Ötztal a Wallis – nádherné cíle červencových Alp, 3.-12.7.2020

Čas plánování byl za námi a čtyři kopců chtiví nasedají do půlnočního expresu směr hory. Klasika, léto začíná a místo nových plavek si kupujeme nové mačky. Kamarádi se už ani nediví, naopak přejí hodně štěstí a šťastný návrat.

 

Pátek 3.7.

Chvíli před půlnocí nastupujeme postupně do Jirkova vozu, já Ady, Martin, který se dlouho loučí se ženou…

 

Sobota 4.7.

A díky tomu těsně po půlnoci nasedá i František. Míříme směr Ötztal, Rakousko. Cesta pohodová, do městečka Vent (1 896 m) přijíždíme před 9h. Čeká nás cca 2-3h výstup na Martin Busch Hutte (2 501 m). Chladnější ráno je brzy pryč a chuť na dojezdové pivko sílí. Začínají se nám objevovat zasněžené vrcholky a František se s chutí účastní kurzu fotografie květin.

Je vám jasné, že dojezdové pivko za krásného slunečného odpoledne nebylo jen jedno 😉 . Jsme čtyři a vždycky byly čtyři, protože to říká Karel 😀 . A tady je pár poznámek z našeho deníčku…

Františkův sedák označujeme na tanga, obvod pasu = obvod stehna, obvod stehna = obvod bambitky 😉 

FKDP = František Kurňa Další Pivo 😉 

Pozor na Martinovy řízky – je to chleba se šunkou a salátkem ze zahrádky 😉 

František si řídí hodinky podle rádia. Jírovy hodinky se řídí sami, když je signál 😉 

FKDP byl omylem označen za FKSP = Fond Kulturních Sociálních Potřeb 😉 . Ale taky to docela sedí, ne?

A pak absolutně nečekané setkání – Ondra Beránek, který s námi byl na Mont Blancu 2012 a chce s námi opět vyrazit v srpnu. Hned nás poznal. Běhá samotářsky po kopcích a honí objemy 😉 . Vzpomínáme na Vaška, že dobrý horolezec je na horách a ne na Rujáně. Chlapi ho tudíž označují za alkoholika, hňupa, podprůměrného horolezce, antilezce… 😉 

FKDP: „A vidíte, já vám říkal, že ještě někam půjdu. A šel jsem. Na terasu…“ 😉 

Jíra: „Vysvětlete mi celé dnešní odpoledne, prosím.“ FKDP+Ady: „To je aklimatizace…“ 😉 

 

Neděle 5.7., aklimatizační den popisuje František

Cíl byl dán v mysli již v roce 2010, kdy jsme se Šímou nedošli kvůli mlze na, dle fotek, krásný vrchol, Hintere Schwärze (3 624 m). Budíček byl v 7:00, ač vstávat se nechtělo, po té úžasné odpolední seznamovačce s prostředím a nečekaným hostem. Následovala snídaně a v 8:00 odchod za krásného počasí a dohledu svišťů.

Zpočátku pěknou cestičkou, následně ostře stoupáme z 2 501 m na široké skalnaté žebro k rozcestníku (cca 2 800 m), neboť „stará“ cesta úbočím již nebyla průchozí z důvodu ústupu ledovce. Před deseti lety to ještě šlo…

V 8:50 tam jsme. Krásné výhledy, odpočinek, focení, zkoumání cesty na ledovec.

Po krátké pauze sestupujeme, 200 m, což se nám moc nechce. Ale jinak to nešlo. Následovala okrajová moréna a opět stoupáme. Již příjemněji, mírně. V 10:00 na ledovci další pauza: odpočinek, občerstvení, výstroj (mačky, sedáky, cepíny, lana). Rozdělujeme se na dvojice podle toho, jak budeme pokračovat ve Švýcarsku. Ať si na sebe zvykneme.

Chvíli to ale trvá, vyrážíme v 10:30. Sluníčko pere, sníh taje, boříme se. Vzpomínám na Pepu, jak mohl chodit na túry odpoledne?! Ale krásný vrchol v dáli láká a přitahuje jako magnet. Dupeme a dupeme.

Nečekaně na mě padla krizička a tak v naší dvojici hrála prim Ade, s úsměvem. Někdy jsem zkusil jít první, ale nešlo to. Takže veřejně smekám a děkuji za vytažení na vrchol. Jířa s Martinem si byli rovnocenější, pěkně jim to šlapalo.

Po dvou hodinách máme kříž nadosah, hlavně jsme ale na skále. Uf! Ještě krátký hřebínek, závěrečná pyramida a v 13:45 jsme na vrcholu – Hintere Schwärze, 3 624 m.

 

V patách je nám J+M a tak můžeme dělat společné foto, dělit se o zážitky z výstupu, sdílet pocity. Krásná hora!

Po půl hodině začínáme sestupovat. Až na prvních několik desítek metrů si to užíváme. Přesto stále více rozbředlý sníh síly ubírá, je to dlouhé.

 

 

Ještě výstup na žebro (200 m) a již je chata v dohledu.

Pauza, lenošení, kochání se a pak již jen šupky hupky po skále a cestičkou na chatu – v 17:08 dělám selfie! Úleva. Postupně přichází ostatní, srdečně si přejeme k úspěšně ukončenému vrcholovému dni. (Mimochodem, oproti 4 hodinám jsme to šli 5 a ¾! Celkem pak přes devět. Není nad přivstání si… Ale to bychom nesměli potkat Ondru!)

Fotka Jirkových hodinek, sušení věcí, vaření večeře, podvečerní pohoda. Poněkud klidnější oproti včerejšku. Všem je hezky a těšíme se na další kopce!!!

Moc pěkný kout, rád se sem vrátím. Třeba se skialpy.

 

Na závěr bych přeci jen rád připojil pár fotek ze zmiňovaného roku 2010 a i odkaz na článek (Svatováclavské Alpy 2010).

 

Pondělí 6.7.

5h budíček, vlastně 6:30 – příjemně jsme zaspali 😉 

7h odchod

8:30 Vent

9h odjezd směr Imst, Furkapass, kde pozorujeme parní vláček, botox prdelky 😉 , posléze v dáli Alphubel (4206m) a ustupující ledovec, ze kterého pramení Rhona

16:30 Švýcarsko, Wallis, Saas-Grund, kemp Kapellenweg (1 589 m) – relax 😉 

 

Úterý 7.7.

Pro dnešní den máme plán společný. Lanovky jsou zdarma v rámci kempu, takže hurá z Saas-Fee (1 803 m) na Mittelallalin (3 456 m) či Längfluh (2 870 m) a pak již po svých na Alphubel (4 206 m). Já s Františkem chceme pokračovat přechodem na Mischabeljoch biwak (3 847 m), kluci zpět do kempu. Leč ranní lanovka v 7:45h nejede a bohužel každý zdroj tvrdí něco jiného.

Jíra s Martinem hbitě a rozumně mění plány.  Mají namířeno na Klettersteig Mittaghorn (3 142 m) – popisuje Jíra.

Alphubel = Mittaghorn

Budíček na 5:30, je pěkná kosa i v kempu (1 565 m), njn, spaní skoro jako na Sněžce. Snídaně a jede se do Saas-Fee, zkusíme zjistit, jestli se dostaneme na Mittelallalin (3 456 m). Dle informací z kempu nemá jezdit Allalin-Metro, ale na webu nic nepíší…

Azurové nebe napovídá na parádní den. Bohužel informace od obsluhy lanovky nám mění plány. Metro bude jezdit, až od neděle. Po krátké poradě se shodujeme, že vyjít z náhradního bodu Langflue (2 867 m) na vrchol Alphublu a zpět k lanovce je nereálné.

Vytahuji tedy pro mě a Martina náhradní vrchol Mittaghorn (3 142 m). V autě přezbrojíme výstroj z ledovcové na klettersteigovou a jdeme zpět k dolní stanici lanovky, kde se s přáním pevného kroku loučíme s Áde a FKDP, kteří vyjíždí první lanovkou na Lagflue.

Bohužel, po krátkém studiu mapy a opětovném dotazu u obsluhy zjišťujeme, že musíme ze Sass-Fee (1 803 m) po svých nahoru i dolů ;-). Alespoň, že nás nebude honit čas. 9:30 vyrážíme vzhůru.

Po 1h stoupání, dle Martina „krkonošskou“ krajinou, se dostáváme na žebro, kde se otevírá pohled na protější ledovce a kopce v čele s Domem, kde začínáme hledat naše parťáky.

Stoupáme další 1h a dostáváme se k horní lanovce Morenia (2 550 m). Zde konečně vidíme přes foťák na ledovci dvě tečky, Áde s FKDP.

Pokračujeme ještě 20min traverzem pod stěnu, kde nám konečně začíná zábava v podobě Klettersteigu. Svačinová přestávka, ústroj a krátké osvěžení pohybu po Klettersteigu a jdem na to.

První třetina trasy je procházková, pak přijde ke slovu i ocelové lano. Jde nám (Martinovi) to parádně.

V půlce docházíme pár lezců. Koukám, že se jim hýbe batoh a je chlupatý… Když přistoupím blíže, vidím, že mají v batohu psa 😉 . Mno, každý bere s sebou něco jiného ke svačině 😀 . Prohodíme pár slov (prý je pes zvyklý na všechny výlety).

Jde se dále. Přicházíme k těžšímu kousku, přehoupneme se přes a už se ukazuje kříž. Jeden žebřík a pár skob a jsme u něj. Za 2h od nástupu je vrchol náš.

Výhledy jsou na všechny strany úžasné, jsme na hraně dvou údolí. Svačíme, kocháme se a hledáme naše parťáky na protější stěně, ale nedaří se to. Kontrolujeme stan v kempu i další naše plánované kopce (Weissmies a Laginhorn).

Po 30min se balíme a uvolňujeme vrchol páru se psem. Začátek sestupu suťoviskem a úzkou cestou trvá 1h. Pak dorazíme na klasickou turistickou značku a sestup je pohodovější.

Po dalších 30min jsme na horním konci lanovky Plattjen. Čeká nás poslední sešup po sjezdovce a za 1,5 s úlevou zouváme boty u auta.

Byl to moc pěkný kopec s Klettersteigovou vsuvkou. Jedeme do kempu a těšíme se pivečko a dlabanec.

 

Já s Františkem zůstáváme u původního plánu, i když budeme mít náročnější průstup ledovcem. V 9h nasedáme do první lanovky, v 10h nás Lomikámen vstřícnolistý vítá na nástupu na ledovec. Slunce jede na plný výkon. Nikdo tu není, jdeme sami. Kličkujeme mezi trhlinami, vyhýbáme se svahům se spadlými lavinami, vše je rozměklé. Díky tomu všemu se dostáváme nad Alphubeljoch (cca 3 904 m) a míříme na jižní stěnu, která je překvapivě ještě promrzlá.

Poslední výšvih nás dostává na vrcholové plato. Alphubel (4 206 m) dobyt v 15:20h. František tu je po 18 letech podruhé, tenkrát se Zdeňkou, Máňou, Márou a Olinem. Užíváme si nádherných výhledů na Matterhorn a všechny naše čtyřky z minulých let.

 

Čeká nás sestup na bivak. Masakr mixový hřebínek nám dává zabrat. Je to jako díra do pekla. Bivak se krčí hluboko pod námi. „Františku, jistíš?“ „Jasně, že jistím.“ Kecá… 😉 Průvodce tvrdí 1,5h, nekecá… 😥  Silný vítr k tomu. Závěrečnou skalní plotnu nechápete, kdo ji sem nastrčil, abyste mohli po drátěných rohožích nad propastí bezpečně přivítat útočiště tohoto orlího hnízda.

17:10 Mischabeljoch biwak (3 847 m) plně vybaven pro 24 lidí za 22 CHF, kamna se dřevem, bačkory. Já úplně vyčerpaná. Zítřejší plány měníme, Täschhorn (4 491 m) musí počkat. František mě dopuje vynikající marmeládou. Do půl hodiny tu jsou další čtyři němečtí horolezci, večer přichází další dva. Jsem uťapkaná, pijeme, vaříme, relaxujeme… Užíváme si výhledy do nebe…

Středa 8.7.

Krásné svítání, ale my balíme až v 8h, poklízíme. Hřebínek čeká, jiná cesta odtud pro nás nevede (výstup 1 a ¼). Opět jsme na vrcholu Alphubelu (4 206 m), dnes trochu slavnostně. Přejeme k narozeninám Pepíkovi Tejklovi a mojí mamince.

Sestupovou cestu volíme jinou, sníh je ještě pevný. Po 11h se vítáme na Längfluh (2 870 m) s klukama, kteří nám přijeli v rámci odpočinkového dne naproti. Musím jim ještě jednou poděkovat. Františkovi přivezli mléko a chlazené pivečko, mně džus – lahoda 😉 .

Odpoledne máme čistě odpočinkové a počasí na další dny studující. Rádi bychom přechod Lenzspitze (4 294 m) a Nadelhornu (4 327 m), ale počasí hlásí na výstupový den popolední bouřky. S konečných rozhodnutím čekáme až na ráno, nicméně žádný kouzelný vánek nechce bouřkové mraky z radaru odvát. Máme odpískáno 😥 . Přidáme se ke klukům.

 

Čtvrtek 9.7.

Hurá na lanovku Saas-Grund (1 569 m)Hohsaas (3 142 m) a odsud pěšky na Weissmies (4 017 m) – necelé 3h.

Musím říct, že pro mě ojedinělý zážitek, který zahřeje a vrátí v čase mezi ledopády Ťan Šanu. Nejdříve se přes splaz obnaženého ledovce dostanete do sněhového kuloáru pod ohromné impozantní séraky, které přemlouváte pohledem, aby se nepohnuly. Mezi tím přeskočíte několik trhlin otevřených a u těch z části zasněžených a již prošlápnutých někým jiným, se snažíte nedýchat. Samotný průstup mezi séraky je zážitkem pro bohy. Slunečné paprsky se jiskří v rampouších, které zdobí jako závoj každý odlom světle tyrkysového ledu. A když projdete touto krásou, dostanete se na hřebínek, který vás velmi jednoduše dovede až k vrcholu. Až na to množství lidí, nádherné…

 

Moje první čtyřtisícovka – Weissmies 4 017 m – popisuje Martin

Již před výstupem jsme měli jasně rozdělené dvojice, ve kterých budeme postupovat na vrchol. Složení: Adélka + FKDP, Jířa + já. Lanovou dráhou jsme se přiblížili pod ledovec a po nasazení příslušného vybavení (sedák, mačky, návleky a navázání se na lano) jsme začali s výstupem. Adélka s FKDP se nám brzy vzdálili, což nám ani moc nevadilo, neboť počasí bylo výborné. Jířou zvolené tempo mi vyhovovalo a tak jsme pomaleji, ale jistě postupovali a i my sem tam předešli nějakou výpravu. Musím přiznat, že těsně před vrcholem jsem byl plný emocí. Nikdy se mi nepodařilo dostat se takto vysoko a k tomu ještě skvělí parťáci – kamarádi, kteří mě podporovali a pomáhali, jak to šlo. Když jsem uviděl, jak na nás Adélka s Františkem na vrcholu čekají a mávají a následné setkání s nimi, byl to pro mě jedinečný zážitek.

Adélko, Františku, Jířo, MOC DÍKY.

Martin

Sestup je pohodová 2h procházka. Čím jste níže, tím Oskar více peče. O to víc se jistíme přes trhliny.

 

Hohsaas se vezeme lanovkou na mezistanici Kreuzboden. František ráno opět zavzpomínal na léta minulá a další taškařice je na světě. Monstertrotti Bikes tu jsou pro nás… Sjíždíme do Saas-Grund 10km za 20min., pár pádů, ale všichni celí a šťastní…

 

 

Pátek 10.7.

Martin nabažen Weismiesem volí odpočinkový režim a výletuje k přehradě Stausee Mattmark.

 

My ostatní se opět přibližujeme lanovkou na Hohsaas (3 142 m) a míříme na Lagginhorn (4 010 m). Volíme normálku (4h), počasí se má po poledni kazit. Tento kopec je taková šutrologie. Nastupuje se cca půl kilometrovou cestou na kámen vymletý od ledovců, které se musí traverzovat. V exponovanější části pro pocit bezpečí je zajištěn ocelovým lanem. A začíná stoupání po ledovci na samotný JZ hřeben cca do výšky 3 355 m.

Pak již hledáme cestu mezi velmi nestabilními kameny, s přibývající výškou se místy objevuje i sníh. V pravé poledne jsme na vrcholu, mraky se kupí, není moc nač čekat. Nicméně výhledy jsou stále impozantní a rachot kamenné laviny též.

Samotný sestup trvá necelé 3h. Místy je to pěkný fičák 😉 . Únava celého týdne se hlásí. Jíra se smeká a naráží si pr… Já u ocelového lana zkouším kotrmelec a narážím si snad vše… Poslední kilometr k lanovce je nekonečný. Dnes se vezeme. Hory se halí do mraků a během přechodu od lanovky k autu jsme durch.

 

 

 

Zbytek dne si ještě užíváme pohostinnosti našeho kempu pod kopci švýcarských Alp. 

Sobota 11.7.

Na cestu do Čech se vydáváme až dnes. Náš cíl je jasný – tradiční kemp Keramika u vodní nádrže Hracholusky. Po páté hodině stavíme z rána mokrý stan, fotíme závěrečný snímek a hurá na české točené a smažák. Tentokrát hraje IFA = inteligentně famózní amatéři a má to grády, mlaďochům to pěkně ladí 😉 . A co taková půlnoční jízda na lyžích uprostřed léta? Paráda, střádejte dvacetikoruny. Obrali jsme všechny nespící návštěvníky a bary. Dokonce jsme googlili nákup automatu Alpine Racer do oddílu 😉 . Myslím, že sem budeme jezdit pravidelně už kvůli této legraci.

 

 

Neděle 12.7.

Ani se nám vracet nechce… Byl to opět nádherně strávený týden v horách se skvělými lidmi. Tak zase příště … 😉 

 

Ady

 

PS: malý dárek pro tři mušketýry, co se o mě tak hezky starali 😉 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

První komentář

  1. František-FKDP:

    V hlavě stále čerstvé srpnové alpské dobrodružství, ale při přečtení tohoto pěkného povídání se rád vracím do července. Plány byly sice trošku jiné, přesto jsme si hory užili. Však článek říká vše. MOC hezky poskládané, popsané, doplněné fotkami. A ta videa, příjemně podbarvená hudbou! Děkuji, Ade. Od těch prvních, vložených Vrbkou, úroveň pěkně stoupá. 🙂

    Hlava v oblacích, nohy na sněhu, v ruce cepín… Takhle si maluji léto!!! 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.