo před námi ještě asi 30 minut ostřejší chůze, ale už jsme toho v nohách měli celkem dost, takže cesta nám k restauraci Amerika nakonec trvala ¾ hodiny. 

Objednali jsme si Svařák a asi po 30 min. a zahřátí jsme se vypravili zpět do Martínkovic.

Cestou si Šíma ještě stačil pohrát s vánočními ozdobičkami a spáchali jsme dobrý skutek navrácením vichrem utržené střechy malého krmelce. Šíma jí raději pojistil balvanem. Z kraje Martínkovicích mezi chalupami jsme se kochali prvními posly jara. To jako fakt? Jaro se blíží a sněhu jsme si letos moc neužili.

František u kapličky sv. Anny, jakožto čerstvý VIP člen KČT, zdokumentoval chybějící ukazatel směrem do Martínkovic neboť turisté, kteří tuto oblast neznají by zbytečně mohli bloudit. Do základny nám zbývalo pouhých 20 min. a už jsme se moc těšili nejen na guláš, polévku …

Jaká to úleva, když jsme se shledali s ostatními kamarády. Celkem naše zbývající tříčlená skupinka nachodila za celý den 18 km. Průměrně jsme šli 5 km/hod.  

Večeřééé! Zde musím pochválit famózní guláš paní domácí a Cyrovy kuřecí křidélka a naprosto skvělé utopence. Bylo to “pošušňáníčko”. Ano vím, mnoho z vás jenž čtete tyto řádky jste v předchozích měsících či letech měli možnost ochutnat tyto dobroty, ale pro mě to bylo poprvé a náležitě jsem si to užíval. Poprvé je to vždy nejlepší 🙂

 

 

Večer se nesl v nádherně unavené náladě a Cyr nám promítal vzpomínkové fotografie z uplynulých let doprovázené komentáři nejen jeho, ale i dalších účastníků.

Od pátku se asi jako nejčastější téma probíral věk (v 65 se to láme) a zřejmě nová tradice “krabicové mléko a metody jak jej správně otevírat”, v loňském podání Jarmilkou počínaje a prozatím letos Šímou konče. Nasmáli jsme se náramně. 

Únava ze sobotní túry se projevila na každém z nás individuálně, a tak postupně odpadávali nejslabší kusy. Nakonec jsme společně František, Vrbka a já (Bengo) uzavřeli večer v 23 hod. a popřáli si dobrou noc.

Nedělní ráno bylo s příjemným překvapením, neboť přes noc nachumelilo. Po snídani jsme sbalili své věci, Cyr nás zkasíroval, rozloučili jsme se s Hombrem a Pepou, kteří chtěli odjet autem, ale bez naší pomoci by to měli komplikovanější.

 

Nakonec nadešel čas i našeho odjezdu. Rozloučili jsme se s Cyrem, základnou a vyrazili na závěrečnou pěší 8 km túru zasněženou krajinou opět nejprve ke kapli sv. Anny a dále po zelené turistické značce.     

Cestou jsme ještě míjeli stejná zátiší se sněženkami, ale tentokráte v sněhové peřince a navíc na nás vykoukly první krokusy. Prostě nádhera.

Zvědavý invalida František si chtěl cestu zjednodušit, ale i přes snahu kolemjdoucích se nepodařilo rozpohybovat jeho historický universální invalidní vozík a nakonec musel pokračovat po svých.

 

 

V Broumově na nás v zatáčce vykoukl historický kostel a byl by “hřích” jej celý neobejít. Jelikož jsme do odjezdu vlaku měli dost času, padlo snadné rozhodnutí zasytit se v nějaké místní hospůdce. Netrvalo dlouho a na rohu ulice V Kopečku jsme navštívili Alka – Bar Restaurant a objednali si oběd. Jak se ukázalo, bylo to správné rozhodnutí, protože jsme si všichni výborně pochutnali za lidovou cenu.

Do odjezdu vlaku bylo ještě času dost a děvčata dostala chuť na pravou nádražní kávu z automatu, což se jim po krátkém souboji s automatem podařilo. Vlak přijel, a tak se už jen pohodlně usadit a ještě společné poslední foto, které nám ochotně a s úsměvem pod respirátorem udělala paní průvodčí.

V Teplicích nad Metují se s námi rozloučil Šíma, který odjel lokálkou do Trutnova.

A je tu Hradecké hlavní nádraží a jelikož rádi objevujeme nové cesty, tak jsem se projeli z druhého nástupiště dvěma výtahy na první nástupiště.

Byl to nezapomenutelný víkend. Díky za něj a na viděnou příště. 🙂