EXPEDICE OMIŠ 2025, 6.-13.9.

Upozornění:

článek obsahuje extrémní vulgarismy, proto není určen dětem a lidem, kteří takový strašný věci nechtěj číst. A asi ani Vláďoj, ale jednou by to mohl dát.

Tenhle článek vám píšu já – Natalia, ale prezident to prej proloží nějakýma svýma postřehama, tak se těším!

(Od FKDP: drahý čtenáři/čtenářko, původní text této báječné autorky jsem z etických důvodů lehce upravil, tudíž kde je sedm teček, tam chybí to, o čem se Natalie zmiňuje výše. Avšak originál JE NA KONCI ČLÁNKU. Věřte, že to stojí za to!!! Na nic jiného jsem nesahal, proto se máte věru nač těšit! Já to proložím tak, že udělám fotkovou variantu tomuto veledílu. Tak a teď hurá na její prvotinu.)

“Kam, že to jedeš?”
“Na moji první expedici…”

Balím si lezečky a plavky a je mi u toho na omdlení, protože jako introvert a asociál, kterej se vyhejbá lidem, jedu na 7 dní do Omiše s lidma, který neznám. A ještě mám spát na pokoji s nějakou holkou, kterou jsem nikdy neviděla. Balím Xanax a Zolpidem. Prej si můžu vzít neomezeně batohů, protože jedeme Šemíkem, takže mám s sebou všechny opalovací krémy od SPF 10 do SPF 50, a taky oleje a spreje těsně po opalování, hodinu po opalování, po večeři, na noc. Ženy, chápeme se, že jo. Sice to nikdy nepoužijeme, ale je lepší to mít s sebou.

Jako člověka, kterej je vždycky všude 15 minut dřív samozřejmě nevyděsilo Františkovo: “Odjíždím, nečekám. Jednou jsem takhle sám odjel do Alp!”

Jsem to totiž jednou lidem udělala taky.

Pátek, 22:00
Nic horšího, než že někdo pustil rádio IMPULS se mi za ten tejden už stát nemůže, takže jsem se uklidnila. Zavřený benzínky, nikde není kafe, prší. František prohlásí, že už je fakt …….. Ale tyvole jsem to já, kdo už 2 hodiny poslouchá Zagorovou z rádia…

V sobotu ráno máme čas, tak se stavujeme v Zadaru na docela dobrý kafe u Chorvata, kterej miluje českou Plzeň, s Františkem jsme všem zakázali prohlídky kostelů a usoudili jsme, že i přesto, že se tak brzo neubytujeme, chceme už do Omiše a počkáme u moře.

Zlatý rádio IMPULS. Už na něj nebudu nikdy nadávat. František pustil takovej playlist, že půlka auta brečí a druhá půlka si vzala sluchátka a dělala, že spí.

Moje přidělená spolubydlící je nakonec úplně v pohodě a cestou zjišťujeme, že děláme všechno stejně, máme na věci stejný názory a připomínky, držíme se u sebe jak klíšťata a já nevěřím tomu, že bych v mým věku mohla ještě potkat někoho, kdo by byl dobrá kamarádka takhle do života. Sice obě nevíme, jak se ta druhá jmenuje, ale to je úplně jedno.

Sedíme v penzionu, čekáme na klíče. Po zemi se prochází kočka, někdo na ni zavolá “Zubo”, beru si ji na klín a v tu chvíli na mě moje nová spolubydlící zvolá:

“Jak že jí říkaj?”
“Zubo.”
“Cože???”
“No, Zuba!”

Tak nějak jsem se přeslechla, protože spolubydlící se ptala, jak mi má říkat. Zkrátím to – od týhle chvíle si obě říkáme ZUBO a dodnes nevíme, jak se ta druhá jmenuje.

Kočka se nakonec jmenovala Zumo a já se objednám na ušní.

Neděle 5:50
Probouzím se na zadní sedačce auta, kam jsem uprostřed noci šla, neptejte se proč. Nasnídáme se a vyjíždíme na Penjalište Brela, konečně lízt. Prezident dostal úkol mi hnedka na první cestu připravit nějaký peklo, což hned rád udělal a já jsem 2 minuty brečela na odsedce, že nemůžu dál.

Mám takovej problém – když mi něco nejde nebo potřebuju něco silově přelízt, tak si musím zařvat nějaký sprostý slovíčko. Přísahám tady na oddíl, že to je to jediný, co mi v tu chvíli pomůže. A nevěděla jsem, že to Vláďoj rve uši. Takže jsem tam vesele visela v převisu a dávala tam věci, jako:

“Se na to můžu …….!”
“Tady to je úplně …….!”
“Nemám se ……. za co chytit!”
“……., fakt, …….!”
“Už na to …….!”
“Kterej ……. ……. tu cestu dělal?”

Smutnej Vláďa ke mně přistoupil a svým klidným hlasem pronesl: “Natálko, já nechápu, že ti to tvoje důstojnost dovolí…”

Takže jsem si na skály musela udělat zbrusu novej slovník, když byl někde poblíž. Zjistilo se, že některý věty jdou říct úplně jinak!

Tak například:

Namísto “Se na to můžu …….!” můžete říct třeba “Asi to nedám.”
Namísto “Tady to je úplně …….!” můžete říct třeba “Tohle nepřelezu.”
Nebo třeba místo “Nemám se ……. za co chytit!” lze říct: “Kéž by tu byla kapsa.”
“Už na to …….!” = “Chci spustit dolů.”
“……., fakt, …….!” = “Achjo.”
“Kterej ……. ……. tu cestu dělal?” = “Tato cesta pravděpodobně není pro mě.”

Padlo jedno zředěný kafe, začalo nám svítit moc slunce na záda a jelo se zpátky. My se Zubou jsme se rozhodly, že se budeme až do večeře koupat a opalovat. Moc nevím, co vždycky dělali ostatní. Abych zachovala svůj psychický stav na nějaký rozumný úrovni, rozhodla jsem se, že se budu s lidma vídat obden.

Úterý 5:50
Se opět probouzím v autě, jdu si nahoru pro věci, zase jedeme na skály. Dostala jsem hnedka čočku v podobě: “Jestli chceš lízt šestky, zhubni tak 5 kilo.”

Taky si myslím, že 5b může bejt pro člověka se 159 centimetry prostě 6a. My, malí lidé, to prostě musíme lízt úplně jinak, než vysocí. Jakože beze srandy to máme mnohem těžší.

Prezident, kterej lezl něco jinýho vedle mě mi musel přijít udělat nášlapny zařízení v podobě svý dlaně, abych se dostala přes jeden strašnej kus. Dík!

“Nahoře nechám HMS, tu vycvakneš a lano provlíkneš takovýma beraníma rohama. Sedni si na odsedku a najdi to na Youtube.”

“Kdyby tady nebyl Vláďa, tak řeknu “……., fakt!”
“Tak ještě, že tady jsem.”

Středa
Velmi významný den, kdy se zjistilo, že je prezident pravej věštec, takže kdyby chtěl někdo něco vyvěštit, běžte za ním!

Vytáhla jsem Zubu na ferratu v Omiši. Nechtělo se nám ani pěšky, ani se vláčet na autobus, život je krátkej. Udělala jsem velkej nápis OMIŠ a šly jsme stopovat. Nechápu, jak někdo stopem procestuje Evropu, Asii a kdoví, co ještě. Nám prostě nikdo, ale fakt nikdo za celou dobu nezastavil. Tím jsme aspoň došly na ten autobus, kterej zrovna odjížděl.

Ferrata v Omiši je skvělá, protože máte výhled na celý město. Škoda, že nás na vrcholu chytla bouře a paní z hradu na nás křičela, ať co nejrychlejc utíkáme dolů, nebo že tam budeme muset zůstat.

Tak utíkáme. Rovnou na autobus, protože potupně stopovat již odmítáme.

Čtvrtek
Konečně FREE WATER SOLO! Na to jsem se těšila snad nejvíc, splnilo moje očekávání, nicméně nás za 20 minut chytla bouře další a my jsme museli odejít. Aspoň jsme se prošli do přístavu, kde mi nevyšel můj plán najít sugardaddyho s jachtou. Odpojila jsem se od skupiny a užila jsem si krásnou půl hodinu sama na lavičce.

Pátek
Poslední lezení, poslední koupání, poslední masáž na pláži ve stanu, jedeme domů.

EXPEDICE OMIŠ - ORIGINÁL