Zavírání Alp – v Lechtálských hřeben Hauptkamm (17.-20.11.2022)

Motto Františka: při plánování jsem chtěl jet někam, kde jsem byl, ale příroda si postavila hlavu a moc nám ze své krásy neukázala. Těch míst je více a s ohledem na prodloužený víkend se vyplatilo jet daleko. Proto toto místo, tato chata, opakování výletu Májové Alpy 2019 (https://www.hostezery.cz/majove-alpy-2019-4-7-5-lechtalske-alpy/). Tehdy se nám Alpy otevřít nepodařilo, letos jsme je ale zavřeli.

(Od teď již jako autor Zelí.) Úterý, 15.11. Do poslední chvíle se plánuje a vymýšlí, skupina se tříbí a je potvrzeno, že jede František, Šíma, Vrbka, Čejpík a Zuzana, která vždycky nakonec nejede, tentokráte kvůli novému příteli. My máme na výběr mezi páteční návštěvou psychologa, kárvováním na kotvě na Stubai s Václavem nebo zazimování trampolíny a bazénu v Mníšku a další ze skvělých a nepřeberných možností s kamarády vodáky nebo horolezci ze Smíchoffa. Jednohlasně volíme Zavírání Alp se Stěžerákama.

Program se dočítám z komentáře v plánu akcí a jednoho nezbytného telefonátu s Františkem, chata Hanauer Hutte vypadá úžasně a z parkoviště to není daleko. Letos bude pro mě zavírání Alp mimořádné, beru s sebou i přes mírnou nedůvěru a vysvětlování Malý Zelí – Mirečka. Má sněžit a mrznout a to se mu bude líbit, protože na sněhu se nejvíc vyřádí.

Středa, 16.11., noc na čtvrtek 17.11., den odjezdu. Čas srazu ani místo nikdy nezklame, ve 2+1:15 tzn 3:20 odpočívadlo Rudná u Prahy, takže spoustu času na balení a důkladnou přípravu, půl hodinový spánek se nakonec dostavil a budík zvoní až ve 2:30 v noci, oblíkám malého náměsíčníka a plním kombíka  ikea taškami s jídlem.

Ve 3:15 přijíždíme v absolutním taimingu se Šemíkem na místo srazu, přehodíme 650 litrů bagáže a zabíráme nám rezervované luxusní zadní sedadlo. Já dle rady řady odborníků užiji jednu dávku piva v plechovce a zkroucenej odcházím do říše snů, zatímco Malý Zelí, kterému jsem zapomněl dát Kinedryl, vejrá až do rána, aby bylo čerstvý na vejšlap.

V 8 hodin, tedy cca 1,5 hodiny před dojezdem na parkoviště u vesnice Boden v Lechtalských Alpách, František zkušeně, na poslední chvíli, staví na ranní kávu před nenápadnou, ale o to úžasnější Backerai Cafe na rohu v neznámé, zemědělsky zaměřené rakouské vesničce, kde milá usmívající se paní odsune přepravky s pečivem zaskládaný kávovar a rozjasní naše mysli a probere rozlámanou tělesnou schránku chybějící dávkou kofeinu a jednoduchých cukrů, zatímco Malý Zelí spořádá po probdělé noci v autosedačce kýbl čokoládového jogurtu.

Na obzoru se nám rýsují zasněžené Alpy a všichni se dostávají do dobré nálady a řeší se zásadní témata, jestli  je na vrcholcích hor sněhu po kolena anebo po kotníky.

Čtvrtek, 17.11., den první. Po průjezdu zákazu vjezdu u parkoviště se automaticky zapíná režim náhonu 4×4, myšlenky jak to spolu souvisí zahání představa, jaké to je zřítit se v autě do propasti, německy die Schlucht, což mě vzápětí přejde, když mám přebalit mých 650 litrů nákladu, převážně jídla, do 55-65 litrový krosny model Gerlach značky Tramp u dolní stanice nákladní lanovky, kde parkujeme. No problemo, mám spoustu příručních tašek, který se dají všemi možnými způsoby na batoh přidělat a navíc Malý Zelí má poloprázdnej bágl Scout 25-30 litrů, kde si nese věci výhradně pro sebe. 

Když se člověk hodně zakloní, tak se dá říct, že je chata na dohled. Vzpěračským nadhozem dostávám krosnu na záda a snažím se udržet balanc. Podzimní slunce, příjemně se zvedající údolí a výšvih pod chatou i úchvatná panoramata a výhledy na horské velikány nevhodně přeruší Čejpík s tím, že mi z batohu něco teče, překvapivě to není voda.

Mezitím jel František se Šemíkem obětavě zpět na parkoviště, aby se vrátil nalehko 3 km k lanovce, nasadil si na záda těžkou váhu a dal to za námi o 20 min. rychleji. Bude to dobrý tahoun.

Po několika přeskládáních nákladu jsem nalezl rovnováhu a dobelhal se k chatě akorát tak, abych stihnul na společné focení, které nás vlastně provází celým zájezdem, vlastně každým zájezdem s El presidentem a to je dobře, protože je to milé, ale nezapomeňte také fotit, jinak vám ty svoje krásné fotky nebude chtít ukázat a nechá si je pro sebe.

Chata je útulná, ale vymrzlá, nikdo nikde. Šíma pohotově zatápí a zahajuje pobyt na chatě výstřelem z Bohemky a následným přípitkem na počest jeho 35 narozenin. Nechápu kam se mu to všechno včetně sklenic s nakládanýma lahůdkama vešlo. František nečině nepřihlíží a vše je důkladně zdokumentováno včetně několika selfie a videí z různých úhlů, krása a navíc před námi je ještě celé jasné odpoledne.

Pohotově se dělíme na dvě skupiny, já vydyndám od Šímy sedák, pro Čejpíka sedák a ferátovou brzdu od Františka a mizíme na ferátu pod chatou, zbytek zasedá k pivu a mariáši, včetně Mirečka, který improvizuje se vším, co je na chatě a na stole po ruce. Nejvíc ho zaujaly prázdný plechovky od piva, korkový špunt od šampaňskýho, kterýmu přimaloval oči a prohlašuje, že to je tatínek a krabičky se sirkama, který hází na kamna, no dobře.

Feráta pod chatou pecka C/D, včetně lanového mostu, prostě romantyčka nad vodopádem, ženeme se bez rukavic a čelovek s jednou helmou a ferátovým setem v kolmé místy převislé stěně nad soutěskou, která vyústí na planince u potoka nad chatou.

Pro dnešek máme s Čejpíkem splněný plán a konečně se můžeme zasednout i my k plechovkám s pivem a spoustou pochutin, které se přes varování ministerstva zdravotnictví, permanentně servírují na stůl, včetně Šímova nakládaného květáku s čili papričkami, nakládaných hříbků a nakládaných ryzců. Rozjíždí se večírek u svíčky s Jerrym, Pepou Teiklem a Knížetem a jejich i námi spousty oblíbených písniček z Jany mobilu přes Františkovu modrou cihlu – repráček. U stolu začínají kolovat různě barevné plastové lahvičky, které dodávají životu smysl, jenž nelze nalézt v náboženství, psychoanalýze ani velkém umění.

Pátek, 18.11., den druhý. Po tom, co jsme večer v návalu euforie vypili všechno možné, se těžce probíráme z mrákot, zatímco venku se spustila chumelenice. František nekompromisně velí v deset odchod na Kogelseespitze 2647m, mnou odborně přeloženo jako špičkový kopec na dívání. Chvíli nám trvá, než si připomenu, kde jsme a jak jsme se sem dostali a co tady vlastně dělám a kde je Mireček a jestli v tomhle počasí vůbec vystrčíme nos z chaty, ale hory volají, takže musíme jít.

V deset překvapivě všichni nastoupí před chatu na obligátní focení a selfije a vyrážíme otevřeným údolím hledat zasněženou kozí stezku, v údolí hustě sněží, ale nefouká, zamyšleně mlčíme a jsme rádi, že jsme se nakonec vyhecovali. Postupně nabíráme výšku a po 2-3 hodinách začínáme stoupat prudkým svahem do sedla s převějí, kde evidentně není zas tak krásně, ale nevzdáváme se. Malý Zelí klouže ve sněhulích z cesty dolů, chci ho chytit, ale protože mám nasazený hůlky, tak letím za nim do sněhu, jako do peřinky. Vyškrábeme se zpátky na cestu, která se začíná prudce klikatit ke skalkám pod převějí, kde jsou u malého výšvihu natažený ocelový lana, kterými bereme všichni zavděk.

Za hřebenem fučí, ale ne dost na to, aby nás to odradilo, pokračujeme. Po chvíli podkluzování balím hůlky a vytahuju cepín, sedák a prsní set a beru si Malý Zelí na na vodsedku kolem pasu. Tempo máme výborný, takže docházíme vrcholové družstvo křižující závěje na oblém hřebeni.

Vrbce se větrem a sněžením nechce, tak zůstává na hřebeni pod převisem a balí se do péřovky a bivakovacího pytle. Podobnost zmrzlých horolezců na Everestu zaháním do údolí s tím, že na vrchol je to 15minut. Otřepaný časový trik Františka následuje otřepaný přírodní trik, za nejbližším vrcholkem není náš vrchol, ale další vrcholek a za nim další a ještě další a pak další, ale to už jsme ve vánici ušli dost daleko na to, že by byla věčná škoda nedojít až ke křížku, kterej se nakonec vyrýsuje v mlze na hřebínku, za kterým už žádnej další není. Kontroluju Malý Zelí jak je na tom, směje se a je v pohodě, užívá si přítomnosti a sněhu ve tváři, zmrzlý rukavičky, oči jak ančovičky, je tady a teď. No dobře, jsem rád, že tady není signál a nikdo na mě nemůže zavolat sociálku.

Opět povinné téměř vrcholové focení a focení selfije vzhledem k větru a slotě netrvá dlouho a s radostí, zadostiučiněním a spokojenou duší se dáváme na cestu dolů za promrzlou Vrbkou pod převisem, kde není zase tak příjemně, jak jsme se při výstupu přesvědčovali, takže mizíme před větrem a sněžením dál dolů za hřeben.

Převěj v sedle mezitím narostla a lana zapadaly, sníh se sype na Malý Zelí, ale za hřebenem už nefouká, takže se v prudkém svahu pod námi zastavuje na sváču. Sněhu je po kolena, není nic vidět, ani naše stopy, ale tempo je dobré a cesta ubejvá. Prošlapáváme si cestu otevřeným údolím rozděleným několika úrovněmi na náhorní plata až se vyhoupneme na poslední hranu z které už je vidět naše chata.  Filozofování o tom, kolik dorazí nových nocležníků, zakončujeme jednoznačným poznáním, že v takovýmhle počasí by se sem trmácel jenom úplnej idiot a s tímto dojdeme v pohodě a šťastný až na chatu, kde si zatopíme, uvaříme a je nám dobře.

(Příspěvek Františka: pro srovnání letošní listopadový a předpředloňský květnový rozcetník, tehdy první a následně druhý den, kdy ještě přes noc připadlo.)

Sobota, 19.11., den třetí. Cíl Dremelscharte (scharte znamená štěrbina, skulina, joch je horské sedlo nebo horský průsmyk) pod Dremelzspitze 2733m. S výstupem na vrchol uvidíme jak to bude vypadat nahoře jestli nás hora pustí. Je nádherné bezvětří, slunce pálí, ale ve stínu je kosa, ta nám nevadí, protože funíme do kopce po kolena ve sněhu. Hlavní je zvedat nohy, to se snažim celou cestu vysvětlovat Mirečkovi, kterej se furt boří po kolena a leze po čtyřech. Sedlo je nadohled od chaty, nicméně nám cesta zabere krásný 2,5 hodiny.

1 2 ►

Rychlá sváča, teplý čaj, výhledy, selfije, foto na všechny strany a vrcholové družstvo vyráží po značení podél skal prudkým žlabem po pás ve sněhu k nástupnímu komínu. Tam se ukazuje, že při psané obtížnosti UIAAII a doporučené technice 3 pevných bodů se na zasněžený a ledem pokrytou skálu nevydrápeme  ani při  použití techniky 6 pevných bodů  a namotanýho cepínu v leže na břiše. Nakonec se nám s Čejpíkem podaří najít pod sněhem pár zoufalých stupů a se zaháknutým cepínem přelezeme v komíně šikmej boulder do sedýlka s úchvatným výhledem na údolí a pás Alp na horizontu. Podle značek na skále je nám jasný, že tady jsme skončili.

Dolů nazpátek lezu technikou po břiše rozpláclej jako křeček, nohy se mi pajtlujou a kloužou po zmrzlý skále, ale tření plochy těla o skálu je překvapivě větší než gravitace, naštěstí kolem nikdo neokouní. V sedle nabíráme zbytek a hurá z kopce dolů.

Na chatě jsme docela brzy, takže vaříme a relaxujeme, pohoda s tím, že na poslední večer nám nějakou záhodou nezbyl žádný alkohol, tak František navařil medvěďák ze všech zbylých medvěďákových ingrediencí, přičemž nejvíc bylo kafe, takže jsme měli poslední celou noc při vejrání do stropu o čem přemýšlet zatímco v ordinaci našich kardiologů zněly poplašné sirény, no dobře. Též došly dva páry a jeden dobrodruh, trošku se uskromňujeme, na funkci to nemá vliv.

Během posledního večera jsme si slíbili, že poslední pivo na hlavu se neotevře dřív jak v osm a nedopije dřív jak v deset, což se podařilo pouze Františkovi. Venku se mezitím zatáhlo a začalo hustě sněžit, ale my jsme mastili prší až do bezvědomí, které ale díky kafi z medvěďáku nepřišlo, takže jsme večírek zakončili slejváním a vysrkáním, všech pidi zbytků z plastových lahviček, které se nám nahromadili v poličkách, krásná tečka.

Neděle, 20.11., den čtvrtý. Ráno v 7 vstáváme, snídáme, balíme, uklízíme, fotíme posledních několik selfije před chatou a kolem chaty a vydáváme se zasněženou stezkou pod chatou na parkoviště k autu. Dole v údolí leží na štěrkové cestě jemný poprašek sněhu, chata mizí v mlze a my razíme k první kavárně, která se nám připlete do cesty. První kavárnu na benzínce s posezením kombinovaným se záchodovou předsíňkou zkušeně vynecháváme, hned další zkušeně bereme. Je skvělá. Paní s pekárnou a kapučínem, výběrem bezlepkových dortů, úžasné posezení jako kdyby nás pozvala k sobě domů na návštěvu.

Na zpáteční cestě se v autě klasicky probíráme mobilama, fotkama, čteme a posíláme první zprávy a fota a těšíme se domů na večeři a po 4 dnech bez tekoucí vody na vanu a konečně do postelí, kde budeme rozjímat o tom, jak je krásné vyrazit do hor a neležet doma jako pasivní slimák zmítaný iracionálním šílenstvím vesmíru, tak zase příště kamarádi nazdar a horám zdar!

Moc děkuji všem, že s sebou nakonec vzali Malý Zelí, s kterým to nemáme a nebudeme mít úplně jednoduchý, ale vždycky to zvládneme, i když to chvílemi nemusí působit přesvědčivě, takže děkuji kamarádi.