Baboletní lezení v severní stěně Breithornu – Wallis, (Jirka Pražák Bosák & Jirka Lukeš Jagyč alias JaBo – září 2014)

Neuvěřitelně nepřející léto konečně ustupuje a poslední víkend v září hlásí ideální podmínky. Rychlá domluva, balení a v pátek 26.9.2014 večer už ukrajujeme první km… Letošní lezecká horská sezóna je díky sněhu a nestálému počasí absolutně nulová, koneckonců i feratoví drátomilové mají většinu hromosvodů pod mrazivou krustou. Takže chybějící aklimatizaci jedeme hledat na Furka pass.

 

Po celonočním kroucení kolečkem dáváme kratšího ranního šlofíka. Se sluncem v zádech vyrážíme hledat vytipovaný skalní monolit Hanibal s autobusovou zastávkou v topu (2 882 m.n.m.). Nalézáme do parádní 170 m cesty Hanimoon kl. 6a+ (5délek 5c+, 6a+, 6a, 6a+, 6a … topo http://f.hikr.org/files/184106.pdf). Sice je to necelý týden, kdy jsme opouštěli téměř zdomácnělé Chorvatské vápno, přesto místní rajbáky dávají pěkně počoudit… je to poctivý téměř baletní program v překrásných kulisách okolních hor…ňammmmmm.

 

Hoďka a ¼ pod nástup, pak 3 a ¼ hod. lezení, marné čekání na autobus, slanění a zpět.

Sedáme do auta a už zas točíme kolečkem… navečer přijíždíme do Tasche ve Wallisu.

 

Nedělní obloha je dle plánu vymetená, tož přejíždíme místní železniční střelou (Zermatt Shutlle) do meky horských snobů a jednou z prvních ranních lanovek za mrzkých 42 Frantíků na stanici Trockener Steg ve výšce 2 939 m.n.m.

 

 

Stojíme pod více než kilometr vysokou severní stěnou Breithornu (4 164 m.n.m.) a s topíčkem v ruce diskutujeme jednotlivé výstupové varianty. Volba je jasná – nastřelíme se do již v ČR vybrané klasiky “Supersaxo” kl. D-, M4 / IV, led do 60°, 1050 Hm).

 

 

 

 

 

Kolem deváté pozvolna míjíme Gandegghutte a hledáme sestup na ledovec …pouhé 2 hod. bloudění a jsme tam.

 

Vlastní stěna začíná krátkým ledovým výšvihem, pak se lehce pokládá a začíná hledání sněhových mostů skrze bezedné ukloněné ledovcové trhliny. Postupujeme pomalu – občas se jistíme, občas se vracíme… po 2,5 hod. motání se mezi rozervanými seraky konečně dolézáme k ledovému žlábku. Expozice narůstá… celý výstup z povzdálí sleduje majetní Matternohorn… výhledy jsou famózní…

 

 

 

 

 

 

Klíčové místo cesty je vcelku slušně vyledněné a tak si mixové lezecké délky náležitě užíváme na průběžné jištění. Po cca hodince vylézáme na firnový svah zalitý sluncem… při pohledu nahoru je vrcholová převěj táááák blízko.

 

Jenže… slovy Radka Jaroše… “člověk míní a Manitou se směje”. Jsme v půlce a máme před sebou 2,5 hoďky nekonečného lezení v ukloněném firnu…

 

 

Konečně vrchol 4 164 m… Jagyč je lehce unavenej a já přemýšlím, proč jsem sem vůbec lez…

 

 

 

 

 

 

 

Ještě, že z nedalekého Kleinen Matterhornu (3 817 m) před chvílí odjela poslední lanovka… můžeme si vychutnat liduprázdné zimní středisko a okolní Walliské velikány …a s menší krysou na zádech i více než 2,5 kilometrové převýšení pešo do Zermattu…

 

 

 

 

 

Masakr… Jagyč sice chvílemi skoro běží???… nakonec oba docházíme před 11 večerní na nádraží parádně roztřelení… nohy na kaši, ale krásný pocit na duši z dalšího vydařeného (nebo vydřeného?) lezení v horách…

 

Usínáme i bez večeře (vlastně i bez oběda)…

V pondělí ráno nastává plnění prázdných břich a už to valíme dom…

…bohužel auto bylo proti… a tak se z pondělka stává středa

…ve 4 ráno ve čt konečně ulehám doma… abych od 8 mohl opět zachraňovat kapitalismus.

 

Jelikož i počasí bylo od pondělí proti (= pršelo), vylepšili jsme si náladu návštěvou venkovní lezecké stěny v jakémsi mládežnickém olympijském komplexu ve Fieschi

 

 

 

 

 

 

…a to je pro tentokrát vše

 

 

za JaBo sepsal Bo

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.