Silvretta – skialpinistický ráj aneb povedené mezinárodní soustředění, 10.-13.4.2014

Kdo si počká, ten se dočká. My si počkali a dočkali se – úžasných zážitků, na úžasném místě, v úžasné společnosti. S odstupem času vím, že nepřeháním!

 

 !!! DOPLNĚNO VIDEO !!!

 

 


     Jednu drobnou lež přiznávám: trošku jsem to přehnal s tím mezinárodním soustředěním. Ale kdy se vám stane, že sedm lidí v jednom autě prezentuje tři horolezecké oddíly? Nám se to stalo – www.hostezery.cz, www.hkletohrad.wordpress.com a www.horosvaz.cz/oddily-chs/ho-laborka/. 

 

 

 

Jelikož tentokráte ve mně převládají dojmy, těžce popsatelné, moc toho nenapíši. Fotky snad řeknou více. Prostě si, vážený čtenáři a čtenářko, představ výlet, kam se těšíš, chceš si jej užít a ono to dopadne na 200 %. Moc jich není …

 

 

 

 

 

Po zrušení výletu do Stubaiských Alp, neb počasí nepřálo, přálo nám alespoň to, že o týden déle jede do stejných míst jiná hradecká parta, jejíž součástí byl i oddílový Jenča. Slovo dalo slovo a protože předpověď na další víkend vypadala dobře, spojili jsme se. Z nás čtyř původních jsem zůstal já a Vláďa, od Jenči pak Martin, Míra, Tomáš a Michal-Sušák.

 

 

 

Ještě k jedné změně došlo: popojeli jsme o 70 km dál, na Silvrettu. Tam to počasí mělo být ještě lepší. A bylo!

 

 

 

 

 

 

Parkujeme nad Galtürem (1657 m) a jedno je nám jasné hned – pomašírujeme si to 8,5 km po asfaltu. Ve skeletech a s lyžemi na batohu. Drsný začátek. Co bude dál?

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kupodivu to uteklo rychle a během cesty jsme si připomínali dávné příhody, kdy jsem měl možnost již s touto partou prožít v mých lezeckých začátcích mnoho společného. Prostě samé veselé zážitky z natáčení …

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Na chatě Jamtalhütte (2165 m) domlouváme ubytování v katakombách – ve winterraumu, kde se dalo topit, vařit a tekla tam voda. Toalety a sprchy byly jen o patro výše.

 

 

 

 

 

Ten den už nikam nevyrážíme a u lahodného moku plánujeme pátek: červený okruh přes Dreiländerspitze (3197 m) a Hintere Jamspitze (3156 m).

 

 

 

 

Budíček v šest, odchod po sedmé. Modrá obloha, ideální sněhové podmínky, oba vrcholy daleko před námi. Za bílými pláněmi. Téměř tříhodinový výstup pod vrcholový ledový hřeben.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

V 10,00 jsme 100 m pod vrcholem. Sundáváme skialpy a s cepínem se škrábeme po místy exponovaném hřebínku na předvrchol a poté ke kříži Dreiländerspitze, kde je místo tak pro tři.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Foto, spojení cepínů (vítání Laborky na vrcholu), výhledy. Všeobecná pohoda.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Přes pláně se blíží skupinky skialpinistů a proto scházíme po chvíli k lyžím, ať máme volnou cestu. Odpočinek, svačina.

 

 

 

 

 

 

 

 

Dáváme první sjezd do sedla (2970 m), nepovedené společné foto objektivem padlým čerstvě do sněhu a loučení s Vláďou, který si chce už jen vychutnat sjezd k chatě.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Šest statečných jde dál. Po pláni a poté hodně nepříjemným exponovaným zmrzlým koutem do sedla Jamjoch (3078 m). Hlavně Tomášova a Jenčova varianta byla krušná.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

V sedle si prohlížíme pohodovou výstupovou cestu na Hintere Jamspitze a nakonec přicházíme na lyžích až ke kříži!

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Opět focení, cepíny, výhledy a vrcholová svačina. Byli jsme tam sami, nikde nikdo.

 

 

 

 

 

 

 

 

Nespěcháme a plánujeme kudy k chatě. Nabízí se nejdelší, 5 km dlouhý sjezd, místy přes netknuté pláně – můj nejkrásnější skialpový zážitek! Dokonce sjezd přímo od kříže! Zkušený Míra vše úspěšně fotí a natáčí.

 

 

 

 

 

Kouskujeme si jej, neb se co chvíli chceme mezi sebou podělit o ten výjimečný zážitek. Nejsem v tom tedy sám.

 

 

 

 

 

 

 

Po 45 minutách už ale dáváme zasloužená piva a mnohé pochutiny, kdy hlavně Martin překvapuje množstvím, jaké si přinesl.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Sobotní ráno je sice bez modré oblohy, spíše s mraky, ale lepší vyrazit hned, než se to zkazí úplně a nikam se nám nebude chtít. Na druhou stranu, třeba se to zlepší a nám to vyjde na vrchol.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

V plánu máme modrý okruh, přes sedlo Chalaus (3003 m), štít Augstenberg (3230 m) a zpět na chatu přes sedlo Urschai (2994 m). Jenže člověk míní a příroda mění …

 

  

První sedlo jsme ještě přešli, leč na vrcholový výstup to nebylo – zakrývaly jej mraky. Zkoušíme sjezd na italskou stranu, ale kupodivu se vracíme z jiné strany do stejného sedla, což nás nakonec pobavilo.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Vítr sílí, chumelí, mlha. Po pěti hodinách a dalším, na ty podmínky velmi příjemnému sjezdu, jsme v teple winterraumu, v kanafasu.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Já na to odpolední spaní moc nejsem a tak se procházím v pausách mezi deštěm, kroupami a sněžením okolo chaty a hledám nejlepší možný sjezd k autu. Tedy alespoň kousek sněhu vcelku, neb se nám zpět po asfaltu moc nechce. Nabídka nepřesvědčivá.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Poslední večer, poslední piva za 4 Eura, prohlížení místních příruček a další žranice z vlastních zásob. Překvapuje i Sušák. Příště se musím revanšovat. Ale s batohem o 15 l větším, jinak tam nedám navíc ani marsku.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

V noci nám příroda připravila milé překvapení – napadlo 10 cm sněhu, ideálních alespoň na sjezd prvních 4 km. Vítáme to s povděkem, rychle balíme a brzy vyrážíme, než to rozjezdí džípy, svážející majetné návštěvníky.

 

 

 

 

 

Byl to příjemný návrat k autu. Bylo si o čem povídat, na co vzpomínat a hlavně se na co těšit: za rok snad konečně ty Stubaiky! Nebo opět tato krásná Silvretta? Já budu určitě rád za minimálně stejné složení.Takže – za rok na …

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Mimochodem, čistě pánskou, nekoedukovanou jízdu na horách jsem zažil naposledy s Vláďou v Tatrách – v roce 2009 (http://www.hostezery.cz/view.php?cisloclanku=2009090002)!!! To byly časy …

 

 

František alias Prezident-FKDP

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.