Vždy byly čtyři – Májové Alpy 4. – 8. 5. 2018

Zas tu máme ten krásný májový čas, všude všechno kvete a pučí a horolezci po kopcích se opět bez lyží mučí. Sestava byla dohodnutá již na podzim jen Čejpika měla zastoupit Vrbka a tu nakonec nahradil Vláďa. Takže sestava byla daná. Knížecí pán se opět kvalitně zhostil výběru možných chalup, tentokráte ve stubaiské části Alp. Výběr padl na Pforzheimhütte.

 

A je tu pátek večer na Terminál HK přiráží před 22h dostavník přepravní společnosti Eurovia, za volantem vysmátý František se Šímou a Vláďou. Na palubu nasedá Karel, Jarmilka, Adélka a Já. Ve 22:00 za to řidič vezme a valíme směr Barrandov, kde ve 23:00 má být Kníže. Nalodění dopadlo dle plánu. Krátké obligátní zastavení na Rozvadově. Osádka rozespalá, řidič čilý. Jede se dále, v Mnichově jedno špatné odbočení, ale nevadí, cesta Gapa trefena.

 

Krátce po 6h jsme na místě ve vesnici St. Sigmund im Sellrain. Přivítalo nás příjemné počasí, sem tam mráček pro výstup na chalupu ideální. Cesta měla dle značení trvat 2 1/2h, start v 1850m, chata 2308m. Teamové foto a v 7:30 vyrážíme pohodovým tempem vzhůru.

 

Po půlhodině cesty narážíme na první sníh na cestě, ale nechává se mu poměrně dlouho vyhýbat po holých místech. Po cestě nás předjíždí skialpinista na čtyřkolce, který se diví kam jdeme, když nahoře je ještě spousta sněhu. Za 2h hodiny je čelo skupiny pod posledním stoupáním na chalupu. Počasí se začíná vylepšovat. Po necelých 3h otevírám s Vláďou Winterraum laděný do indického stylu, začínáme topit a vítat příchozí zbylé členy.

 

Lehce po poledni jsme již všichni ve zdraví na chalupě. Zabydlujeme se, dáváme jídlo a František povolává do akce Mevěďákovou sadu a už to voní 😎 . Po ubikaci se rozpíná lenošivá až povalovací nálada. Venku ovšem vysvítá sluníčko a mě s Adélkou ještě vytáhne na krátký výšlap na hřeben nad chalupou, abychom se porozhlédli po okolí a zjistili, co nás zde v následujících dnech pěkného čeká.

 

 

Zbytek osádky se také nechal vylákat slunečními paprsky ven, ale jen na terasu a kamarád medvěďák šel také. (Co se přesně událo za naší nepřítomnosti znám jen z vyprávění a něco jsem raději už i zapomněl 😀 . Jediné co mně utkvělo „Vždy byli čtyři“. ) Fotky mluví za sebe.

 

 

 

Znaveni cestou a všemožnými zážitky jsme s příchozí tmou zhasli také a čerpali síly na nedělní výstup.

Nedělní ráno nás přivítalo počasím jako ze žurnálu, obloha vymetená, teplota tak akorát, snídaně chutná, a tak lehce po osmé vyrážíme na Haidenspitze 2975m. Cesta začínala kolmějším stoupáním, na plošinu, kterou jsme pěkně traverzovali vzhůru střídajícím se suťoviskem a sněhem, který povětšinou držel. Po hodině ponecháváme Knížete opalujícího se u jezírka, jelikož v týdnu prodělal střevní virózu a dále se necítí. Po chvilce nás čeká druhé prudší místo dnešního výstupu, ale to nás nerozhodí a na pěkné planině nad ním dáváme lehkou sváču a radujeme se, že jsme skoro nahoře.

 

 

 

 

Poslední kousek je skrz vysněžený žlábek, ale všichni jej s bravurou zvládají. Na půl dvanáctou se radostně vítáme na vrcholu. Rozhledy jsou parádní, svačinka, focení, zapalování svíček a povídačky, některých o tom, že neví, jestli další zvládnou. Na vedlejším vrcholu pozorujeme skialpinisty.

 

 

 

 

 

 

Po pohodové skoro hodině vyrážíme zpět, respektive sjíždíme po zadku 🙂 Tento způsob sestupu se aplikuje na každém vhodném sněhovém fleku, až se z tohoto stane sport = nutně soutěž, kdo první a to i v různých technikách. :-DD

 

 

Většina s mokrými zadky dojíždíme – docházíme kolem 15h zpět na chalupu. Sluníčko dál hřeje, a tak se sušíme, jíme, relaxujeme, medvěďákujeme na terase a těšíme se opět na zítřek. 

 

Pondělní ráno bylo jako přes kopírák to včerejší, obloha vymetená a sluníčko nás lákalo k zdolání vytyčeného kopce Zischgeles 3004m. Lehce delší výšlap než včerejší, ale nic co bychom nedali.

 

Posnídat, rozhýbat se a v 8:00 vyrážíme. Bohužel ke Knížeti, který byl nadále mimo formu, se přidal i Vláďa, který si v závěru včerejšího sestupu pochroumal koleno a ráno ho nepustilo.

Začínáme sestupem k říčce Gleirschbach, která teče v údolí pod chalupou. Proti proudu šlapeme asi hodinku k laviništi, kde na rozcestníku stojí 2h na náš kopec. Sluneční paprsky dostoupily i do údolí a my začali ukrajovat první metry nejprudší části výstupu.

 

Přes pár sněžných polí a kamení jsme stanuli po 2h na plošině, kde se nám otevřel pohled na vrchol. Cesta byla již méně ukloněná a šlo se chvíli lépe. I když na závěr nás čekalo pár kamenů, které jsme s noblesou zdolali a skrze suťovou cestičku jsme vyběhli na vrchol, kde jsme stanuli ve 12:15.

Výhled opět parádní. Otevřel se nám pohled na větší část Stubaiských Alp než včera. Po odpočinku a posílení jsme se skoro po hodině vydali zpět na chalupu. Začátek sestupu lehce obtížnější, pak to šlo na pohodu. Jen měknoucí sníh, který se bořil, byl komplikací. A hlavně já hledal co nejvíce holých míst bez sněhu.

Bohužel se nenašla žádná závodní dráha jako předešlého dne, tak to bylo po svých až k potoku. Zde malé ocenění a oddechnutí, že je kopec úspěšně za námi, a i přes únavu se poslední úsek kolem potoku a malého stoupání k chatě šel lehčeji.

 

Zde nás vítali kluci a Vláďa i prostřel k pozdnímu obědu. Sotva jsme odhodili batohy, už na stole voněla polévka. No prostě luxusní příchod. Relaxace a odpočinek tělu mohl začít. Bohužel medvěďák už nebyl 😯 😎  tak se dopily zbytky piváků a raději jsme se pověnovali společenským hrám a šli brzy spát.

 

 

Sváteční ráno bylo opět luxusně slunečné. Paprsky nás krásně vytáhly ze spacáků. Poklidili jsme winterraum, dosnídali a po společné fotce začali pomalu sestupovat zpět do údolí. Sníh, díky uplynulému slunečnému víkendu, doslova zmizel před očima.

 

Za dvě a půl hodiny jsme byli všichni v pořádku u našeho dostavníku. Poslední foto a tradá zpět k domovu. Cesta se obešla bez kolon a dopravních komplikací a v půl osmé jsme byli zpět v HK na nádraží.

 

Výlet se vydařil opět na 120%. Děkuji všem a těším se na další setkání.

Jíra