(Autorka: Renata Šťastná) Moje první větší akce v oddíle měla být dosažení tatranského vrcholu Gerlach. Jako rodilá Slovena jsem se nemohla dočkat data 5.7., kdy s několika dalšími nadšenci, v čele s náčelníkem Františkem, vyrazíme vstříc dobrodružství.
Bohužel, příroda je nevypočitatelná, a tak se přihodilo, že uvrhla na tatranské vrcholky kletbu v podobě špatného počasí. Zatímco já klesala na mysli a nešťastně koukala na zabalený bágl, František rozhodl, že se výprava uskuteční, ale jinde, na chatě Sněženka. Trochu zklamaná, ale pořád natěšená, jsem stála v určenou hodinu, tj. v pátek, 4.7., v 17.00, na značkách u Beránka ve Stěžerech. Ze Stěžer jsme vyrazili ve třech: František, Janka a já (Reni). Zbytek výpravy se rozhodl pro jiné náhradní plány.
Ten den jsem si připadala jako Alenka v říši divů. S očima navrch hlavy jsem nedočkavě vyhlížela chatu Sněženku. Když jsme zajeli mezi paneláky v Trutnově, čekala jsem, že zřejmě nabereme někoho dalšího, ale byl zavelen výsadek. Až uvnitř báječné základny se čtyřletým vánočním stromkem mi došlo, že jsme na místě. Po počátečním šoku jsem byla mile překvapena útulností a pohostinností pana majitele a krásou jeho nové kuchyňské linky.
Pak začala víkendová jízda plná setkání, pohody, turistiky a lezení. Hned první večer jsme se setkali s personálem hospůdky naproti, vyrazili na krátkou procházku, která se protáhla do nočních hodin, protože zprvu krátká návštěva majitele psího trhače se překvapivě proměnila v dlouhou oslavu mnohaletého přátelství.
Kromě toho jsem se stala oficiální členkou – poslední Pannou v oddíle (narodit se o den déle a jsem Váha).
Den druhý, sobota, 6.7. Po procitnutí se naše tříčlenná výprava vydala na Čížkovy kameny a potkala se tam i s oddílovou Hraběnkou Domčou. Lezení Horalek pod převisem a Horalů na skalách bylo záživné a velmi milé.
Pozdní obídek byl pro nás velkou odměnou. Následovala koupačka v Dolcích. Ještě večer jsme se rozmnožili o další dva členy, Janu a Karla. Hrálo se, seznamovalo, veselilo a popíjelo.
Den třetí, neděle 7.7. Ráno, po namasírování svalů a pořádné snídani, vyrazil náš pětilístek na lehkou túru – přechod Vraních hor, kterou nám poněkud opepřilo slunce a bezvětří.
Zavítali jsme do polské přírodní rezervace Kruczy Kamien, slavnostně přešli hranici, vystoupali na Královecký Špičák, Mravenčí vrch, laňka Janka seběhla i k Bečkovskému vodopádu… Příroda a výhledy byly nádherné, všude to vonělo létem. V partě panovala pohoda.
Jako po každé procházce na nás čekala odměna v podobě výborné zmrzliny a ledové tříště. Někteří opětovně naskákali do trutnovského rybníku a kupodivu všichni z něj i vyskákali. Poté úklid chaty a balení, odjezd domů. Tím byla výprava u konce.
Shrnutí: nelituji, že jsme na Gerlach nedorazili. Věřím, že na nás počká do příštího roku. Také se těším na další výlet na chatu Sněženku a její okolí. Horám a vodě zdar!
Reni
Super reportáž, Reni 🙂 Karel
Dal jsem tomu pár dní a článek si v klidu přečetl. MOC hezká prvotina, Reni! 🙂 Jen tak dál. A za rok to třeba bude o tom Gerlachu. 😉