Valais či Wallis – Nadelgrat + Matterhorn aneb přátelé na laně, 3.-10.8.2024

Splněný sen, tajné přání, výlet na poslední chvíli, či návrat po letech, aby to prostě dopadlo. Vylézt na poslední zdolanou alpskou čtyřtisícovku je vždy tak trošku hazard, ale taková je lidská touha.

(11.11. bude v AC klubu v HK promítání, viz Plán akcí.)

Rozepisovat se, kdy a jak vše začalo, by nebylo úplně záživné, proto stručně: v Obřáku padl nápad, já byl osloven a za rok a půl se výlet připravil. Hlavně náplň v podobě lezecké přípravy, vhodná aklimatizace, obsazení skupiny dle náročnosti očekávaného. Vše se naplánovalo, společníci pečlivě vybráni a pak již jen doufat v dobré počasí a přítomnost paní Štěstěny.

Vyrážím o půlnoci z 2. na 3.8. od hradu a postupně přistupuje Sojka, Mára, Lenka a Libor. Že zamíříme nejdříve na Stubai, rozhodlo velikonoční zapomenutí skialpových lyží v této oblasti, které mně a Zelímu sklouzly ze svahu a čekalo se na tání sněhu. První počin Štěstěny: lyže byly nalezeny týden před naší cestou do Alp, tak hurá pro ně! I s nabízenou odměnou.

Byla z toho příjemná lehčí aklimatizace, kdy si Libor, Lenka i Sojka vyšli na vrcholy v okolí TOP OF TYROL (Kleiner a Grosser Isidor). Kolem druhé hodiny pokračujeme dál, směr švýcarský Wallis, s cílem přespat v loňském, mnou a Pokyšou nalezeném příjemném kempu. Jenže ten vzala před měsícem voda… Nakonec nečekaně nacházíme kemp přímo v Brigu a je perfektní. Vybalit, nacpat pupky a spát.

V neděli ráno, 4.8., balíme na první část výletu: přechod hřebene Nadelgrat od chaty Bordierhütte, tedy s přechodem Dürrenhornu/Dirruhornu. Jiná cesta v létě nevede, díky novým ledovcovým podmínkám. Máme čas, nespěcháme. Ani s odjezdem z kempu, ani cestou na chatu. Přejíždíme do obce Gasenried (1659 m), po počátečních peripetiích se nám daří zaparkovat (zadarmo!!!) a v 11:00 vzhůru na chatu (2886 m), kde máme domluvené pouze ubytování. V rámci aklimatizace si neseme vaření. Těžce na cvičišti… Náš hřeben nás provází po celou dobu.

Díky odtávání ledovce pod chatou se udělala nová cesta mimo něj, tudíž je chata přístupná bez omezení a na počtu návštěvníků to bylo znát. Jednodenních, i na těch s přespáním. V 15:45 jsme na chatě, dostáváme bivakovací místnost. Což je pro nás odměna, neb tam máme klid a místa je tam spousta. Kocháme se okolím, plánujeme cestu, zkoumáme, kudy to asi půjde. A vidíme, že nebudeme sami, výstupovou trasu od chaty, přes ledovec na hřeben, si co chvíli někdo prohlíží. Fajn, tím lépe. Takže odpočinout, sbalit, najíst a spát. Vstáváme ve 3:30.

Je pondělní, 5.8., hvězdy svítí, noc je teplá, dveře máme otevřené dokořán. Zvláštní to podmínky v téměř 3 000 metrech. Budíček je nekompromisní. Snídáme venku a co nevidíme: had světel na protějším svahu. Tipujeme náskok 1,5 hoďky. Třeba půjdou číst stopy. O půl páté sestupujeme nejdříve 150 m starou cestou na ledovec, abychom pak již jen stoupali a za světla dorazili na hřeben Nadelgrat (poslední hřeben Mischabelského řetězce), začínající Galenjochem (3303 m). Je 7:00 a sluníčko se klube.

Před námi je nečekaně dlouhý, lezecky, orientačně i nekvalitní skálou náročný výstup na Dirruhorn. Jak by řekl Luděk: kopec vopruzák. Tento byl echt gold! Dělíme se na dvě skupiny, kdy Mára, Sojka a já jsme rychlejší a Libor s Lenkou jdou/lezou pomaleji. Projevuje se výška. Však o nic nejde, přejít celý hřeben není podmínkou, hlavně strávit den okolo 4 000 metrů a rozlézt se.

My tedy stoupáme přes nekonečné čtyři předvrcholy na ten hlavní ve výšce 4 035 m. Trvá nám to téměř 3,5 hodiny! V 10:25 to máme za sebou, fotíme se u kříže a vyhlížíme již jen lepší časy. Avšak poslední vrchol Nadelgratu, Nadelhorn, je ještě hodně daleko.

Po krátkém odpočinku sestupujeme do sedla Dirrujoch (3910 m), které kdysi poskytovalo podstatně jednodušší přístup z ledovce na Nadelgrat, ale nyní je to v létě nereálné. Mára nadějně kouká na případnou únikovou cestu, ale já ji po důkladném zhlédnutí nekompromisně zavrhuji. Ze sedla tedy „hurá“ opět do kopce, na Hohbergorn (4219 m). Částečně po sněhu a ledu, místy a v závěru pouze lezecky. Je 12:30, výhledy, a pocity, jsou úžasné.

Telefonem se spojujeme s Liborem a Lenkou, kteří akorát vylezli na Dirruhorn. Vrátí se zpět na chatu, neboť jít dál, by znamenalo jít do tmy, hlavně pak přes neznámý ledovec. Loučíme se s nimi, přejeme si šťastný návrat. Chvíli si užíváme vrchol a míříme dál, přes sedlo Hohbergjoch (4144 m) na Stecknadelhorn (4241 m). Čekáme to těžké, ale asi již získané zkušenosti nás na vrchol doslova vystřelí. Je 13:20, píšeme se do vrcholové knihy, hledám, zda je tam zápis z 7.8.2017, kdy jsem tu již s Márou byl (není tam, nezapsali jsme se) a je stále krásně. Nadelhorn, konec Nadelgratu, je na dosah.

Hurá na něj a pak nějak po ledovci zpátky. Na Nadelhornu (4327 m), po náročné lezecké vložce, jsme v 14:30 v pomyslném cíli (ještě sestup neboli zajíci se počítají až po honu). Spokojenost veliká, úsměvy a ruky podání, rozhlížení se po ostatních velikánech, každému myšlenky někam plynou.

Po deseti minutách začínáme sestup. S vložkou ve smyslu přeskok trhliny je cesta kupodivu příjemná, čelo ledovce se již dá sejít a na chatě, i s občasnými zastávkami a výhledy na celou dnešní trasu, jsme v 18:00.

Děláme si pohodlí, doplňujeme zdravé tekutiny a vyhlížíme Libora s Lenkou. Trošku nás překvapuje, že tu ještě nejsou. Čas i život kolem chaty plyne, dvojku vidíme ve 20:00 hod. teprve na hřebeni v místě, kde jsme se ráno rozdělili… Alespoň tak, do desíti jsou u nás. Trošku nás rozhodí vrtulník, ale ten odváží starší paní, které se neudělalo dobře. Vše nakonec dobře skončí, po půlnoci jim jdou chlapci naproti na ledovec a ve dvě jsme všichni v pelechu. Druhý to počin paní Štěstěny.

Ještě pár fotek z jejich dne. Mimochodem, pro Lenku to byla první čtyřka. Zřejmě opravdu nezapomenutelná (04:30 – 01:30). Vopruzák se ukázal v plné kráse.

Úterý, 6.8., čas na přesun do oblíbeného kempu v Randě. Ráno je slunečné, dvojka dospává noc, poté si všichni povídáme a sdělujeme zážitky, balíme a pomalu scházíme k Šemíkovi. Následuje malý piknik ve stínu, nákup v potravinách a ubytování se v kempu na pěkném místě pod stromy. Větráme věci, připravujeme se na večeři, po ní dobrá brazilská káva a studování výstupu na hlavní vrchol tohoto výletu. Blíží se to… Tak dobrou a další den již k němu.

Středa, 7.8. Počasí přeje, jen odpoledne má něco málo spadnout. Ale to bychom měli být již na chatě Hörnlihütte, kde máme zamluvené dvě noci. Snad to bude stačit, ač výstup je naplánovaný na čtvrtek a naprostá většina po sestupu míří rovnou do Zermattu. Máme tedy den/noc rezervu. Nejdříve ale sbalit věci na kopec, stany a užít si Zermatt.

Poté nasednout na lanovku směr Schwarzsee (2583 m) a dále pěšky na chatu (3265 m). Příjemně strávený čas s úžasnými výhledy a cestou upravenou tak, aby minimálně na chatu došel každý… Pěšky nám to od lanovky na chatu trvalo vycházkovým tempem 2 a ¼ hodiny (12:30-14:45). Akorát včas v cíli před hlášenou přeprškou. Já bych málem zapomněl, Draci zdraví Dynamo a přejí úspěch!

Chata je čerstvě zrekonstruovaná do hotelového typu a je to znát. Bohužel, stanování všude v okolí zakázáno, tradiční horolezectví v Alpách pomalu končí. Bohužel. Naštěstí jsem si své dva pobyty ve stanu pod chatou ještě užil. Pokoj máme pro šest, přiřazují k nám opáleného Angličana Aviho. Je družný, což je fajn. Vlastně nás provází oba dny. Ubytováváme se a já s Liborem si jdeme našlápnout začátek cesty, který půjdeme ráno při čelovce. Strávíme tím více jak hodinu a hned jsem si byl jist, že to pro nás bude mezi amatéry trumf (amatér = výstup bez gaida, bylo nás max. 10). Po vydatné večeři se jde spát, ale pořádně nespí nikdo. Budíček je v 3:45.

Čtvrtek, 8.8., Den D. Budík, rychle ustrojit, hygiena, bohatá snídaně a do fronty. Ale my ne. Je jasně daná hierarchie na startu, amatéři poslední. Chatu otevírají v 4:20, navrhuji jít odzadu. Vycházíme poslední, v 4:45. Vyplatilo se to.

A tak jsme za čtyři hodiny vyšli nahoru, jako gaidi s klienty, a za pět hodin sestoupili. Nádherný pocit, s vrcholovými slzami štěstí.

Je 13:45, společné foto tří přátel na laně, pocity nepopsatelné. Poté foto skupinky, s kterou jsme se cestou dolů střídali při hledání cesty, zdolané hory vysoké 4478 m a každého samostatně s ní, pokoje, na který jsme se těšili, ponožek od Jerryho z Hudáče za 460,- Kč (rok 1999), které mě jen jednou nevynesly na vrchol, pohody u zaslouženého piva, becherovky a večeře do Vulkánu (ten den zrovna byl), spolubydlícího, též vrcholového šťastlivce, pár hodin po nás přicházející dvojky Libora a Lenky a opět Matterhornu s vrcholem v západu slunce. Já potřetí… A potřetí při nás stála paní Štěstěna. Jen ona? Každý máme tam nahoře někoho, koho občas prosíme o chvíli pozornosti a soustředění. Jen dnes ta chvíle trvala devět hodin. Děkuji.

Páteční ráno, 9.8., je prostě skvělé po všech stránkách. Jsme vyspaní, plní báječných pocitů, počasí přeje a snídaně v místě, o kterém mnozí sní. Plánujeme, co dál. Vyhrává nespěchat odsud, užít si Zermatt, přebalit si věci v kempu v Randě, vykoupat se v Ženevském jezeře. A jak řekli, tak udělali. Mimochodem, krásná tradice.

Mohl bych zde skončit, jako skončil výlet za hranice snů, ale cesta zpět přinesla nečekaný zážitek a já jej tu rád zmíním: vítězství Máry mladšího na závodech v Karlových Varech, kam jsme po noční jízdě zamířili. Též Vary samotné byly pěkné. Obojí jsme si náramně užili. Ona pomyslná třešnička na dortu pak byla návštěva horo koutku a posezení Máry a Sojky v oddílové základně, na hřišti ve Stěžerách. Co více si přát.

Nu, tak zase někdy, někde vysoko, nebo nízko, přátelé Lenko, Libore, Sojko a Máro. I vy ostatní.

František-FKDP

PS: a proč „přátelé na laně“? Budete se divit, opravdu. Ale zeptejte se na to Máry a Sojky, umí o tom lépěji vyprávět. Např. si vzpomínám, jak Mára opravdu drsně nadával, že přes lano nevidí na stupy. Vybavila se mi jedna veselá scéna…