Grossvenediger – v mlze a s vrtulníkem, 4.-7.9.2025

Bylo to spíše mé přání než někoho jiného, podívat se opět na 4. nejvyšší horu Rakouska Gross Venediger.

Jarmila Čevelová, se kterou jsem byl v květnu na Kitzsteinhornu, se ke mně přidala, pak ještě můj syn Petr, jeho kamarád Jarda, dva mí věrní lékaři Peter Dvorský a Peter Štoffa  – skvělí orthopedi a nakonec Cyr a ještě vysokými horami nepolíbený Zdenda Vachoušek. S Jarmilou a Cyrem jsme vyrazili z Náchoda už 4.9. ráno s tím, že si výstup na Defreggerhaus rozdělíme na dva dny a hor si více užijeme.

Peťa, Jarda, Zdenda a Peter Dvorský jeli v pátek 5.9.2025 časně ráno z Brzic a Peter Štoffa týž den vyrážel ze svého bydliště ve Zlíně. Prostě parta z celé republiky. Všichni měli z parkoviště v Hinterbichlu vyrazit přes Janovu boudu přímo na Defreggerhaus, kde jsme měli všichni zajištěno ubytování.

Já s Jarmilou a Cyrem jsme dorazili na parkoviště v Hinterbichlu kolem 16 hodiny na za další 2,5 hod. na Janovu boudu, kde jsme si dali teplou polévku, pivko a zasloužený spánek po dlouhé cestě.

Ráno po snídani jsme vyrazili za modré oblohy o 800m výše na Defreggerhaus. Cyr si šel po dohodě s námi svým tempem, ale nakonec bylo jeho tempo rychlejší než naše a byl na chatě asi o hodinu dříve.

My si cestou užívali za slunečného počasí krásných výhledů na okolní vrcholy a nakonec i na samotný Gr. Venediger a jeho pověstný závěrečný hřebínek.

Na chatě jsme se ubytovali a po zakoupení užívacího práva na wifi za 5 eur jsme se spojili s druhou partou, která v 15 hodin vycházela z parkoviště. Problém jim tak trochu připravil Zdenda Vachoušek, který tempo výstupu přestal dávat, a protože ho ostatní nechtěli nechat samotného vzadu, rozdělili si věci z jeho batohu. Na Defreggerhaus dorazili postupně mezi 21 a 22. hodinou a po pravdě toho měli vyjma Zdendy plné zuby. Dali jsme pivko, popovídali a rozdělili se do 2 družstev.

V prvním, pomalejším družstvu, jsem byl já, Jarmila, Cyr a Zdenda, ti ostatní v druhém, rychlejším družstvu. Ráno jsme vyrazili po snídani v 7 hodin, počasí lehce mlhavé a pro výstup optimální i co do teploty.

Stoupali jsme kousek nad chatu a hledali sestup na ledovec. Společně s námi zahájili výstup i 2 lanová družstva (celkem 9 kolegů) z Bosny. Stoupali jsme z počátku všichni společně, ale asi po půlhodině se od nás odpojil Cyr s tím, že jde hledat cestu na ledovec výš než jsme určili my. K mému překvapení se ledovec od mého prvního výstupu na vrchol výrazně zmenšil a tak jsme na něj sestupovali po cca 30m kolmé ferratě.

Dole měli Peter Štoffa i Jarmila problémy s mačkami, nakonec největší měla Jarmila, a tak se první družstvo rychle vzdálilo. Přidal se k němu po vlastním rozhodnutí i Zdenda Vachoušek a tak družstvo č. 2 jsme nakonec tvořil jen já s Jarmilou. Na začátku stoupání od Reinerhornu do sedla se vytvořila mlha, ve které nám naše první družstvo zcela zmizelo. My jsme následovali obě lanová družstva Bosňanů a to až nahoru do sedla k rozcestníku Reinertörl.

První družstvo se u rozcestníku chvíli před námi setkalo s Cyrem a po společné dohodě to otočili a vrátili se na chatu Defreggerhaus. V mlze s viditelností do 30m jsme se s nimi ale minuli a o tom, že z důvodu mlhy se vracejí, jsme nevěděli.

V závěsu za Bosňany jsme pokračovali nahoru a na začátku hřebínku jsme je potkali, když se vraceli z vrcholu dolů. Potvrdili nám, že jdou na chatu stejnou cestou. S Jarmilou jsme dosáhli vrcholu o cca 15 minut později, udělali jsme fotky a rychle se vraceli na nimi. To bylo ve 12,30 hodin.

Na konci hřebínku jsme ještě potkali 2 průvodce s českou dívenkou, ti šli na vrchol z Pražské boudy. Ještě před první odbočkou nás po návratu z vrcholu došli a dál šli hodně rychle. V tu chvíli jsme si neuvědomili, že odbočili na cestu k Pražské boudě a my odbočili chybně za nimi, čímž jsme se nedostali na našemu rozcestníku a cestě sestupu na chatu Defreggerhaus. Chybu jsme zjistili asi po 1,5 km. To bylo 15 hodin, mlha ještě více zhoustla a my se rozhodli se vrátit po stejné cestě na místo našeho chybného odbočení. Nastoupali jsme cca 150 výškových metrů k místu, kde podle mapy vedla kratší cesta k rozcestníku. Tato cesta ale nebyla prošlapaná a po cca 30m metrech, kdy se kolem nás začaly čím dál častěji objevovat trhliny jsme to otočili s tím, že půjdeme opravdu zpět pod vrchol a pak na správnou cestu k rozcestníku.

Po cca dalších 100m metrech jsme se potkali s Timem a Janou, dvojicí rakouských horolezců, kteří šli z vrcholu Venedigeru na chatu Kürzigerhütte a rovněž lehce sešli v mlze z cesty. Při setkání s námi si toto uvědomili a s nimi jsme se vrátili na Venedigerscharte, kde oni pokračovali dál ve směru k malému Venedigeru a dolů k chatě. To už bylo kolem 15 hodiny a nám bylo jasné, že návrat po původní cestě k rozcestníku a na Defreggerhaus by byl s ohledem na mlhu, únavu Jarmily a předpovídané sněžení dosti riskantní a tak jsme se přidali k Timovi a Janě a šli jsme s nimi přes sedlo pod malým Venedigerem směrem k chatě Kürzigerhütte. V sedle mlha zmizela, ale další fotky jsem už nemohl udělat, došla energie. Po prudkém, cca hodinovém klesání o 1 km níže, jsme na rovné části ledovce konstatovali, že s ohledem na bolest v koleni u Jarmily je další postup riskantní, a proto jsme se rozhodli přivolat vrtulník. Ten nás po 3/4 hodinovém čekání dopravil do Neukirchenu, kde nám poskytli ubytování a následující den se pro nás zastavil mým autem Cyr se Zdendou a s našimi batohy a společně jsme se vrátili domů.

Chybou z mé strany bylo, že jsem si hned na počátku sestupu z vrcholu nekontroloval podle mapy v mobilu cestu a chybně jsme v mlze odbočili. Všechno však nakonec dobře dopadlo a tak nám vedle dalších cenných zkušeností a ponaučení zůstanou na vrchol i dobré vzpomínky.