Velikonoční skialpy ve Stubaiských Alpách, 14.-17.4.2022

Na velikonoční prodloužený víkend nás František nalákal na skialpový výlet do Stubaiských Alp, na slunce, prašan, protekční winterraum u horské chaty Winnebachseehütte ve výšce 2362 m a spoustu zábavy. Přípravy na cestu spočívající především v rozhodování, zdali do 38 litrového batohu vzít raději mačky anebo plechovku Salka na přípravu medvěďáku vylepšila informace, že od parkoviště k chatě se na lyžích fakt nedá, a tedy je musíme včetně lyžáků připnout na batoh a pěkně si to nahoru vynést. Nevadí, ono to nějak dopadne… 

Ve středu 13. dubna o půlnoci se sešla hradecká sekce ve složení František, Sojka, Libor a Marcel, naložili se do Šemíka, v jednu hodinu ráno se v Praze přeložili do Tranzita, kterým přijeli Mára, Máňa, Peky a Ivka a nakonec o půl druhé naložila polospící posádka mě. Cesta proběhla v poklidu, u volantu se střídali Mára s Liborem a jediným zpestření cesty byly najednou rozsvícené varovné kontrolky a čoudící smrdící brzdy. Chvíli se v tom vrtali, tvářili se odborně, pak řekli, že ono se to cestou zase srovná a jelo se dál  Hlavně je potřeba zbytečně moc nebrzdit…

Ráno jsme dorazili do vesničky Gries, kde nám František oznámil nejsladší možnou zprávu, že batožinu nám k chatě vyveze nákladní lanovka. Tak jsme to tam všechno elegantně naložili a s dobrým pocitem lehkým krokem vyrazili krásným údolím letní cestou směrem nahoru.

Po příchodu na chatu nás přivítala příjemná terasa, sympatická slečna Lenka zaměstnaná na chatě a pojeb za špatně uložená zavazadla v lanovce. Ubytovali jsme se v luxusním fungl novém winterraumu, naskočili do lyží a celí natěšení vyrazili prozkoumávat okolí severozápadním směrem. 

Počasí bylo v souladu s objednávkou. Peky s Ivkou se rozhodli sjíždět pěkné svahy kousek za chatou, zbytek si vyhlídl křížek na vrcholku kopce Leschhorn ve výšce 2724 m. Výhledy odtamtud byly dechberoucí, zvěčnili jsme se zápisem do knihy a následný sjezd v neočekávaném prašanu ze sedýlka pod vrcholem byl tak boží, že Mára, František a Libor si ty lyže vytáhli až úplně nahoru a zopakovali si to odtamtud. Zato směrem k nižším polohám to začalo drhnout, což některé z nás tak nadchlo, že jsme si potřebovali užít sníh v přímém kontaktu s krkem, obličejem, holým zadkem a tak.

1 2 ►

Po návratu na chatu a nezbytném pivu se František chopil přípravy medvěďáku. A pak dalšího… Ó, to bylo radosti. Na terase při zapadajícím slunci nemůže být nic lepšího. Plány na společné vaření narušila chatařka Lenka, že prý by bylo vhodné, abychom u nich na chatě pustili chlup a pojedli něco od nich. Takže k večeři byla Schweinebraten se zeleninovým salátem, poté odebrání se do winterraumu, medvěďák pro změnu, chytré řeči o životě, Nela Boudová (taky nechápete, jak to může táhnout s tím Tunou?…), upadnutí do slastného spánku…

Druhý den ráno nám počasí ukázalo svou méně vlídnou stránku, pršelo a byla mlha. Po snídani jsme tedy opět zalezli pod deky, proti čemuž nikdo neprotestoval a lyže jsme nandali až po dešti kolem jedenácté. 

Tentokrát jsme se vydali opačným směrem od chaty, někam na jihovýchod. Vzduch byl mlžný, těžký, sníh taky, funěli jsme. Směrem nahoru se však kvalita sněhu začala měnit k lepšímu, což bylo příslibem pěkného sjezdu. A taky že ano. Po závěrečném traverzu a poté, co Sojka oloupal z pásů 30 cm vysoké bačkory jsme se pustili dolů. Prudší část si užili hlavně zkušenější lyžaři, druhou část i my ostatní a byla to paráda. Někteří si to dali nahoru a dolů ještě jednou. Při návratu na chatu na zemi těžká kejda, ale s vidinou zaslouženého posezení a občerstvení sjezd všichni s přehledem zvládli.

Chatařka Lenka to na nás opět zkoušela s nabídkou polopenze, jenomže my se tentokrát nedali. Konečně se kulinářští mistři mohli vytasit se svými pracně sbalenými zásobami a utkat se o medaili masterchefa. Horkými favority byli František se svou výtečnou bramborovou kaší a duo Libor se Sojkou a jejich Vogel mit Reis. Bylo to těsné… Taky padly další (fakt 4?) medvěďáky, slivovice, třešňovice, dva litry červeného vína, něco málo piv… no nebáli jsme se toho 

V sobotu, třetí a tedy kritický den zájezdu, byla naplánována túra směrem k vrcholu kopce Breiter Grieskogel ve výšce 3287 m. Budíček v 7:30, odchod od chaty v 9:00. Počasí už bylo moudřejší, sluníčko a lehký vánek. Stoupáme nahoru mírně, pak už strměji, trénujeme otočky, sněhu začíná být víc, před námi nikdo nešel, takže stopa neprošlapaná, v prudkém svahu to ujíždí pod nohama, celkem makačka. Najednou zjišťujeme, že se naše skupina rozdělila. Sojka, Marcel, Máňa a Pekovci zůstali lyžovat níže a užívají si krásné opakované sjezdy v neprojeté peřince. Mára, Libor, František a já (pro ty, co to řeší: 2x Hagan, Vrány a G3 ) stoupáme nahoru. No, spíše se začínáme pěkně táhnout… Dáváme pauzu na občerstvení a načerpání sil, František oznamuje sacharidový deficit, tak mu sypeme hroznový cukr, ionťák, já se pak z toho piknikplacu nejsem na lyžích schopná vyhrabat… ale ono už je to jen kousek, za deset minut jsme přece nahoře. No, tak tedy třikrát deset minut nakonec, poslední úsek jen v botech s lyžema v ruce, klouzalo to, ultrapakárna, jak řekl Mára, vomrd, jak řekl František, ale jsme tam a je to krásné  A pak už jen dolů dlouhým nekonečným sjezdem až k chatě. Pravda, nezmaři Mára s Liborem si kus kopce vyšlápli a sjeli ještě jednou.

Jelikož už jsme měli něco v nohách, dopadla na nás únava a odpolední klid na lůžku každý přivítal. Blížící se konec zájezdu předznamenal poslední medvěďák a hromádka prázdných pet lahviček a plechovek. Vzali jsme tedy zavděk nápoji na chatě, večeře však byla opět z vlastních zásob. A aby té krásy kolem nebylo málo, z nebe na nás shlížel měsíc v úplňku. 

Odjezdový den, budíček opět v 7:30, odchod od chaty v 9:00 pohodovým tempem stejnou cestou nahoru jako včera. Sluníčko se činilo, avšak teplota byla podstatně nižší než dny předtím, terén zmrzlý, proto se většina výpravy vykašlala na hrdinství, nasadila haršajzny a rachotivě se hrabala nahoru. František, Mára a Libor se rozhodli vyzkoušet sjezd na pohled pěkným žlábkem pod Breiter Grieskogel. My ostatní jsme volili jistotu a užili si moc krásný mírný skoroprašan. Při zastavení na platu s výhledem na okolní kopce se k nám zničeho nic odkudsi přiřítil Mára plný adrenalinu, jelikož sjezd žlabem po ledovaté rašpli byl pouze pro otrlé jedince, a že prý Františka a Libora poslal naokolo. Tak tedy čekáme a najednou vidíme, že naokolo fakt nejeli. Oba přijeli celí rozevlátí, padli na zem jak ten kohoutek, co leží v komoře, nožky má nahoře a museli to rozdýchat  Všichni jsme hluboce litovali, že jsme tam nejeli taky…

Po návratu k chatě balení, oběd u nich v restauraci, aby se neřeklo, že jsme držgrešle, za moc to nestálo, tedy stálo to moc, ale moc toho nebylo. Pak diplomatické vyjednávání a obětování 15 eur, aby nám opět svezli bágly a lyže lanovkou dolů, jak bylo slíbeno, to se jim moc nechtělo, prý jsme u nich málo jedli… Zhodnotili jsme to tak, že chata super, boží místo, winterraum parádní, jen kdyby furt neprudili s tím jídlem. Při sestupu dolů zase tím krásným údolím probíhaly fotokoutky, všichni se se slzou v oku otáčeli, chtěli se vrátit, ale muselo se dolů, abychom mohli rychle přeložit věci z lanovky do auta a odjet. To jsme netušili, že čekačka na věci bude asi hodinu a půl. Kolem páté nasedáme do auta a vyrážíme směrem k realitě českého velikonočního pondělí.  

Moc vám, kamarádi, děkuji za úžasné čtyři dny v horách s tou nejlepší partou.

Lenka